NAD KOLÉBKOU.
Zticha nad kolébkou matka zpívá dítku:
Spi, mé potěšení, spi, můj smavý kvítku,
z venku tichý večer hledí v okýnko;
jemnou clonou šera směje se tvé líčko,
zorničku však jasnou zamyká již víčko,
milý sen je tlačí, tíží lehýnko.
Usínáš mi jako poupě na zahrádce,
když je lehký větřík ukonejšil sladce
a noc vypráví mu sen svůj hvězdnatý;
ona pošle hravé sny též k tvému čílku,
do kolébky tvojí v temnou noční chvilku
neviděn je snese anděl křídlatý.
Měsíček, hle, zlatým usměvavým svitem
hrá si na zahrádce v štěpu rozložitém,
listím jeho svítí na tvou peřinku,
po ní dál se šine, pomaloučku, kradí,
našel tvoji ručku, líbá ji a hladí,
objímá ji kroužky zlatých prstýnků.
Nech si klamně zlato své, ty lichotivý,
vábný zásvit zlata svůdný jest a lživý,
bez něho ta ručka bude krásnější –
po letech, až jako neviny květ bílý
utkví v ruce muže, k němuž čílko schýlí
dcerka má a touhy mládí skonejší.
34