Fialky.
Básně
od
Ant. Jaroslava Puchmajera.
Vydal
Vojtěch Nejedlý.
V Praze 1833.
Tiskem Jana Host. Pospíšila.
[III]
Život
Ant. Jaroslava Puchmajera
od
Jozefa Vojt. Sedláčka.
Narodil se vysoce učený, a o vlastenskou literaturu přezasloužilý Čech Antonín Puchmajer dne 11. ledna 1769 v Tejně nad Vltavou, kde jeho otec jakožto měšťan a jirchář polností a obchodem se živil. Byltě on jediný syn, a mimo něj pozůstávaly ještě dvě sestry. Jméno Jaroslav přiložil sobě teprv jakožto spisovatel z vděčnosti za tolika obdržených dobrodiní, a ku památce slávou vznešeného českého reka a předka Jaroslava, rodu starobylého a vysoce zasloužilého domu Šternberkského.
Jeho vychování v dětinských letech k vyvinutí literních schopností málo prospívalo. Jeho otec byl rozumný a pracovitý muž, jeho pak matka rozená Metlovic, vynikala ostrou a přirozenou výmluvností, kterou také od ní zdědil, a které zcela podoben byl. Byť věc byla sebe nepatrnější, nechceme předce
[V]
zamlčeti, co sám kdysy o sobě vypravoval, že při jeho narození cosy neobyčejného se přihodilo. Neboť rodiče byvše přes pole, když se vracovali domů, v širém poli přepadly bolesti porodu matku, tak že jen s chvátavostí a těžkostí se skrýti v stavu byli, nemohouce domova dostíhnouti. Své první cvičení tryviální odbyl v Tejně, kde jíž výbornou pamět prozrazoval, a svou bystrostí a svižností pohnul učiteli a rodičemi svými, že jej u tamního kaplana v jazyku latinském, a u učitele v hudbě vycvičiti dali.
Vida otec, že synek v latině nemálo prospívá, dovedl ho do Budějovic na učení, kdež se mu podivili, že latinsky mluví, v němčině ještě ani slova neznaje. Zde se y také s němčinou v krátkem čase seznámil, přirozenou vtipností a nesmírnou pilností brzy nad jiné žáky vynikl, a y francouzskému jazyku dokonale se naučil. Skončiv v Budějovicých na Piarystském gymnazyum nižší školy, odebral se na unyversý Pražskou, a tu v mudrctví vyhlášené professory Saibta, Vydru, Maysnera, Kornovu obdržel, kde již lehce pochopujícý mysl a trvanlivou pamět okazoval. Nejsa jenom školním vyučováním spokojen, a chtěje dychtivost svého ducha nasytiti, celý den čtením knih, a ráno navštěvováním veřejné knihovny strávil. Jeho záměr byl, buď k
VI
professorství neb k bibliotekářství se schopným učiniti; pročež velmi horlivě v cizých řečech se cvičil, a v cýs. knihovně se spisovateli všech národů zbratřiti se toužil.
Již jako posluchač mudrctví učil se jazyku Španyelskému, a seznámiv se s Martinem Pokorným, nynějším právníkem v ŠťáhlavechŠťáhlavech, ustanovil s ním, že spisovatele Španyelské do němčiny překládati, a y je také vydávati budou, jakož y také v němčině k tisku více malých prácý připravených měl. O tomto mládeneckém počínání pan právník Pokorný toto vypravuje: „V roku 1790 často jsem se s nebožtíkem panem Puchmajerem v cýs. král. knihovně scházýval, znali jsme se tehdáž, poněvadž jsme stejná kollegia, totiž tehdáž fyzyku pospolu slyšeli, však až potud v žádném oužejším přátelském svazku jsme nestáli. V cýs. král. knihovně brzy jsem spozoroval, že sobě Puchmajer španyelské knihy a slovníky přinášeti nechává, a poněvadž já tehdaž též začínal jsem španyelskou literaturou se obírati, bylo naše seznámení s Puchmajerem den ode dne větší, až pak jsme se posléze nerozlučitedlnými přátely stali. Tehdáž (vůbec vyhlášený) Professor Meisner vypravoval jedenkráte ve své hodině onu pamětihodnou udalost o slavném německém spisovateli Lesingovi,
VII
kterak totižto on, když jej kdysy jakýsy knihtlačitel požádal, aby knihu španyelského lékaře Huarta „o skoumání hlav“ do německého přeložil, on Lesing tehdáž ani slovíčka španyelského nerozuměl, teprv sobě španyelský mluvník a slovník zaopatřiti musyl, a že předce v půlletě velmi podařilé přeložení toho spisu vyvedl; tato pamětní udalost popuzovala naše mladistvé tedy k sobě samým slepé důvěřování, neb co všecko slepá mládež sobě netroufá! – – aby jsme v tom Lesinga následovali. Y uzavřeli jsme po mnohém přemejšlení, že španyelský román Lazarillo de tormes, nemejlímli se od Torquemada, do německého přeložíme, dotazovali jsme se u knihkupce Dysbacha, zdažby nechtěl ono přeložení za jistý honorár vydati, a když on se k tomu uvolil, zabrali jsme se chutě do překládání, vypůjčovali jsme se potřebné knihy z cýs. král. knihovny s příznivým povolením tehdejšího bibliotekáře P. Ungra, a v několika měsýcých bylo ono velmi těžké překládání rozmarného románu hotovo, rukopis německý slavné cenzuře podaný bez odporu imprimatur obdržel, však ale knihkupec Dysbach nechtěl na to ani o vydání a niani o honoráru něco věděti, dal nám náš rukopis nazpátek, a onu náruživost k spisovatelství zošklivil nám tak, že aspoň já jsem na vždycky spisovatelství se odřekl. Rukopis německý podržel Puch-
VIII
majer, jehož dálší osud jsem se nedozvěděl. Práce ta nás velmi mnoho práce a trmácení stála, dost jsme se při ní nahádali, ačkoliv snad při všem tom ono přeložení až hrůza bídné býti mohlo; mezy tím skončil se běh filozofie, Puchmajer šel do Seminaryum a já ku právům, a ačkoliv jsme se v knihovně y v Seminaryum častěji sešli, však pospolu jsem ničehož více nepracovali, Puchmajer se zabejval vlastenskou literaturou a řečí, zbíral materyalie k národnímu slovníku, a k dobrému českého básnictví a literatury již tehdáž mnohé plány osnoval; v mladosti své vyznamenal se neunavenou pilností, mravopočestností a t. d.“ (Až potud pan Pokorný.)
Sejda se kdysy náhodou v cýs. král. knihovně se svým spolužákem Šebestyánem Hněvkovským, který právě Konáče četl, a nahlednuv do staré české knihy s usměškem se tázal: „Co s těmi starými škvárami? nechceli dokonce českým spisovatelem býti?“ Tehdáž čeština byla v té největší opovrženosti, až y veřejní učitelé málo sy jí vážili; jediný Vydra pevný co skála vlastenec, hájil své mateřské řeči, a jiskru lásky vlastenské v srdcy outlé mládeže rozkřesati hleděl, však s malým prospěchem; předsudkové, tupení a moda v ošklivost uvodili národní jazyk, a všecku mládež přetvořivše
IX
y k vlasti lásku y k jazyku chuť vyhubili. Protož Čechem býti byla potupa, které se každý pacholík, po osvícení dychtě, vyhýbal, a žádný z učenců bylby české knihy do ruky nevzal, aby se za hlupáka neprohlásil. Tak svědčí toho pamětnícy.
Jak se tedy budoucý německý spisovatel, jsa seznámen se všemi spisovateli osvícených národů, podivil, patře, že Hněvkovský, který též po osvícenosti žížnil, s knihou českou se obírá? Hněvkovský na ousměšnou Puchmajerovu otázku odpověděl: „že s němčinou svou nosý dříví do lesa, že Němcové málo mu toho budou vděk míti, a že vlast a dobří Čechové y malé podniknutí vděčně přijmou.“ Rokoval zde více a šířeji se svým spolužákem, prohlížel české knihy, začal chuť a lásku k vlastenecké řeči cýtiti, a od té doby s Hněvkovským v spolek a v srdečné přátelství vešel, kteréž až do smrti trvalo.
Čehož se Puchmajer jednou uchopil, toť s neunavenou dychtivostí v skutek uvesti se vynasnažil. – Počal tedy nesmírnou pilností zpytovati češtinu, a tolik výborností v ní vynašel, že ji sobě za jediné utěšené obírání vyvolil.
Pln ducha básnického pokusyl se o vypracování básní českých, a z té příčiny Rozovu prozodyi pilně študovav, v safických verších básně skládati začal.
X
První jeho báseň byla: Život venkovský, aneb jak ji později předělav v jiné verše a v jinou prozodyi překřtil: Živobytí v kraji. Zabrav se do češtiny, tak ji zamiloval, že jejím nejprudším horlitelem se stal, a dnem y nocý toužil, aby Čechy probudiv, jazyk z opovrženosti a pohanění vytrhl.
Umínil sobě dle příkladu Tháma po svazcých vydávati zbírku básní od rozličných spisovatelů sepsaných, ale kde jaké společníky vzýti? Nebylo tu žádného, jedině Hněvkovského a Vojtěcha Nejedlého. Ti svých zkoušek všech podlé Rozy Puchmajeru podali, které v svazeček sepsav, nemeškal jejich brzké vydání obecenstvu oznámiti, a je k tehdejšímu Cenzorovi a nad míru učenému Čechu velebnému Fr. Faust. Procházkovi na ukázku přinesl. Procházka je přehlednuv radil mladíkům, aby prve se důkladněji české grammatyce naučili, a pak teprv o vypracování básní a jiných vydání se pokusyli. Nyní Puchmajer a jeho spoludruzy neustále s grammatykou se obírajíce v krátkém čase vlastnosti a pravidla našeho jazyka sy přiosobili a již dokonalí v češtině znatelové básně opravovali a předělávali, které Puchmajer shromáždiv opět Procházkovi donesl.
