PROF. DRU IVANU HONLOVI.
Oasou na poušti, kde samum šílí,
je naše tichá slavnost intimní,
kdy přijmout mají ruce, které sily,
hrst klásků také od nás ze svých žní.
Ne ani letopočet jako práce
a zásluha dní prchajících snem
nám velí pozdraviti jejich vládcevládce,
a proto jemu ruku stisknout jdem.
Zde bylo srdce odhodlané míti
a silnou vůli proti úporu,
by záhon kvetl moravského kvítí
tak svěže na bratrském úhoru.
Utvořit ovzduší, v němž dlíme rádi,
sblíženi domovinou tepleji,
zjasněni vzpomínkami svého mládí
plného smělých tuch a nadějí.
82
Utvořit kolo srdcí, jež lnou k sobě
v zápolu čestném, jak chce život jej,
jež domovině věrna, v každé době
s ní chvějí se a cítí nejvroucněj.
Zde bylo silným být a trpělivým,
rozdávat lásku, ale míň ji zdát,
pobídky ostnem býti stále živým
a víc než sebe druhy míti rád.
Tím vším jsi byl, je proto zdar Tvé dílo.
Záhon Tvůj kvete, vlaje žita lán.
Tys dal mu lásku, vrací ti ji milo,
bys v další život byl jí požehnán!
1915.
83