MAROLD V NEBI.
Ve čtvrtek as o půl třetí k ránu
ťuká duše na nebeskou bránu.
„Kdo to?“ svatý Petr zhurta ptá se,
spal on tvrdě po nebeském kvase.
„Já,“ dí duše, neřekne víc slova,
Petr ptá se netrpěliv znova.
„Já,“ zní v odvet hrdě a nic více.
Svatý Petr ptá se do třetice.
„To je duše česká podle tónu,“
Petr dí a pouští duši onu.
Hezká duše, mladá v bouřném žáru
po nebeském spěchá trotoáru.
„Stráž sem, hej!“ tu Petr křičí vztekle,
„tahle duše měla býti v pekle.“
222
Ale duše nedbá, bez nehody
přímou cestou běží do hospody.
Skřeta s druhy svátek jakýs světí,
u číše tam sedí ještě o půl třetí,
Mánes, Čermák, Chittussi a jiní,
je jich plno v nebeské tam síni.
Líbali se, pili každý za tři,
byl zas jeden brajgl jak se patří.
Z hospody pak duše neprodleně
do uličky spěchá k Magdaleně.
„Modelky mi třeba jako soli,
snad mi pánbůh k této věci svolí.“
Andělíček kurýr sem tam lítá,
pánbůh ovšem pranic nenamítá.
A tak duše u nebeské krásy
má teď tvůrčí umělecké kvasy.
Čeho svět jí nedal, vidí zblízka,
maluje, až pod štětcem se blýská.
Blondýně se v černé oči dívá,
barvy míchá, marseillaisu zpívá. –
223
Ač byl jakýs nepořádek tušen,
pokoj v nebi ničím nebyl rušen,
jenom komisaři s asistencí
jsou teď v nebi stále v permanenci.
1898.
224