Mezy tím přišel slavný české literatury Patryarcha, náš vysoce učený vlastenec, důstojný Pan
XI
Dobrovský k Procházkovi, jemuž on básně českých jinochů ukázal. Dobrovský prácy přehlídna, ponavrhl Procházkovi, aby mladíky k němu poslal. Toť se stalo. Dobrovský okázal jim svou přízvučnou prozodyi. Ti zkoušeli, a novou tu prozodyi tak zamilovali, že vše, co prv dle Rozy vypracovali, znovu zase dle Dobrovského předělali, a první tu začátečníků zkoušku, kteráž již dříve oznámena byla, o něco později na světlo vydali. Chtěje Puchmajer v uměních prospívati, y svým rodičům se zavděčiti, vyvolil duchovní stav, a vstoupiv do Semináryum, zde docela Můzám a Češtině se oddal, a začátkem hned zde onde s nepřátely češtiny mnohé půtky přestáti musyl; ale znalec obojích jazyků vady němčiny na prsty vypočítal, a tak sy vždy pokoje zýskal. Svou horlivostí mnohého Čecha z ospalosti a pitomosti probudiv, Češtině zýskal, svým vtipem, obratností, vtipným a bystrým smejšlením, svou hlubokou učeností, a pronikající důmyslností y Němce sobě naklonil, a všech spolužáků přítelem a miláčkem byl, tak že ač prvé se všickni češtině posmívali, nyní jináče smejšleli, a y česky čísti, y písně zpívati začali. V čtení a v prácy nebylo pilnějšího a setrvanlivějšího nad Puchmajera; když všickni vyražením a rozmlouváním se zanášeli, on sám sedaje přehlížel knihy a
XII
spisoval, a jediné při jídle hovoru se oddav svou veselostí, vtipnými a neočekávanými nápady všecky přísedícý vyrážel, a tak hlasytě svá smejšlení neobyčejná přednášel, že často jedině Puchmajera v celém večeřadle slýchati bylo. Vystoupiv z večeřadla opět se do knih zahrabal, neb nové spisy počínal.
Tenkráte přeložil y španyelský román, jejž prv s Pokorným do němčiny byl přeložil, do češtiny, v němž šibalství žebráků se živě vyobrazují. Zhotoviv jej podal cenzuře a ho y vydati mínil, což mu ale Procházka zradil, uvodě, žeby vyjevená taškářství poběhlíků se přetvařujícých Čechům k žádnému prospěchu nebyla. Založiv tedy to své dílo zabral se do svého miláčka Cervantesa, a Dona Quižota překládati začal, však té práce nikdý nedokonal. Právě v ten čas měla vyjíti Medlínova Postyla na světlo; znám jsajsa, že dobrý a pracovitý Čech jest, dostal ji z tisku k opravení, a tou prácý y skryté krásy a vlastnosti českého jazyka se mu rozvinovaly, a v horlivosti neukrocené ho sylnily. Znaje potřebnost jazyka Polského a Ruského, oběma se naučil, a v krátkém čase tak prospíval, že báseň nejvznešenější o Bohu, od P. Michaila Matvějeviče Cheraskova z Ruského do Českého vyložil. Neustále pracuje a na svých verších piluje
XIII
té dosáhl dokonalosti, že jeho básně nejtřenější byvše y znatelům a milovníkům cyzých mistrů se zalíbily. Nemaje na tom dosti, že básně složil, že novou dráhu pustinami prorazyl, chtěl y prozodyi y básně zdokonaliti, a na Parnas k těm mužům se vyšinouti, kteří podiv všech věků svou jazyka obratností, svou vznešeností a pevným krokem, neobyčejným smejšlením a sladkostí všech národů oči na sebe obracují; pročež o zdokonalení svých pracý pečuje, Horácem se řídil, svého ducha vzdělával, své práce piloval, a ani slovu, ani nejmilejšímu smejšlení, a nejjemnější jímajícý myšlénce neodpustil, jestliže plynoucý lahodnosti se v cestě stavěly a milostivé obrazy a zpěvavé verše drsnatily.
Skončiv učení v Praze a v BudějovicýchBudějovicých, brzo na to na kněžství posvěcen, slavil své prvotiny ve Vltavtejně, na který den veliké neštěstí město potkalo, a obecní radost v žalost proměnilo. Neboť při nejvyšší slavnosti a v plném radování vznikl oheň, a veliký díl města popelem lehl. Y mnoho výtisků básní prvního svazku shořelo; z té příčiny zřídka kde první svazek jeho básní k nalezení, a k přání by bylo, aby tento první svazek taktak, jak zprvu na světlo vyšel, brzy druhého vydání nalezl.
XIV
Divným osudem tento horlivý Čech dostal se nejprv za kaplana do Němec, jmenovitě do Tiše,*) kde druhý díl básní sebrav na světlo vydal. Nyní již y mnozý mladícy probuzeni byvše, svých básní Puchmajerovi podali, jako Rautenkranc, pan Jan Nejedlý, a mnozý jiní. Pobyv dvě leta v Tiši, a sobě svého patrona, knížete Jozefa Švarcenberka, (na něhož v Češtině, a na kněžnu Pavlovnu v Němčině) výbornými odami nakloniv, dostal se za fundačního kaplana do Prachatic,**) kde třetí a čtvrtý svazek básní vydal. Při vydávání básní žádného zysku nehledaje, hleděl je připsati nejvznešenějším a nejslavnějším Čechům, na důkaz své vážnosti a šetrnosti; první Dobrovskému 1795, druhý Procházkovi 1797, třetí Joachymovi 1798, a čtvrtý Františkovi ze Šternberku 1802, hrabatům učeným.
V Prachaticých zýskal Puchmajer všech sousedů lásku a vážnost, a té y v celém okolí dosáhl; neboť vůkol nebylo žádné společnosti, kamby milovaného Puchmajera nebyli pozvali. Tenť svou živostí, svým vtipem, svým moudrým hovo-
———
*) Místo německé v Prachynsk. kraji nedaleko Budějovic.
**) Město české v Prachynsk. kraji, 16 mil od Prahy.
XV
řením a zdravým rozsudkem celou společnost obživoval, a tak říkaje divy kouzle, radování mezy staré y mladé rozsyl. Všudy po něm se shánějíce nejen ho milovali, ale co výborné hlavy a krásného a jasného ducha sy vážili.
V Prachaticých, kde jazyk národní hynul, hodlal Češtinu z prachu vytrhnouti, a nové ctitele jí zýskati. Jak velice se mu to podařilo, a jak sy ho měšťané zamilovali, toho po 20 letech dokázali, když novinami o smrti jeho se dozvěděvše, zvláště přičiněním tamnějšího horlivého a výborného Čecha Pana kaplana Františka Slámy, Puchmajerovu památku velmi slavně, truchlivě a srdečně v chrámu Páně jsou slavili. Z Prachatic přišel k svému strejcy Puchmajerovi za ředitele do Oujezda, odtud brzy do Jinonic za Adminystrátora, kde chrám Gnídský vydal, a hned nato do Cytolib ku podivení všem kněžím, které všecky přestíhl. Což za důvod slouží, jak vznešený Patrón Švarcenberk jeho zásluh a učenosti sobě vážil.
Po krátkém čase byla fara Radnická blíž Plzně prázdná (1806). Dávný a oslavený Puchmajerův příznivec Pan Joachym hrabě Šternberk, nejmilejší Pan bratr Jeho Vznešenosti Pana hraběte Kašpara Šternberka z vlastního vnuknutí svého, tuto velikou a výnosnou faru Puchma-
XVI
jerovi obětovati chtěje, mezy jinými od jiného naších českých Koryfeů, neméně znamenitého a vysoce zasloužilého Čecha Pana Vojtěcha Nejedlého požádání o tuto faru obdržel. Nemoha tento milostivý český Pán oba výtečné čekance týmž dobrodiním oblažiti, panu Vojtěchovi Nejedlému, tehdáž duchovnímu pastýři v Pečicých, jakožto dobrovolnou pomůcku, dokudžby vejnosnější fary nedosáhl, každoročně 100 zl. vysadil, kteréžto uvolení po bolestném umrtí Joachyma 1808, Jeho veleslavný Pan bratr, Pan Kašpar hrabě Šternberk velikomyslně stvrdil, a když Vojtěch Nejedlý vejnosnější nynější Mirešovskou farou blíž Plzně svého dokonalého zaopatření obdržel, uvolil se tento milostivý Pán těch 100 zl. dětem Šebestyána Hněvkovského, Vojtěcha přítele, k použití zanechati. Toto povýšení Puchmajerovo nemálo závisti natropilo u žehrajících soků.
Tiť na patrona šlechetného, tiť na Puchmajera oslaveného žehrali, a soukromě y veřejně proti němu mluvíce, osadníků popuditi, a osvíceného muže za kacýře prohlásyti se snažili. Však svými hanebnými pletichami vyvedli, což se nepřízni na větším díle přihodívá, že osadnícy svého výborného pastýře seznavše, tím více jej milovali, a jím co drahou perlou se honosyli. Radnice Puchma-
XVII
jerovi tím milejšími se učinily, že v okolí se svými starými přáteli, Hněvkovským a Nejedlým, pak později od roku 1816 se svým horlivým ctitelem a přítelempřítelem, vydavatelem této knihyknihy,*) častěji se shledával. Po všecka léta buď v Žebráce, nebo v Radnicých a na Velize, pak později v Mirešovech a v Plzni se scházývali, sobě dopisovali, se radili, a své práce jeden druhému k posouzení zasýlali. Ano Puchmajer s Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým skoro každoročně do Prahy putovali, tam všech učených a slovútných Čechů navštěvovali, zvlášť ale u svého nejznamenitějšího a nejsrdečnějšího přítele Pana Raddy, Doktora a Professora Jana Nejedlého přebývavše, o vzkříšení a zvelebení české řeči a literatury důtklivě se radili a rokovali.
