Oda o nepokojnosti duše z Prozřetedlnosti božské.
Žalm 72.
Přešťastný, kdo s přímé cesty Páně,
Chodě sprostě, nikdý nevykročí!
Slze hořké osychejte s očí!
Již se srdce zpurné ztiš a stůj!
Již tě po tvé tuhé, těžké ráně
Milostivá zhojí ruka Páně.
Proč se pneš a zvíráš, duchu můj?
Vždyť Bůh s hůry svaté čte a vidí
Každý krok, y zlých y dobrých lidí.
Odpusť mé, ó Pane Bože, mdlobě.
Horlilť sem, zlých vida lidí láji,
Jak zde život svůj, co v božském ráji,
V blaženosti stkvostně trávívá.
Jak se zpupně, navzdor, Bože, tobě
V mrzkých topíc rozkoších a zlobě,
Vším, co srdce ráčí, oplývá.
Zhlídna, co ta zbůjná páše hlůza,
Zděsyl sem se, až mne pošla hrůza.
43
Moře hojné, v němž jích duše plyne,
Ukrytých se skalin nebojívá;
Jeho žádná hrubě nezkalívá
Chvějícých se větrů lítá zlost.
Jich bič ostrý, nás co švíhá, mine;
Jim jen sláva věnce jasné vine;
Radost jest jích denní milý host.
Oni po voňavém kvítí chodí,
Ctí se pstrou a v rozkoších se brodí.
Odkud jim to, že se směle bočí?
Neznajíce žele ani bázně
Plaše žijí bez uzdy a kázně,
Hrdostí se smělou ovíjí.
Rozkoš bůjná z jejich srší očí,
Jenž se v tučných kolách hrdě točí,
Lahodným se štěstím opíjí.
Kam je nerozumné honí vášně,
Tam se slepí hrnou prostopášně.
Křivdy jedu plné vyplivují,
Rouhavý jim jazyk z huby strmí.
Zlobou prožluklé jich srdce krmí
Myšlení zlá, málo pokojná.
Oni krutá zemi pouta kují,
Proti nebi pyšně vyzdvihují
Čela ctnosti svaté odbojná.
44
Nemluví nic, leč se honosýce,
Ohavné své činy velebíce.
Tím sem počal v své se víře chvíti;
Hrozná má tu rostla nedověra.
Když Bůh, co se děje dnes y včera
S lidmi v světě, s nebe spatřuje:
Jakžiž může na to pozor míti,
Zlé jích ohavnosti obezříti,
Že jich přísně nepokutuje?
Jakž můž, nevidíli zas jích zlostí,
Obsáhnouti svět svou vědomostí?
Zatím, když se jim lid vešken klaně,
Oběti co Bohům nosývává,
Po jích stopě slepě chodívává,
Nasazuje za ně život svůj:
Na mne syčí nad zlé líté saně,
Obecné mne vyvrhují haně,
Dávajíce v posměch život můj.
Vidí, co mne budíbudí, ranní záře,
Jak mi hojné tekou slze s tváře.
Což mi platno, žeť sem v žádné době
S zlobinou tou křivou nechtěl státi?
Aniť jí, ó Pane Bože! vzdáti
Obětí jen tobě povinných?
45
Což mi platno, žeť sem, vzdav se Tobě,
Nemyl leč jen s nábožnými sobě
Sprostých rukou svých a nevinných?
Nač sem, Pane, zlých se chránívával,
Se svatými Tvými chodívával?
Tak sem lkal. O kvapná horlivosti!
Tvým, o Pane! neznaje Tvých stežek,
Zvoleným sem ctitelům byl těžek,
Sáhl v spravedlivost řádů tvých.
Prohlídnouti chtě v své bludné zarytosti
Velebných tvých soudů hlubokosti,
V marných sem se octl pracech svých.
Dočkal sem se předce, až mne míle
Obňal svatých blesk, zlých zlého cýle.
Viděl sem, že hynou jako tráva,
Jenž se zrána zelená a voní,
Večír ale hlavu zvadlou kloní,
Od prudkého slunce spálena.
Viděl sem, že zboží, čest a sláva,
Jíž se hrdí nad zdutého páva,
Syť jest na jích pejchu kladena.
Vím, že stkvostná, v nichž své hladí kůže,
Šerednou jen rakev kryjí lůže.
Kamž se, pro Bůh! nenadále děli?
Kde se octla jejich čest a sláva?
46
Což jak běžný stín a zvadlá tráva
Jejich valná zboží zmizela?
Co prej, jích se jasnost, jíž se stkvěli,
Tak že bohy zacloniti mněli,
Před sluneční září zatměla?
Smrt je vytkla ze sna hlubokého,
V němž čas věku prochrněli svého.
O mne blouda nepovážlivého!
Že sem prohlíd, jak je lstivé štěstí,
Vznesši je až k nebi, náhlou pěstí
S vrchu slávy svrhlo v propast zas!
Jakž v zlém darů Boha milostného
Požívání došli konce zlého! –
Já šel, kam mne rozumu ved hlas.
Ale rozum můj byl červa hnutí,
Jejž jen slepé smysly k soudu nutí.
Z prudkých vln a z smrtelného víru
Hrozných vytrhna mne pokušení,
Mocnés dal mé duši posylnění,
Milostís mne obňal, Bože můj!
V boji krutém nade všecku míru
Šťastně sem svou svatou zdržel víru,
Nejdražší, ó Pane, poklad tvůj.
S cesty Tvé mé nohy, ač se chvíly,
Předce nesšinuly žádnou chvíli.
47
Kýž mně možná hodně zvelebiti
Milostivost Boha všemocného!
Nebezpečenství mne zhostě zlého
Ráčil, v válce strašných slot a psot,
Milostně se ke mně nakloniti,
Přemocným mne štítem zacloniti,
Setřít můj mi valný s čela pot.
Bůh mi nyní k nesmírnému štěstí
Hladkou za běžné zlé cestu klestí.
Což mne medle nyní zadržuje?
Což mi ještě k milování zbývá?
Zda již na tom světě neoplývá
Nebeskou mé srdce radostí?
Tmavou noc s mých očí zapuzuje,
Zrak můj pošlý nyní osvěcuje
Spanilou svou slunce jasností.
Ztichlo, co se na mne bylo ssulo:
Vše se v lásce vroucý rozplynulo.
Bezbožníků zlostných zanechejme!
Nechť je, když své dovršili viny,
Vlastní strašné pohřbí zříceniny;
Ať se jako plívy rozvějí.
K Hospodinu lásku věčnou mějme,
Jemu obět srdcý vděčných vzdejme,
Bůh buď stálou naší nadějí!
48
Oslavujmež jeho božské mocy.mocy
Přepodivné činy ve dne v nocy.