Tesař kdysy nad jemčinou
Tesal dříví širočinou,
Až mu z nenadálé příhody
Z ruky vymkne se, a padne do vody.
Běda! zkřikne, rukama sy lomě:
Jakž se krutě o mně
Protivný los opírá!
Ne dost, že se tudy
Přetěžkými hnětu trudy,
Ještě se mi živnost odbírá.
Co sy počnu? čeho sem měl nejvíc třeba,
Ach, to tam! – čím teď sy vydělám kus chleba?
Pomozyž mi, mocný Jupiteře!
Zase nějak ku sekeře.
V tom, ó div! Bůh lidí ztrápených,
Patron věcý ztracených,
Merkur, spustiv sebe
S vysokého nebe,
Před chudáka tesaře se staví,
„Co je ti, a pročiž pláčeš?“ praví.
Nevím, odpoví: ach, jaksy z náhody
Vymkla se mi sekera, a padla do vody.
Tou sem já se živil mnohá léta,
Teď ta tam, ó Bože! teď je po všem veta.
Merkur, jen co v tůni nesáhne,
Širočinu zlatou vytáhne.
Vida, ptá se: tali tvá?
Není, odpoví: to není má.
Stříbrnou mu potom vydobude:
Tuším, tato bude?
Ani ta! – Y po třetí se spustě v zátočinu,
Železnou ven nese širočinu.
Ta je, ta! – Y přiskočí a božskou líbá ruku,
Díku čině, laskavému Atlantovu vnuku.
Sprostností Bůh tknutý svatou,
Sekeru vzav stříbrnou y zlatou,
Dí mu: Duše upřímná! y tyto obě
Sekery měj sobě.
Dav je zmizel. Tesař z vděčnosti
Spíná za ním ruce, pln jsa radosti.
Když se takým darem vychluboval,
Sousedům svým ohlašoval
Božské nad sebou div prozřetelnosti,
Veliké y štědrosti:
Jeden z nich, ne v té, co tesař, chudobě,
Smyslil klamu užit v stejném způsobě;
Nikomu nic neříkaje šel a vlez
U jemčiny na vysoký jez;
Tu, co tomu tam se maně přihodí,
Schvalně sekeru svou v tůni zahodí;
Rukama pak začne lomiti a plakati,
Před celým y nebem klamati.
Merkur přiletuje,
Sekeru mu napřed zlatou vytahuje.
Příteli můj! ptá se: zdaž to tvá?
S radostí on poskočí a vykřikne:
O má vlastní! má to, má!
Taká nestydatost Boha pronikne.
Lež y všetečnost mu začna vytejkati,
Ne jen té mu nechtěl darovati,
Ale ani tam té jemu nevrátil,
Div ho ještě hodně nezmlátil.
Tak co zradou rádby byl se obohatil,
Zlaté nedostal a železnou svou ztratil.