Přišelli kdo z přátel těch k Puchmajerovi, tuť okřál, v mládenectví své se vkouzliv, a tak švitorný, veselý a srdcem dílný byl, že se všickni domácý tomu divili, zamyšleného a do kněh zahrabaného svého pána na větším díle spatřujíce. Neboť y při jídle nedaje sobě oddechu, nyní čítával a do přemejšlení a budoucých prácý pohřížen býval.
———
*) T. j. Puchmajerova Rýmovníku, z něhož tento životopis vyňat jest.
XVIII
Jenom sejití se s svými literními a srdečnými přátely tvář jeho vyjasnilo, srdce obveselilo.
Tu veselou svou povahu y v listech, kterých k přátelům svým zasýlal, na jevo dával. Tak psal kdysy vydavateli této biografie v listu ode dne 21. července 1818:
„Pravil prý Vám kdosy (kdo je to asy?), že jsem velice nemocen, a syce, že jsem všemi svátostmi k smrti pracujícých zaopatřen byl. Pravda, nejsem syce ten, který jsem před 20 lety byl, noha má dřevění pořád, ale kněze jsem posavád nepotřeboval. V neděli Vás nepochybně v Mirešovech uvidím, a zas na několik neděl okřeji; nebo kdykoli s Vámi se sejdu, jest mi, jakobych Vaší horlivostí vlastenskou občerstvil a zmládl. Pan farář Nejedlý, an mne pozval, dělá mi naději, že se s jeho panem bratrem professorem, a s panem Štěpničkou u něho sejdu, a snad y s panem Dobrovským, an nyní v Maryánských lázních se nacházý. Pro radost zapomínám, že mám mravence v noze, když tak říkaje celý Parnas český v Mirešovech se sejde,“ a t. d.
Tak jiného času, roku 1819 před slavností svých jmenovin 17. ledna témuž psal:
„Dozvídám se, že mne pozejtří navštivíte, což mne velice těší, a s radostí Vás čekati budu. – Maso, pivo, šišky, to mám doma, a to Vám budu
XIX
mocy dáti. Ale rádbych také něco, co divočinou páchne, a toho zde není k dostání. Beru tedy k Vám příteli outočiště, byste mi z zejtřejšího trhu 5 koroptví a 1 zajíce po nějaké známé zaopatřiti dal. – Posýlám na to“ a t. d.
Při té příležitosti v největším spěchu vyhotovil spisovatel téhož krátkou ódu ku jmeninám Puchmajera, kterou při stole u přítomnosti vroucýho ctitele a přítele Puchmajera, Radnického pana Dyrektora Pouka, pak v společnosti mnohých horlivých vlastenců přednášel, a tuto postaviti sobě dovoluje, aby tak svůj cyt a svou vážnost pro Puchmajera na jevo dal.
O kýž možno mžikem horoucý cyt vlíti
Nyní do srdcý všech bratří Slovanů!
Kýž tu radost vešken slovanský svět cýtí,
Kterou u Tebe jest nadšen zbor Tvých krajanů!
Jaroslave! patřpatř, jak v každém oku plyne
Slza rajské nevýmluvné radosti,
Jak Ti každý z nás dnes věnec pocty vine,
Jak Ti obět pálí lásky, věrnosti.
Ty jsy Čechů, Ty jsy všechněch Slávů sláva,
Ty jsy hvězda na slovanském obzoru;
Právem Tobě sluší jméno Jaroslava,
Ans se ujal mateřského hovoru.
XX
Tebou vstalo nové Čechů pokolení,
Anož klesalo již pod jhem němoty,
Uslyše Tvé Líry Orfeové znění
Beře na sebe zas nové životy.
Ty, a malá hrstka věrných, vždy jste bděli,
Každý z Vás co v bouři skála pevně stál;
Bez Vás bylyby již Umky oněměly,
Vy jste nenechali zhoubu drát se dál,
Protož Vaše jmě se věčně bude stkvíti,
Věčně ve vlasti Váš slyšán bude hlas,
Věčně Vaše činy český národ ctíti;
Vaši slávu nezkalí ni zlost ni čas.
Co Ti tedy přát mám? Jaroslave milý!
Jemuž největší dar přáli bohové,
Věnec neuvadlý, kterýž Umky vily,
Nímž Tě ověncují milionové;
Nic než Hygeina přízeň ať Ti kyne,
Nad Tebou svůj Fortuna roh vytřese;
Mne pak láska Tvá kýž ještě k sobě vine,
Když Tě Fáma po všem světě roznese.
Po začátečných obtížnostech zřídiv sobě osadu, a všecken lid k sobě přivinuv, zabral se do svých zamilovaných prácý, a nejvíce skoumání jazyka
XXI
českého a ruského se odevzdal, a slova zbíraje, buď v Thámovi aneb v Tomsovi vynechaná, slovníky rozmnožoval, které y přes čas vypracovati a vydati mínil.
Aby se při své unavujícý prácy vyrazyv ducha sesýlil, aby chudobě se rozmáhajícý podporou mocnou se stal, a žebrání vyhubiv pracovitost rozšířil, založil na vrchu holém zahradu Puchmírku. Zde sy připravoval sýdlo odpočinutí, tady chtěl ve svém starém věku svůj život tráviti v pokoji, a na bouřícý svět a jeho motaniny a hasnoucý slávu s upokojeným srdcem v tichosti zhlížeti. Tať měla y okrasou města Radnic, y památkou jeho jména býti. Sem všecky důchody, sem všecky péče obrátil, a spatřuje skalnatý vrch v ráj se proměňovati, nejmilejší rozkoše užil. Toto podniknutí též pohanění neušlo; reptaliť lichvářové žehrajícý, že peníze rozhazuje, marnou prácy podniká, ale slzy bídných pracovitých lidí setřené, a rodiny v skrytě svému dobrodincy děkujícý požehnaly chvalitebného podniknutí, a okrasy denně se rozvinujícý a stromy se rozplozujícý svědčili o jeho pronikajícým duchu, vytřené chuti a laskavém srdcy. Všecky hodiny po svých prácech zde strávil, svým dělníkům dohlížeje, a oumysly v skutek uváděje. Při takovém dohlížení se stalo, že dívaje se na hasýcý vápno,
XXII
do vápenice spadl a nohy sy opařil. Dlouhá nemoc byla následkem té nešťastné příhody, a churavost na noze až do smrti trvala.
Příznivec a patron Puchmajerův, oslavený Joachym ŠternberkŠternberk, přešel do věčnosti, a Puchmajer slavil jeho památku výbornou pohřební řečí a oslavou k vděčnosti a pobožnosti povzbuzujícý (1808 dne 18. října). Kašpar, učený bratr učeného Pána, ozdoba českého panstva, sláva učené Evropy, nastoupil panství, a Puchmajer u něho ještě větší lásky a přízně sy dobyl. Zýskav sobě náklonosti slavného rodu, všecky schopnosti vynaložil, aby svým příznivcům se zavděčil. Protož vydávaje pátý díl básní, svému Patronovi Kašparovi ze Šternberku (1814) je obětoval, a z vděčnosti dle způsobu mnohých básnířů jména nejznamenitějšího, jak v hystoryi tak v králodvorském rukopisu, a v celém rodu oslaveného Vévody Jaroslava Šternberka již nyní veřejně užíval, a svým spisům předložil. Dle jeho příkladu jednali mnozý jiní, téhož věku vlastenští spisovatelé, kteří buďto svá latinská neb německá jména do českého přeložili, aneb některé slovanské jméno svému předešlému připojili. Jako jinde pečoval y v Radnicých o to, aby vzdělav sousedy, je šťastnějšími učinil. – Rozlévaje svého vlastenského ducha mezy
XXIII
ně, a častějším rozmlouváním jich poučuje lásku k vlasti do srdcý štěpoval, cyt šlechetnosti probuzoval, chtivost a žížeň po čtení rozmnožuje zvědavost, y čtením y povídáním sytil, a připraviv ke všemu dobrému hebká srdce, a zmocniv duchy, první čtenářskou společnost v Radnicých založil, aby se osvícenost mezy sousedy šířila, a v jasném a vzdělaném potomstvu památka po něm pozůstavila. Ustanoviv řád a zřídiv zákony pro společnostspolečnost, s obzvláštním přispěním a horlivým namaháním pana Dyrektora Pouka, podal svého podniknutí zemskému řízení k potvrzení, a obdržev pochvalu y potvrzení, první v Čechách čtenářskou společnost založil. Z toho ohledu již v listu od 11. ledna 1818 vydavateli téhož zaslaném takto píše:
„Uvodím Vám v známost, že jsem zde zřídil společnost čtenářskou. Oudů již máme 24. Heřmanoměstští nás předešli, a já Vám zde jejich základní spis k nahlednutí odesýlám. Vinšuji, by horlivost Vaše y v Plzni cos podobného způsobila; do Žebráka budu též psáti, a Hněvkovského povzbudím, by y tam společnost podobnou zřídil. Nadějí se kojím, že y Vy v místech, tam duch Váš proniká, o to se přičiníte, by podobné společnosti v více místech povstaly. Tím poněkud češtině y spisovatelům napomůžeme,“ a t. d.
