PÍĎALY.
Pyšně jako lordi sáh a sáh
po větvích si vykračují smělé,
vždy když svítí stromy na nivách
stříbrným svým šperkem květné běle.
Dřív než ony musí být tu strom,
lupen křehký, který uškubnou si,
který v pupenech hned mladý rdousí
a když nassály se v pychu tom,
leží na slunci a v květy trousí.
Do koruny na nejvyšší snět
vyšplhají k samému až vršku,
s vysoka tak hledí na ten svět
v postříbřených květů tichou pršku.
Nafouklým a tučným div se teď,
jak se ony samy sobě diví.
Strom přec pro ně jest, nuž ať je živí.
Také tak to, brachu, zaonačit hleď,
trusem svedeš velkolepé divy.
210
Povýšeny nad vše, nad světem,
v duchu víte, čí jste jedly mlsky;
že jen strom vás drží tich a něm
k sněti přilíplé jak polyp plzký.
Odjakživa takto pídíte
po haluzích stromů podle zvyku,
jádro plodu sníte v jeho vzniku
a když dosyta se najíte,
trus jen máte na vše místo díků.
Ale přijdou časy, píďaly,
dávno puknou housenčí vám břicha,
dříve, nežli jste se nadály,
strom však zůstane tu státi zticha,
jak dřív silný vnov se oděje
v bílých květů rozvoněné kysti.
Plod z nich vzkypí, jejž vám nelze snísti,
čelistem se vašim vysměje
z hebkého a zeleného listí.
1886.
211