PÍSEŇ KE CHVÁLE VTIPU.
Na lehkých křídlech věčně mlád,
co světem stojí svět,
v stu barvách pestrých musí hrát
a nad lidstvem se chvět,
což bez něho by jen si počal
svět, prohnilý a starý močál
a plný slz a běd!
Vtip letí z říše blankytné,
rmut před ním prchá dál,
a kde se chvilku zachytne,
vše podrobí jak král,
tam čapkou vládne s rolničkami,
sůl v krmi je a s flirtu hrami
princ sladký Karneval.
Co bez něho by bylo z Čech,
kde vždycky bujně trysk?
Nám dávno byl by došel dech,
kdy každý zuby tisk,
v nich kletbu otročiny drobě.
157
V té ponuré a dusné době
vtip nejednou si výsk.
A zavěsil se tu i tam
v šos u fraku i v cop,
šleh v oči zchablé nový plam
a v paže nový vzchop.
Do smíchu smutné tváře pudil
a k výdechu hruď spiatou budil
host Palečkových dob.
Jak modrotřpytná libela
tu lechtal tykadlem,
tam poškádlil tě zvesela
kouzelným zrcadlem
a drobnou minci smíchu razil
i nirvánu ti někdy zkazil
sršivý v žertu zlémzlém.
Rád také v politický háv
svou zaryl bodnou zbraň,
a chceš-li, pane, zůstat zdráv,
radš tedy se ho chraň.
Posvítí do všech temných koutků
a osvětlí je pro pochoutku,
jakž hněvati se naň!
158
Víť odjakživa milý vtip,
jenž kořenil nás věk,
že s úsměvem se stráví líp
i nejdivější vztek,
a nejlepší že podle Kneipa
věc na světě, v níž často rejpá,
je dobrý žaludek.
159