XXIV
Podotknouti pak přisluší, že potvrzení této společnosti od řízení zemského z většího dílu přičiněním Jeho hraběcý Vznešenosti Pana Kašpara z Šternberka se obdrželo, a tak y zde jen tímto vznešeným Pánem toto světlo vlasti vzešlo. Obdržev Puchmajer toto potvrzení, rychle listem od 21. července 1818 mně je oznámiv, takto píše:
„Nyní příteli předrahý! dává se Vám ten náš prvorozenec český, ten zbor náš uctivě poroučeti, a odevzdává se do Vaší vlastenské lásky a horlivosti, žádaje, byste vtip svůj zostřil, a zvukem hlasu svého y v okolních místech podobného cosy založiti hleděl.“ Pak v listu ode dne 19. srpna 1818 píše takto: „Odesýlám Vám toto potvrzení nejen k sladkému přesvědčení, že již zhůry nám záře jasněji zasvítati počíná, a na nás nyní toliko záleží, by se její blesk dále rozšířil; nýbrž a zvlášť k tomu cýli, by Vaše Důstojnost zprávu pochlebnou do novin o společnosti této k probuzení ostatních vlastenců vyhotoviti ráčila.“
Stalo pak se slavné otevření této společnosti dne 28. září 1818. Až podnes v Radnicých první do chrámu slavný průvod oudů české společnosti v živé paměti jest, až podnes starcy y dítky s radostí a pozdvížením svého ducha vypravují sobě y cyzým, jaké radovánky se v ten den rozvíjely, jak
XXV
krásné osvícení, z moždířů střílení, zpěvy a hudby slavnost navždy paměti hodnou oznamovaly; jacý vznešení hosté svou přítomností společnosti poctili, a jak u vnitř ředitele horlivého, jádrná a všecky vnitřnosti pronikajícý řeč Čechů ze sna probudila, a všickni láskou k vlasti rozníceni jsouce slibovali, že svého jazyka, své vlasti hájiti, sebe, své dítky a sousedy se vší snažností vzdělávati budou, aby se hodnými slavných otců syny učinili. Tato první společnost, její základ a zákony stali se vzorem všech ostatních v Čechách; a tak duch Puchmajerův a jeho rozhorlujícý láska po celé vlasti vane, a svůj trůn v srdcých šlechetných Čechů pevní a šíří. O kyž nebe následovníky Puchmajera k zachování této společnosti roznícuje, posylňuje!!!
Od té doby cosy neobyčejného osadnícy na svém řediteli zhlíželi, a svým učeným a oslaveným představeným, jemuž vůkol rovného není, se honosýce, za šťastné se pokládali, že na něho patří, a jeho pokynutím se řídí. Puchmajer pak nemaje dosti na tom, svou vlastní jadrnou a ohnivou výmluvností oudy své společnosti ku setrvání a pilnému kupování a čtení knih povzbuzovati, několikráte ku čtvrtletní schůzce y spisovatele téhož pozval, jeho ku společnosti řečniti zanechal, a tak tomuto ustavu ještě větší vážnosti dáti se vynasnažil.
XXVI
Skutečně však, kde Puchmajer k svým osadníkům mluvil, usta jich na jeho ustech visela, proneslli kde žádost jakou, v mžiku ji vyplniti toužili. Tohoť důkaz, když nešťastnými vojnami a příhodami y kostelní stříbro na oltář vlasti za obět se kladlo, když y v Radnicých monstrancý, práce mistrná, podiv umění, měla obětí býti, Puchmajer mluvil, a osadnícy, ne boháči svůj poslední peníz snášeli, aby žádost svého pastýře vyvedli v skutek, a vyplativše monštrancý, ozdobu svému chrámu, své vlasti zachovali.
Vážnosti a lásky u vzdělaných, obdivení a odvážnosti u chudých sobě svým laskavým srdcem dobyl. Tiť v největší nouzy co k otcy k němu se sypali, a pomocy jisté došli. Bídám a chudobě ulehčuje, jen v skrytě milosrdné skutky provozoval, a nechtěje v toulání posylňovati choulostivých zahálečníků, tu prácy je vedl, a z nebezpečenství vytrhoval. Jak šťastně záměru svého dostíhl, a jak zcela za své nešťastné sousedy se obětoval, Puchmírka do nejdelších časů svědčiti bude. Y churavého starce, y sklíčené nemocné vdovy neoslyšívaje, jak se jen příležitost přihodila, milosrdenství provozoval. Stalo se, že kdysy z Puchmírky se domů ubíraje, zaslechl naříkajícých hlas, jda po něm skoumal, coby to bylo? Spatřiv starce a mr-
XXVII
záky v hojném počtu, a slyše, že odkudsy vyhnáni a milosrdenství svých bližní zbaveni byvše se hladem trápí, ujal třesoucý se starce za ruku, všecky do fary uvedl, a zde je nasytiv a štědře poděliv domů vyslal. Tak outrpným y k cyzým se stal, ač žádný o jeho laskavosti a štědrosti se nedozvěděl. Teprv po smrti laskavé skutky se vyjevovaly, a slzy y vroucý díky s modlitbami ulehčených k nebesům vstupovaly. Tak přišed milosrdný bratr do Mirešov vypravoval, že z Lužice Puchmajerovi nese kázaní, zaslechnuvzaslechnuv, že mrtev, zarazyl se, slze polily tváři utvrzeného muže, a usta se rozvázavši vypravovala, jakým dobrodincem chudých, jak zastupitelem potlačených byv, y jemu pro nemocné hojné a veliké dary udělovával. Čím dále tím více jeho sláva se šířila, ctnosti se rozhlašovaly, po smrti závist oněměla, a sami jeho protivnícy vyznali, že mu rovného není, a svou nelásku a zohavujícý nepřízeň oslavováním a opravdovými srdečnými slzami smazali, a krásného ducha na vysosti přízně sy zýskati hledí. Y nyní nemohouce na svého pastýře osadnícy zapomenouti, okolo Puchmírky jdouce, vzhůru vzhlížejí a památky jeho slzami posvěcují.
Poznaje Puchmajer náklonnosti vznešeného a u nás slavného rodu, a prospívaje častým roz-
XXVIII
mlouváním a zacházením v bylinářství nad jiné vyniklého učeného hraběte Pana Kašpara ze Šternberka, sám se také do bylinářství zabral, štěpařství oddal, a když tento vznešený hrabě s pozdvíhnutím bylinářské literatury se obíraje, své německé pojednání o bylinářství tiskem na světlo vydával, tu hned také Puchmajer nemeškal, české názvy všech bylin, stromů, hub a t. d. shromážďovati, a spis svého učeného příznivce před jeho oblíčejem zčešťovati. AnoAno, měltě oumysl, zvláštní spis z příběhů přirození vydati, jelikož v tom druhu kromě Hýblovy knížky máme toho málo, nebo nic.
Nápodobně chtěl též hystoryi přirozenou o ptácých vydati, a již listem od 11. ledna 1818 psal vydavateli této biografie z té příčiny takto:
„Odesýlám Vám Funke dva díly zatím, byste, maje 150 českých žáků, těm dospělejším uložil jako za penzům na 8 dní každému jednoho ptáka k přeložení, a tím způsobem se stane, že za 8 dní máte ty dva díly přeložené. To když se stane, odešlete mi je, a já opravím, co se týká jmen ptáků; neníli překladateli povědom, ať to vynechá, a jen v překládání pokračuje, jméno já potom přidám; vímť jich českých přes 200, neb z Polského a Ruského vezmeme. – – – Kdyžby se dílo dokonalo, a já
XXIX
je podlé systému spořádal, vydalibychom je pod jménem Vaším a mým.“
Vydavatel téhož učinil dle žádosti Puchmajerovy, však k vyvedení oumyslu toho nevím jakou překážkou jest to nepřišlo. Zbíral též horlivě na šestém svazku básní. Tak jest psal vydavateli tohoto v listu od 1. ledna 1818 takto:
„Žádám, byste hlas svůj po Čechách, maje mnoho dopisovatelů, rozeslal, a zval básníře k doplnění mé zbírky do svazku 6tého; Štěpničku, Marka, a jiné. Štěpničkovu ódu na Vás míním y tam, proto že se mi zvlášť líbí, vzýti. Odu Vaši na Plzeň nedávejte, prosým, tisknouti; ale hodně mnoho, třeba obšírnějších not připište a mně zašlete, by svazek můj okrašlovala.“ A v jiném listu píše: „Lepší kusy patřejí pro zbírku, ne pak tam kde dnes žijí, a přes tejden rychlou cestou porušitedlnosti, na pepř, na tabák, neb jakž nejobyčejněji na záchod odcházejí.“
V takovémto zbírání, skládání, a v ostatních literních unavujícých prácech se sýlil, a na tělo y na duši občerstvil poctou neočekávanou. Neboť důstojník vojenský a vznešený český básníř, pan Zdirád Polák, jsa při cýsařské armádě při prvním jejím vtržení do Neapole, jakožto pobočník jeho Vznešenosti p. t. pana Generála Kollera, po-
XXX
slal Puchmajerovi z Neapole bobkový věnec z Virgilova hrobu až do Radnic. Vydavatel téhož potěšen tak vážným a důvtipným poctěním, obdržev tento věnec na okázku od nebožtíka, veřejně veškerému shromáždění svých českých žáků tento outlý dar s příměřenou řečí předložil, k podobné oučinnosti, a horlivému vzdělávání jazyka vlastenského svých žáků povzbuzoval, a vzav věnec ten na svou vlastenskou pouť roku 1819, všem věrným a horlivým vlastencům Čechům s radostí okazoval.
By očekávání pochlebujícý svých vlastenců y cyzých vyplnil, novými a těžšími prácemi se zanášeti počal. Největší díl času strávil spisováním ruské grammatyky. Jakou prácy Čechu stála, každý v jazycých jen trochu zběhlý sobě pomysliti může. – Tak píše v svém listu od 7. března 1819:
„Má grammatyka snad již jest v cenzuře. Nemohu s ní přijíti k žádnému cýli. Aspoň jsem rádrád, že jsem se jí jednou zbavil, a z krku pozbyl.“
Při příjezdu do Čech ruské cýsařovny Matky prostředkem pana hraběte Frant. Šternberka ji Její cýsařské Milosti obětoval, která tu obět vlídně přijala, až pak nákladem českého vznikajícýho Muzeum skutečně se vydala. V tom pracném vydávání ruské grammatyky, y českého slovníka, pan Václav Hanka
XXXI
korrekturu obstarával, která zvláště v ruštině mnoho trmácení působila, jelikož sazeči musyli napřed v ruštině sázeti y čísti se naučiti, a když jednoho po druhém to omrzelo, čtyry sazeči po sobě do práce se vzýti musyli.
