ADOLFU HEYDUKOVI
ke dni 7. června 1915.
Bystřiny z hor dnes proudí šumněji,
šumavská jezera se prudčej čeří,
kaliny Tvoje bílou peřejí
slavnostně kolem nich se věncem šeří.
Je všude květů víc a vůní víc,
a lípy dýchají jak kaditelny,
skřivani celé vlasti Tobě vstříc
svůj hymnus přednášejí nesmrtelný.
A slunce žárněj rozhořuje se,
to tisíckráte tebou opěvané,
a po polích i skalách, po lese
i na tvou skráň jak požehnání kane.
Tvé slunce, Tvoje skály, kaliny,
Tvé květy, ptáci, vody hřmící jezem,
84
Tvá srdce širodálné otčiny:
neb v rodu bratrems jim a v lásce knězem.
Nebylo krás, které by nejaly
Tvé duše, nebylo ni muk a tísní,
by v ňadru Tvém nebyly plakaly
či nevyjásaly se z něho písní.
A dobrodruzi, vlast Tvou deroucí,
a škůdcové, v jichž stopách rmut a žal,
ti nenávist Tvou měli horoucí,
a kletby nejtvrdšís jim zazpíval.
Tvá píseň živitelkou vždycky jest,
buď při cymbálu slastnou vášní ruje,
buď domovinou letí její zvěst
a plamen k pomstě v srdcích zapaluje.
Pěvče, buď zdráv! Sem věnec lípový,
ať kryje poctivé tvé čelo bílé,
ať květem hvězdovým Ti vypoví,
že Čech Tvých touhy ve Tvém jiskří díle
A jak sis s křídly den jen žíti přál,
že dlouhý život ve výších Ti vlají,
že nejsi zpěvák toulavý, než král,
jemuž se kvítím cesty postýlají.
85
Pěvče, buď zdráv! V svých písní jasnou říš
voď duše smutné s věrou v žeň a klasy
a nad zpupnými orly vzletlý výš
zvoň odtud dál dukátovými hlasy.
86