Kdo zvláště předčí v boji nad vlastence,
A vlasti slavně poslouží,
Ten nezvadlého bobkového věnce
A písně chvalné zaslouží.
Čímž lépe se mu odslouži?
O blaze mně, duch můj že toho muže,
An v chrámě živé paměti
Se věčně bude třpytěti,
Y rekovné y slavné činy může
Teď věrnou písní opěti.
O Žižko! První mezy Čechy reku!
Ty hrozný Husův mstiteli!
Cos k slávě vlasti v lítém boje vzteku
Těch potřel všech, co hleděli,
By zhasnouc zašla v popeli:
Tys důkaz jasný všemu podal světu,
Co láskou k vlasti ztrženo
To české může rameno;
Y mužstvím tvým (o bodejž v stálém květu!)
Jmně české bylo zvěčněno.
Ha, což to vidím? nač ta Němcův hejna,
Ten koní dusot, zbraní zvuk?
Zde statný Odry bydlitel y Rejna,
Tu valný horačiny pluk
Se s Alp a s Apenínů shluk.
Kam chvátá Maďar, soused švižný Lecha?
Kam cviční nesou Sasycy
Y ostrý meč y sudlicy?
Ti všickni na odpapežence Čecha
Svou mužnou zbrojí pravicy.
Již zástup ten se, pro Bůh! do Čech valí,
Jak černá mračna kobylek.
Kdož na ty zhoubce, tvé co štěstí kalí,
Dá Vlasti! tobě posylek,
A volný oddech, odchvilek?
To hlučné vojsko, ano vztekem supá,
Jak povodeň se rozlije;
Co zaskočí, to vyžije;
Jich hřmotné koňstvo luka, rolí zcupá,
A valné řeky vypije.
Tu hlas tvůj, Žižko! jako s nebe jdoucý,
Všech věrných Čechů posvolá.
Kdož mužné ruce, srdnatosti vroucý,
A tomu ohni odolá,
Co v srdcých jejich plápolá?
Jakž hoří, chtivi na ty cyzozemce!
Tys přišel, zhlíd, se postavil,
A šik svých Čechů opravil:
Jak vicher plívy, rozprášil sy Němce,
A sebe s Čechy oslavil.
Ty Žatecké až podnes stojí planě,
A Brodské stojí rozhory,
Kdes, jak chrt prudký plaché žene laně,
Hnal s rekovnými Tabory
Ty baby Němce za hory.
Tvůj Žižkov pyšné připomíná Praze,
Jak tvář se její vzjasnila,
Když Sasy kolit spatřila;
A tím již těžce oddychajíc blaze
Dchu volnějšího nabyla.
Teď v Němcých, mstě se za to pohanění,
Že Šváb se do Čech vyřinul,
A Hus, Čech slavný, tam kde Rejn se pění,
Tak přehanebně zahynul,
Svůj praporec sy rozvinul.
Vy Saské svědčte, Záchebské y valy
Y Rakouské vy pahorce,
Jak s vysokého sochorce
Tím českým Lvem tam chlubě plápolaly
Ty pěkné České praporce.
Tu Sláva jasná hlučnou držíc troubu,
A na perutěch Pověsti,
Tvých mužných činů milou letí chloubu
Všem světům v známost uvesti,
A rozhlasem tě roznesti.
Kde v vojště strašné zahučí tvé jméno,
Tam za tím hromem v zápětí
Hned strach a hrůza zaletí;
Tvým již je jménem vojsko ohromeno,
A než tu zhlídne, v rozvětí.
O Žižko, slavný (k tomu slepý!) reku!
Vždy jako věrná družina
Se na tě smálo v krutém války jeku,
Ač zrádná, Štěstí, ženina.
Kde roveň tobě hrdina?
To štěstí svrhlo Hanibala,
Ač slavné potřel u Kany
Ty lidohromce Římany:
Tys vždy a všudy, kde se bitva stala,
Zbil škodné Čechům Germany.
Tak jasným slavný osloněný bleskem,
Když domu, světu k závisti,
Se vítězným a hlučným vracel vřeskem,
A na milé nes ratisti
Čech hojné z Němec kořisti:
Jakž radostným tě každý vítal hlasem,
Kde který Čech byl vlastenec,
Muž, dítě, panna, mládenec!
A bobek tobě vděčná vlast tím časem
Y růže vila u věnec.
Ach, jakžs ten věnec, v střevích vlasti brodě,
Svých bratří krví pokropil,
Kdyžs potom zle, vše lidství s sebe shodě,
Se zbraně na ni uchopil,
A dost jí žele natropil.
Nač zemanům a mnichůms páchal škodu?
A pustě vzteku otěže
Hnal na tvrze a na věže?
Čis mněl, že jest to ještěrčího rodu;
Zde pověr skrejš, tam loupeže?
V těch rozvalinách, které smělce nutí,
An v ně se pustí, k outěku,
Cos strašlivého dnem y nocý kutí;
Tyť podadí věk od věku
Vždy hrozný obraz člověku.
Jak strašně větry šumějíce hučí
Skrz ty tvé zhouby paměti!
Tu často v nocy slyšeti,
Když hrozná v tmavé sova díře skučí,
Hu! duchy smutně upěti.