Za vypracování a vydání té grammatyky následku obdarování z Rus a slávy pozůstavajícý více se nedočkal. Y na Rýmovníku neustále pracoval, a předzvídaje brzké své skončení, vydavateli téhož jej vlastnoručně ku vydání odevzdal, a důvěrně y písemně o brzké vydání žádal, dokládaje: „že 15 skoro let na tom spisu pracovav, nerádby byl, aby on se po jeho smrti někomu jinému do rukou dostal, a snad pod jiného jménem světlo Boží spatřil, a řícy se mohlo: Hos ego versiculos feci, tulit alter honores.“
Ještě tu zymu před svou smrtí sepsal Cykánku, ku kteréž prácy náhodou povzbuzen byl. Chytiliť na Radnicku cykány; muži v žaláři v Plzni, a ženy s dětmi v Radnicích pod dohlížením byly. S těmi se obíraje, a čiperného pacholíka neustále u sebe maje a ho živě, celý den s ním rozmlouval, na slova se vyptávaje, skoumal vlastnosti jazyka až dosud málo známého, a sepsav grammatyku cykánskou, a Hantýrku, svého skoumání požitku učeným podati mínil. V té případnosti vydavateli téhož
XXXII
psal listem od 5. března 1820 takto: „Má ruská grammatyka jest tištěna až na jeden arch, a nyní se zdržuje pro předmluvu, kterou pan Dobrovský vyhotoviti slíbil. Jak jsem letošní zymu ztrávil, a čím se obíral, přiložené Románi Čib Vám oznámí. Můžete posouditi, jakých obtížností jsem přitom míti musyl, když jsem y litery pro abecedu formovati musyl. Bájky jsou nejdříve opsány, a poněvadž jsem později v grammatyce některá složená písmena zjednodušil, tedy ty by se předělati musyly, na př. k z kch, x z dž, č za dz. Nemáme dosavád, pokud vím, nic v této řeči, a snadbychom se učeným zavděčili, kdybychom mou pracyčku na světlo vydali. Odesýlám Vám to k nahlídnutí. Co se Hantýrky týče, na její vyskoumání nyní všecku pilnost vynaložím, budeli lze ji rozmnožiti. Co pak dělá můj Rýmovník?“ a t. d.
Však tato práce ustavičnáustavičná, vyšetřování tajných rozdílů v jazycých bez přetrženípřetržení, nemálo jeho outlému zdraví ublížila. Již na dvě léta churavěl, a užívaje mnohých líků, zdraví svému pohoviti hleděl; než čím dále tím více umdlévaje, z jara sotva se vláčel, a k svému koncy se blížil. O slavnosti sv. Jakuba (1820) ač slabý přijel y do Mirešov k svému srdečnému příteli P. Vojtěchovi Nejedlému. Tento den stal se paměti hodným, pro-
XXXIII
tože mimo nadání mnozý literním y přátelským svazkem nejtužeji sobě oddaní Čechové divným řízením naposledy se shledali. Byliť zde přítomní cýs. pan radda a vrchní komisař Konrád, Hněvkovský, pak vydavatel této knihy, oba Nejedlí, pak z Plzně slavná deputacý od král. magistrátu Plzeňského, záležejícý z horlivého vlastence pana raddy a střeleckého majora Pirnera, a pana Jana Kouteckého, gruntovního v Plzni, (vydavatelova přítele po mnohá léta nejvroucnějšího; Bohu žel již také hnije, umřel dne 22. srpna 1821.) Tato deputacý přinesla důstojnému Čechu panu Vojtěchovi Nejedlému slavný dekret, nímž z vážnosti jeho vlastenských zásluh za čestného měšťana v městě Plzni vyhlášen byl. Přítomni byli též této slavnosti nesčíslní ctitelové a horlitelé českého jazyka z celého okolí. Na večer slavností neočekávanou poctil pan vrchní Poříčský Pan Karel Stokar z Bärenkopfu společnost divadlem, a toto oslavenéoslavené, neočekávané shledání přátel a známých, rozmlouvání a vyrážení naposledy probudily jiskry veselosti v srdcy šlechetného Puchmajera, při kteréžto příležitosti oba Páni Nejedlové, Konrád, Hněvkovský y Puchmajer, jakožto čestní oudové čtenářské společnosti Spálenopoříčské do společenské knihy vlastnoručně se podepsali.
XXXIV
Pookřáv na těle, napomenutím svých přátel jel do Prahy, aby zde s moudrými lékaři o zdraví se poradil. Vrátiv se z Prahy domů začal se lepšiti. V té případnosti v listu svém od 17. srpna 1820 psal jest takto vydavateli: „Byl jsem v Praze pro zdraví; bylo mi razeno, bych sy ho šel koupit do Karlových varů, a jestli mi to nelze, aspoň k P. professorovi Sedláčkovi, by mi známost dal, jakbych ke Křížovce Maryánské (Kreuzbrunn) přišel, kterou píti mám. Má ruská grammatyka již vyšla; cena jest vysazena 6 zlatých. Do Rus krásně vázaných na velíně 6 exempl. pro Cýsařovnu, a 1 ex. pro prezydenta akad. Šiškova se zašle. S jakým prospěchem, čas ukáže,“ a t. d. Ale sotva objednané vody se dočkav, cýtil, že najednou jeho sýla vadla, a tělo se k porušení bralo. Toho pozorovav, a všecko doma zřídiv, ustanovil, že do Prahy do obecní nemocnice půjde, aby zde pobyl, dokudby zdraví dokonalého nenalezl. Slyšíce osadnícy, že jejich milovaný pastýř od nich do Prahy se odebeře, se všech stran po městě se sbíhali, čekajíce, aby ještě jednou jej spatřili, kdyby umění lidské nic nespomohlo. Puchmajer vyjel, a k němu všickni se sesypavše, vylívali hořké slzy, a se svým otcem, s svým dobrodincem a přítelem se žehnali, a hořekování a vroucý modlitby a srdečné žádosti se roz-
XXXV
léhaly, až sestaveníse stavení otřásala, až hlas pronikajícý a o pomoc volajícý k nebesům vstupoval. Pohnut jsa láskou svých věrných osadníků ve svém srdcy, vylíval pastýř hojné slzy, děkoval za nelíčenou náklonnost, požehnal svých milých, na všecky strany se ohlédl, a na vždy s osadou se rozžehnal! – –
V Praze moudří lékaři všecko umění vynaložili, aby mu k zdraví dopomohše, vlasti ho zachovali, však lidské vynasnažení nic neprospívalo, kde již sýla vymřela, a jiskra života hasla. Puchmajer uznal jejich přičinění, a y do Radnic píše, a na svém uzdravení nepochybuje, jejich skušenosti a moudrosti dosti vynachváliti nemohl. Ač nemoc tělo svírala, duch předce nemdlel, a y v nejtužší nemocy pracuje navštěvováním svých přátel a jich rozmlouváním se těšil, a svého ducha výšil. V těchto shromážděních o literatuře české rozmlouvaje vypravoval, co, a jak ještě podniknouti míní, ouplnéholi zdraví nabude. Ač nepochyboval o svém uzdravení, předc opatrný jsa všecko spořádal, jakoby y hned do věčnosti přejíti měl, y své se tisknoucý knihy i svůj domov maje na starosti, domů psal, aby hosté o kostelní Radnické slavnosti na den v.sv. Václava tak uctěni byli, jako v jeho přítomnosti, a na posteli archy se tisknoucý ze své Cykánky a Hantýrky tak opravoval, jakoby nejlepšího
XXXVI
zdraví požíval. Přítomnost ducha ho až do poslední chvíle neopustila, stále prácemi svými se obíraje, s svými přátely rozmlouvaje své čelo jasnil, a srdce obveseloval. Ještě v pátek 29. září ráno v 10 hodin jedna venkovská paní v Praze jsoucý ho navštívila, a mu vypravovala, jak se všickni na něho těší, až se uzdraviv, vrátí, a s jakou srdečností a s jakým plésáním jej všudy vítati budou. Jako zdravý s ní rozmlouvaje, a o její posloužení a uctění se staraje, s velikým jeho srdce pohnutím spatřoval, jak po vší zemi vlastency o něj péči majíce se na jeho zdraví a polepšení vyptávají, a své ubíhajícý hodiny láskou obecnou oslazoval. Y ráno y odpoledne ještě ho přátelé navštěvujícý těšili, a o rozličných předmětech rokovali, a na večer v 9 hodin Puchmajer usnul v Pánu.
Tělo jeho bylo dne 2. října odpoledne v 4 hodiny z obecné nemocnice v slavném průvodu, jejž dobrovolně vesti se uvolil náš nad míru horlivý Čech a zasloužilý vlastenec důstojný pan kanovník na hradě Pražském Pan Luger, pak u vyprovázení mnohých vznešených a učených osob, zvláště pak všech českých vznešenějších učenců, ku kterému cýli uspořádáním pana raddy a professora Nejedlého, jakožto od nebožtíka vyvoleného zástupníka po-
XXXVII
zůstalosti, a věrného přítele, množství vozů průvod následovalo, až na sv. pole ve Volšanech vezeno, tam u přítomnosti všech jeho bývalých ctitelů a přátel pohřbeno, a druhého dne, totiž 3. říjnaříjna, při podobné schůzce truchlivých vlasti synů a příznivců zemřelého v 10 hodin ráno ve farním chrámu Páně svat. Apolináře za jeho duši mše svaté čteny byly. Sit illi terra levis.“
Tato neočekávaná smrt zarmoutila po všech Čechách vlastence, a slzy a truchlivé slavnosti poctily y po smrti uměn a moudrosti miláčka a pěstovatele. – Puchmajer byl skrovné štíhlé postavy, bystrého pronikajícýho oka, a ačkoliv postavu ouhlednou neměl, kdo se mu ale bystře v oči podíval, mohl hádati co v něm vězelo. Přiložené*) vyobrazení má vlast co děkovati přátelství a vážnosti pana raddy, Doktora a professora Jana Nejedlého pro nebožtíka, an na mé požádání obrázek tento dle uskrovněného vyobrazení Puchmajera před několika lety od jistéhosy c. k. vojenského komisara vyhotoveného a v dědictví pozůstalého vypodobnění tuto vyrýti dal. Ačkoliv se zde veliké podoby očekávati nedá, jelikož snad původní obraz valného zdaření neměl, (ačkoliv mnozý Puchma-
———
*) T. j. Rýmovníku.
XXXVIII
jera od mladších let přátelé a znatelé soudí, že Puchmajer zde dobře podařen v tom okamžení, když v přemejšlení byl pohřížen, a pan radda Nejedlý prý od našeho výborného vlasteneckého malíře P. Machka dle původního malého obrázku Puchmajera ve životní velikosti vyobrazyti dal, který velmi podařen jest, a nyní jeho básně ozdobuje.
Ve své mladosti hovořivý a švižný co pták, bez ohledu na osoby smejšlení pronášejícý, v mužném věku povážlivý, málo komu tajnosti svého srdce vyjevujícý, střídmý ve všem, jediné prácy až příliš oddaný; svým mocným a zbrklým duchem přeběhl všecky krajiny lidského umění, básnířství v mládenectvu, skoumání jazyků a bylinářství v dospělém věku nad všecka umění sobě oblíbiv, bažil, aby v každém dokonalosti dostíhl, a vlasti svým přičiněním posloužil.
Odkázav před svou smrtí mezy příbuzné a o něj zasloužilé osoby pozůstalost svou, všecky knihy v polském, ruském a srbském jazyku jakožto vroucý přítel národního Muzeum, tomuto vznešenému ustavu daroval, české pak pozůstalé knihy Radnické čtenářské české společnosti obětoval. Mimo to připojil jest poslední svou vůlí, aby vševše, cožby po jeho smrti od ruského dvora doměnlivě jakožto obdarování za jeho ruskou grammatyku
XXXIX
přijíti mohlo, národnímu Muzeum dědictvím připadlo. Nad něho nebylo horlivějšího vlastence; co Petr poustevník, na učení hlásal svým spolužákům o výbornosti jazyka českého, a příznivců jemu nashledati se snažil, později, ač pro vlast hořel láskou a y skutky a řečmi své srdečné lásky dokazoval, předc umírnil ve své horlivosti, a pravý mudřec, žádnému svého myšlení do hlavy vlíti, žádného k svému praporcy připnouti neusyloval.
Mnoho Čechové od svého pracovitého, rozumného, a y skryté umění tajnosti pronikajícýho vlastence k očekávání měli, mnohé práce v porobu, mnohé v oumyslu smrt zmařila, a Čechové jediné těmi se těší a honosý, které vydal, a které se po vší zemi čtou. Vydalť 5 dílů básní, ruský pravopis, Chrám Gnídský, Pojednání o hospodářství, ruskou grammatyku, Bylinářství a Cykánku. K Dobrovského Slovníku nejvíce příspějků sezbíral.
Rýmovník (opus posthumum) vydává se od spisovatele téhož; a jestliže v Rýmovníku zde onde nalezá se něco nedokonalého, připomenouti sluší, že skladatel mezy tiskem ještě na něm pracovati, a jej opravovati oumysl měl, vydavatel však z vážnosti k nebožtíku, a pro uvarování vší mrzutosti, prácy tu bez proměny slovo od slova zanechal, a vyjíti nechal tak, jak se v rukopisu Puchmaje-
XL
rově vynacházela. Aspoň jest to skutečné dílo Puchmajerovo. Bez toho hned v prvním vydání ouplné důkladnosti nelze očekávati, však opraviti a předělati vždycky lehčeji, nežli něco prvotně a původně vyvoditi. Inventis facile est addere. Mimo to ještě také básně, pod jménem: Fialky, všecky sebrané a opravené na světlo vyjdou; jeho kázaní se opisují, a kde jaký spis, aby ničehož po něm k zahubení nepřišlo, se vyhledává, a všecko časem svým Čechům se podá.
Jak vysoce y u cyzých národů jeho spisy jsou váženy, dokazují mnohé recenze v cyzozemských literních novinách, mezy jinými y list od znamenitého literátora, na slovo vzatého oryentalisty, pana professora Batra, jenž teprv po Puchmajerově smrti naň došel, a mě milostivostí Pana Hraběte Kašpara Šternberka propůjčen byl, který tuto zoumyslně v původním jazyku kladu:
„Hochzuberehrender Herr Pfarrer!
Sie sehen aus der Beylage (Beyträge zur Geschichte der russischen Sprache vom Bater), daß ich die russische Sprache noch liebe, aber nur einzelne Stunden komme ich an sie; jene Arbeit, und einige Bemerkungen über die russische Syntax – – – waren längst abgefaßt. Daher habe ich auch nur
XLI
eine kurze Anzeige Ihrer schätzbaren Grammatik in die Jena’sche allgemeine Literaturzeitung geben können, später soll eine umgehendere folgen, sobald ich dazu Zeit gewinne, da eben jetzt unsere Druckereyen hier erst russische Lettern haben. Ungemein hoch schätze ich Ihre Werke, und die Syntax bewundere ich, erführe aber gerne von ihnen, woher Sie, (außer dem, was angegeben ist) die Beyspiele entlehnten, welche Sie anführen; u. s. w.
Halle am 3. April 1821.
XLII
Básně Puchmajerovy.
[XLIII]
Předmluva.
Vznik, jejž básnířství naše od let asy dvadceti béře, jest utěšená, šťastně z šerého přítmí vynikajícý dennice. Patrno jest, že v této pídi času na Parnasu českém, který jako suchopárné oulehlé drahně let pust ležel, vyskytují se ukazy, na něž naděje ani nejvřelejšího horlitele o jazyk náš vzdechnouti nesměla. Tu, nenadále, jako náramný v lese voříš, vyskytá se co vonná, líbezná růže Líra Česká; tam, u prostřed utěšeného oudolí, mezy divokým k nebi strmícým skalím vyniká jako nádherné lilium,lilium Vznešenost Přirozenosti, a bleskem své nebeské krásy zaráží oči jako příjemná jasná luna z prostřed valícých se jako strašné hory oblak. Zde opět ani vysoké ani nízké, čím mírnější tím milostnější, čím veselejší tím oblíbeněj-
[XLV]
ší, vystřelují nad sedmikrásy jako ušlechtilý narcysek,narcysek Básně Hněvkovského. Fialky naše jsou skrovné květinky; ale fialky, podlešťky, chudobky a těm podobné drobné Flořiny dcery jsou předce zvěstovatelkyně jara. Bodejž fialky naše jsou předchůdce spanilejších květin: bys, kamkoli hlídneš, časem na Parnasu českém spatřil více a ještě vonnějších růží, nádhernějších lilií, ušlechtilejších narcysků; by celý náš Helikon nejspanilejší byl kvítnicý.
Líbilo se syce některým panům krajanům, o básních těchto, veřejně y soukromně, pochlebný vynesti usudek; ale čím laskavější jest jejich o nich soud, tím mírnější mé vlastní o nich mínění. Nechcy se zdáti, jakobych na způsob vrány cyzým se chtěl chlubiti peřím. Kdo o spisých BuríanaBuríana, Rousseau, Gresseta a Floriána povědomost má; kdo zná Poezye Kniažnina a Karpiňského; kdo četl básně Bürgrovy a Schillerovy, a jiné: zví, který kvítek z které kvítnice se zde na Parnas český přesadil, a pak co zase z naší zahrádky jest. Největší básní těchto cenu, dáli se jim jaká, působí, jakž se soudí, lehkoplynoucý tok vršování, stejnost a čistota rýmů a kromě světlé srozumitedlnosti,srozumitedlnosti čirá, žádnými truskami z ruštiny
XLVI
anebo z polštiny (jakž dracoun ten, bohužel! mnozý za okrasu mají) nezaneškvrněná čeština.
A právě vršování toto nebude snad vhod těm, kteří posvátnou Přízvuku archou opovrhše, Pozycý za modlu k ctění vystavili; jest ale naděje, a nesmrtedlný Vypatratel přízvuku, jemuž řeč naše své vzkříšení, a tím samým základ svého nynějšího prokvítání a naději budoucý záře povinna jest, snad ještě se dočká, že tento nový Dágon, světla pravdy snesti nemoha, s trůnu se skácý a rozstroskotá; neboť co na písku se staví, sesuje a zboří se. Pozycý některým mladším básnířům, příkladem pár slavných jmen svedeným, vrtí mozek; ale Hněvkovský, zkušený lékař, předpisuje proti tomuto neduhu prospěšné líky, zvlášť, by se pro počištění trochu čemeřice vzalo.
Předzvídám, že hexametry svými u obojí strany, y u přízvučníků, y u pozycníků, uběhnu v klátbu, protože jak od základu těch prvnějších z částky se uchyluji, tak pravidel těch poslednějších z většího dílu za pravé neuznávám. Oněm, že sobě dovoluji mnoho, těmto že málo, zdáti se budu. Řeknuli, že se zpravuji sluchem, ospravedlněn nebudu; nebo obojí odporná strana to též o sobě
XLVII
jistí a sluch její že pravý jest. Kdo v té při má býti soudce? Zborli učených? To by musyli býti básníři; ale ti v své při soudcy býti nemohou, aniž strana strany uposlechne. Či národ? Ale kdo se za tlumočníka a ohlašovatele nálezu jeho vystaví? Zanechme tedy důležitou tuto věc budoucnosti k rozhodnutí; a ačkoli vtok veřejných učitelů té nebo oné straně oddaných, ješto k rozšíření svých zdání všech prostředků užívají a žáky své jurare in verba magistri nutí, světlo pravdy na nějakou chvíli zacloniti může, čas, spravedlivý soudce, zatemňujícý roušku odhalí, a básníři, předsudkům ctižádosti se oprnouceoprouce, se shodnou, a hexametr na jistých důkladných, od největší částky za pravé uznaných, pravidlách ustanovíce, nejvážnější druh tento prozodye k utvrzení a k zdokonalení přivedou.
Budiž pak dovoleno, zde pravidla, dle nichž se nyní hexametry české skládají, v krátkosti porozvinouti.
1. Základ Přízvučníků jest první v slově slabika, bez ohledu na ostatní, buďte sobě dlouhé nebo krátké. Podlé toho dávává a dávala, kojiti a pochytí, vojácy a obracý,obracý stejně jest daktyl.
XLVIII
2. Tím, že se na nepřízvučné nehledělo, urážel se větší díl básnířů. By pak nejhrubší tento pohoršení kámen se odvalil, kladl sem v svazku 4tém básnířům na srdce, by se ne jen na přízvučné, nýbrž y na dlouhé a krátké ohled bral. Podlé tam těch pravidel jest:
nese, dalo: Pirrhych. máčeti, hověti: Daktyl. kráva, koule: Trochej. číhává, podává: Molos. dává, líbí: Spondej. náležitý: Chorijamb.
3. Znamenaje však, že vším tím hexametrům dle pravidel těchto tvořeným,tvořeným předce rozmanitost a proměna chybí, a že jazyk náš na dlouhé a krátké slabiky veliký a znamenitý má důstatek; bychom tedy sami sobě okna do světnice nezazdívali, usnesl sem se na tom:
a) Přízvuk, jakožto s přirozením jazyka našeho výborně se srovnávajícý, pozdržeti, s ohledem na ostatní slabyky, jakž se to výše v Nře druhém ukazuje. Nejsem tedy Apoštol Odpadlec; ale snad jen po spadlých šupinách jasněji prozýrám. Mně slova: činila, bohyně, do něho, kotěti, nebude,nebude zůstávají jako prvé, za – U U.
b) Jdeli za přízvučnou dlouhá, tato poslední hltí přízvuk, nebo nehltí; protože jest obojetnice (anceps), bez ohledu na sběh spoluzvuček v následujícým slově.
XLIX
Hned na nás, všech z darů: Molos.
Mílo na líval, dáti po roučíš : Daktyle.
Můj se mi lý, v uzdu po jíti:
Chlípě u chvátiv, rád ti u stoupí:
město vy vrátí, veli|ký se za|třásl:
c) Předcházýli přízvučná, a za ní jde slovo trojslabyčné, v němž první dvě slabyky jednu jen spoluzvučku mezy dvěma samohláskama (nebo: l a r) a poslední dlouhou,dlouhou mají, v čtyřech těch slabykách první a poslední činí, že prostřední dvě se zkracují:
Vás milujíc, sám spanilý, vybojujíc zmužilí, víc na horách, černoocý na lodích, žluč nekypí kyselá; samé Chorijambi – U U –.
4. Pozycník dělí se od nás přízvučníků a) že nemá ohledu na přízvuk. Co mně jest přízvučně ostrá, jemu jest krátká; a co on má v poslední slabyce v trojslabyčném slově za prozodycky dlouhou, vycházej sobě na samo- nebo na spoluzvučku, já mám za přirozeně krátkou, protože se sama v sobě nijak ani neprodlužuje ani nezostřuje. Tak slova: zpytovat, pominul, napojit, jazykem, peruti, skanduje pozycník za U U – ; já za – U U.
Kdyby stálo: zpytujíc, pominou, napojí, jazyků, perutí, bylibychom za jedno; ale oněchno posledních slabyk vat, nul, jit, kem, ti za – bráti, mně Mé vyslovení brání. Cyzo–
L
zemec, slyše to, že z Čechů jeden na první, druhý na poslední slabyce přízvuk (neli lépe výraz?) klade, nebudeli se domejšleti, že jazyk náš jest jakásy motrchanina? Ale vina nejde z jazyka, ale z spisovatelů. Tón pozycníků není český, nýbrž Ruský. Čech dí:
přìnes vòdy, nàpojit, pòminul, ù hory.
Rus ale:
prinesì vod`y, napoìť, pominùl, u gor`y.
Blaze mně Gramatykáři ruskému, že ne jen slova ruská do spisů českých se vtrušují, nýbrž y na to se vyjíždí, by y tón náš se zruštil! – Nic nechybí, by jen ještě Čechům psalo se písmem ruským (a to pro větší odbyt; nebo říše ruská je nesmírná) a y k tomu můj Pravopis posloužiti může. Zatáhněte ale kordon, ať k posledu někdo nepovstane a nenutí nás k přijetí okras a způsobu jazyka Sotáckého.
b) Sběh více spoluzvuček předcházejícý slabyku činí dle něho dlouhou; mně, poněvadž se ani v sobě neprodlužuje ani nezostřuje, zůstává krátkou. Slova: velebná, nemeškám,nemeškám skanduje pozycník: U – –; já: U U –. On dělí ve|leb|ná, ne|meš|kám; já:
LI
ve|le|bná, ne|me|škám; a dejme, byťbychom y dělení ono přijali: neuználi pravé ucho české slova, jako: ná|kla|nič za Daktyl, a náklaničník za dokonalý Chorijamb? Nemá převelebná také býti Chorijamb? či je máme skandovati, jak pozycník chce: převelebná? To opět zapáchá jaksy polštinou. Proč ale klade nyní: krása velebnější, a opět: nejvelebnější? Nyní: mrak pominul a, a zase: vrah pekel ukrutný, teď: nesmrtných o-by-dlí, a teď zas: les pro obydlí. Či mají pozycnícy také svobody, a praví s námi: hanc veniam petimus? –
Sběhem spoluzvuček, když stojí před samohláskou, nezastavuje se tok vrše. Jazyk český jest neskříšeně potočitý a mrštný; prudkou rychlostí, jako Zefír přes osení, letí přes chomol spoluzvuček. Jemu pstruha, tlamy,tlamy tak dobře jest Pyrrich jako ani, ale; jako tyto tu, tak mu uha, a amy rychle míjí; a přes pstr a tl jazyk jako přes hladký led spěšně klouzne. Čím pak ale toto pst nebo tl předcházejícý slabyku zastavuje, a činí ji
LII
dlouhou? v chytila pstruha, co čeština češtinou bude, pstr neprodlouží ani nezostří la, byť y scvrk, zmrsk a jiné komonstvo spoluzvuček na čtvrt míle dlouhé za ní šlo. Nechy|tí pstruha, jest něco jiného; tí jest z přirození dlouhé, a tím samým, následuj za ním pstruha nebo ani, vždy jest a zůstane Daktyl.
Či se řekne: la přitahuje k sobě pst, a tak bude: chyti lapst ruha? Ale kdo pozycníku dává právo tak tahati a rozsapovati oudy slov, jako zločince, by z částky jednoho a z částky druhého slabyku podlé své noty skovati a zdloužiti mohl? čtou a vyslovují (či snad měří?) se slova česká takovým způsobem?
Bera ohled na sběh spoluzvuček, což řícy o slovích, v nichž pozycý panuje, jako:
Rozlívá líbě mráz v mém těle přírody sláva.
Nesmrtný upravit chtěl.
Tvor z duše slávu.
Prosby ani květu mládi.
LIII
Tam je bě dlouhé, a le krátké, ač poslední toto též dvě spoluzvučky následují. Nečelí u v upravit proti pozycý? Proč nepřitahuje še následujícý sl k sobě a proč pozycník nečte: Tvorz du šesl ávu? Může-li ucho české bez urážky slyšeti: čerpati jednu bylo, červ srdce blažným, prosby ani květu?
Přijímám syce také pozycý v Daktylích, když přízvučná jest ostrá, a v druhé slabyce mezy dvěma Vokály, a v třetí na koncy, více spoluzvuček se sejde; u p. vy|ro|vnal; ne|mi|lost; poněvadž sběhem tím dvou consonantů tok vrše se zastavuje, ač slova, jako: radosti, vyrovnal, zametla, neužíváli se jich zhusta, za Daktyle bráti povoliti se může. Jeli ale přízvučná dlouhá, bez rozpaku užívejte se za Daktyl: zástupce, královna, títěrky, násylně; ač pozycnícy je za – – U berou, tím ale rychloletý jazyk náš jen rozvlačitým činíce.
Mámliž y také něco řícy o Daktylích, jako: sýdlo nebes, panna divem počne? Zdá se, že dvojslabyčná slova stejně jako troj-
LIV
slabyčná plynou z základu pozycý, protož jich pomíjím, ač pravý český sluch v klátbu je vydává.
Podlé toho všeho když vyšlé v nynějším století hexametry vespolek srovnáme, následujícý postupování shledáme:
1. Přízvuk bez ohledu na ostatní dlouhé a krátké. Jiří Palkovič (v Iliadě) v Múze ze slovenských Hor ve Vacově 1801. v 8.
2. Přízvuk s neouplným šetřením nepřízvučných slabyk. Jan Nejedlý, v Iliadě, v Praze 1802.
3. Přízvuk,Přízvuk s ouplným zachovávaním nepřízvučných, dlouhých a krátkých. Chrám Gnídský v Praze 1805. v 8vu.
4. Přízvuk, který a to prozodycky krátký (ostrý), následujícý dlouhou slabykou se pohlcuje. Iliada ve Fialkách a v pátém svazku básní v Praze 1814. v 8vu.
5. Pozycý bez přízvuku, kde ohled na dlouhé a při sběhnutí více spoluzvuček krátká za dlouhou se béře. V Počátcých česk. básniřství, a v Slovesnosti v Praze 1820. v 8vu.
LV
Básníři!
Všeho zkušujte: a což dobrého, vlasti prospěšného, a jazyku přiměřeného jest, toho se držte!
V Radnicých dne 19. března 1820.
Ant. Jar. Puchmajer.
LVI
Mračno.
Ach, strachy schnu! ach, jakž to snesem!
Dí Vitek k Mikšovi,
Milému svému kmotrovi.
A co? – Což nevidíš tam nad tím lesem
To černé hrozné mračno? věruvěru,
Já za znamení zkázy největší je beru.
A jak to? – Buď jsem bloud, a nebo kmotře,
To mračno tam je krupobití,
O jakéms neslyšel za svého živobytí.
To šmahem naše osení vše potře;
To potluče y štěpnicy,
Y vinicy.
Z té zkázy vznikne hlad, a z hladu pojde mor,
Ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor.
Mor! vece Mikeš: Ne tak kvapně, kmotře,
Já o tom soudím na opak. –
Co pak? –
To mračno bude déšť; ten splákne, otře
3
Prach s listí; zemi zavlaží,
A oseníčko oblaží.
Vše tichou vlahou okřeje,
Se zaraduje, zasměje.
Dost bude sena, hojnost obilí,
Y ovoce y vína k posylí,
A kromě sudů, na vše bude zbytek. –
Ty sojku znáš, dí rozzlobeně Vitek. –
Suď, jak se komu vidí, vece Mikeš,
Když bude déšť, vem pod střechu
Svou utěchu;
A budeli z krup zyma, vezmi pikeš;
Než počkej, jak to vypadne s tím mračnem,
A potom smát se nebo plakat začnem.
Buď Bohu chvála,
Že nebečím, když vidím hovnivála.
Tak slovo od slova
Se táhne hádky osnova.
Již sršeň na ně sedá: když se hašteří,
A div se jižjiž do se nevpeří:
Tu vítr sylnou perutí
Rozpláší strašné mračno v mžíknutí.
Tak krupobití strach, tak vláhy naděje
Se větru dchnutím rozvěje.
4
Tesař a Merkur.
Tesař kdysy nad jemčinou
Tesal dříví širočinou,
Až mu z nenadálé příhody
Z ruky vymkne se, a padne do vody.
Běda! zkřikne, rukama sy lomě:
Jakž se krutě o měmně
Protivný los opírá!
Ne dost, že se tudy
Přetěžkými hnětu trudy,
Ještě se mi živnost odbírá.
Co sy počnu? čeho sem měl nejvíc třeba,
Ach, to tam! – čím teď sy vydělám kus chleba?
Pomozyž mi, mocný Jupiteře!
Zase nějak ku sekeře.
V tom, ó div! Bůh lidí ztrápených,
Patron věcý ztracených,
Merkur, spustiv sebe
S vysokého nebe,
Před chudáka tesaře se staví,
„Co je ti, a pročiž pláčeš?“ praví.
Nevím, odpoví: ach, jaksy z náhody
Vymkla se mi sekera, a padla do vody.
5
Tou sem já se živil mnohá léta,
Teď ta tam, ó Bože! teď je po všem veta.
Merkur, jen co v tůni nesáhnenesáhne,
Širočinu zlatou vytáhne.
Vida, ptá se: tali tvá?
Není, odpoví: to není má.
Stříbrnou mu potom vydobude:
TušímTuším, tato bude?
Ani ta! – Y po třetí se spustě v zátočinu,
Železnou ven nese širočinu.
Ta je, ta! – Y přiskočí a božskou líbá ruku,
Díku čině, laskavému Atlantovu vnuku.
Sprostností Bůh tknutý svatou,
Sekeru vzav stříbrnou y zlatou,
Dí mu: Duše upřímná! y tyto obě
Sekery měj sobě.
Dav je zmizel. Tesař z vděčnosti
Spíná za ním ruce, pln jsa radosti.
Když se takým darem vychluboval,
Sousedům svým ohlašoval
Božské nad sebou div prozřetelnosti,
Veliké y štědrosti:
Jeden z nich, ne v tété, co tesař, chudobě,
Smyslil klamu užit v stejném způsobě;
Nikomu nic neříkaje šel a vlez
U jemčiny na vysoký jez;
6
Tu, co tomu tam se maně přihodí,
Schvalně sekeru svou v tůni zahodí;
Rukama pak začne lomiti a plakati,
Před celým y nebem klamati.
Merkur přiletuje,
Sekeru mu napřed zlatou vytahuje.
Příteli můj! ptá se: zdaž to tvá?
S radostí on poskočí a vykřikne:
O má vlastní! má to, má!
Taká nestydatost Boha pronikne.
Lež y všetečnost mu začna vytejkati,
Ne jen té mu nechtěl darovati,
Ale ani tam té jemu nevrátil,
Div ho ještě hodně nezmlátil.
Tak co zradou rádby byl se obohatil,
Zlaté nedostal a železnou svou ztratil.
Píseň na Radost.
Jiskro z Boha, dcero s nebe,
Choti světů, Radosti!
Vstupujeme, slavíc tebe,
V chrám tvůj věčné mladosti.
Libý usměch tvůj zas víže,
Mody meč co rozdvojil;
Chodec pléše jako kníže,
7
Když ho duch tvůj opojil.
Vzhůru, ať se objímáme
Lidé světa celého!
Bratří! jistě dobrého
Na nebesých Otce máme.
Kdo sy milé dobyl ženy,
Přítels došel přítele,
Poklad drahés našel ceny:
Plesej s námi vesele!
Plesej, ze všeho kdo světa
Nazve svým jen jeden tvor.
Komuž nelze? po tomť veta:
S plačky náš nechť mine zbor.
Stejným spoj se světe cytem,
S milým milý sousede!
Cyt ten k hvězdám povede,
Kde neznámý Pán je bytem.
Radost pije vše, co žije,
Z přirození pramene.
Zlý y dobrý, každý čije
Vtok jejího plamene.
Ona přátel, vína přeje,
Děvčat s usty nad rubín;
Červ ní mílo v zemi reje,
Na Bůh hledí cherubín.
8
Miliony, nicý Bohu
Klanějíc se padněte!
Hospodina najdete,
Jděte, jděte nad oblohu!
Radost slove sylné péro
V věčných věcý rodinách.
Kola pudí tisýcero
V velkých světa hodinách.
Vonné z semen vábí kvítí,
Slunce s nebe jasného,
Jichž, an jiným světům svítí,
Zhledí nezná zběhlého.
Jako slunce nebem letí,
Běžte, bratří! milostně;
Běžte cestou radostně,
Jako vítěz k palmy vzetí.
Líbezně se na skoumače
Z pravdy směje zrcadla.
V tichá, kdo se souží plače,
Mrtvých vodí stavadla.
S jasné slunné hory víry
Její vějí praporce,
A skrz puklé rakve díry
Stát ji zhlídneš u Tvorce.
9
Trp, co koho hněte zlého,
Pro lepší svět statečně,
Bůh tam v nebi konečně
Setře slzy s oka tvého.
Mílo Bohu rovnu býti
V milosti a štědrotě.
Dejme bídě oddech míti,
Veselu být žebrotě.
Mile rádi zapomeňme,
Že kdos na nás nevraží.
Mstu y záští vykořeňme;
Tak zem láska oblaží.
Zpraven buďbuď, kdo dosud bloudil,
Shlazen dluh a smířen svět.
Výše, než je Hladolet,
Soudí Bůh, tak jakos soudil.
V číši z zlaté hroznův žíly
Blesk se prejští radosti.
Zoufalství se napí sýly,
Lidojede tichosti.
Když jde kolem číše vína,
Bratří, vzhůru s stolice!
Juch! nechť syčí k nebi pína;
Bohu tato sklenice!
10
Tomu, který ryvovinu,
Který stvořil dennicy,
Bohu tuto sklenicy,
Celé země Hospodinu!
V psotě srdce jako z kovu,
Slávu ctnosti ctiteli;
Věčnost přísaze a slovu,
Pravdu ne- y příteli.
Důstojně se k králi mějme,
Byť y hrozyl životu.
Nevinny lkát nenechejme,
Zkažme lež y lichotu.
Bratří, na tu ryvovinu
Přisahejte společně:
Slib ten plnit statečně,
Přisahejte Hospodinu!
Pouta zlostí ztroskotejme,
Milost lotru, zloději.
Volnost všemu světu dejme,
V smrti mějme naději.
Co je mrtvo, budiž živo!
Hříchům tvým, ó zlosyne,
Budiž nebe milostivo;
Nechť y peklo pomine.
11
Bratří, k koncy žítí svého
Libě v rakvi zesneme!
Potom k sobě najdeme
Soudce mrtvých milostného.
Vrána a Liška.
Na vysokém dubě
Sejra držíc v hubě
Paní Vrána seděla,
Sejr ten snísti hleděla.
V tom jej Liška ucýtivši
Honem z doupky běžela;
A se k Vráně přiblíživši
Tuto řeč jí držela:
Jakž jsy pěkná, sestro zlatá!
Jakž jsy všecka hezoučká!
Žlutá, modrá, kropenatá,
Červená, a běloučká.
Kdybys hlas jak peří měla,
Věz, to bych ti věřit chtěla,
Žes ty nejpěknější ptáček,
V lesých našich ohniváček. –
Vrána, jíž ta marná chvála
Pravdiva se býti zdála,
Chutě zazpívati chtěcy
Sejra z huby pustila,
12
Jejžto Liška uchopěcy
Takto k Vráně pravila:
Ne tvůj bloude hlas a peří,
Ale sejr mi míle voní,
Pochlebníku kdo co věří,
Věz, že pozdě bycha honí.
Podruhé ty majíc sejra,
Střež se Lišky hůř než vejra.
Žáby o krále prosýcý.
Žáby pokojných let drahně
Volně se toulaly v bahně.
Čím víc koho dobré bydlo píchá,
Tím se více popíná a pýchá.
Svobodou zhrdnouc, o panovníka ve dne v nocy
Vřeštěly Žáby k Kralomocy.
Smál se Perún: ale kdo chce kam,
Říkává se, pomozme mu tam.
Spustil jim drouh. Y strašným do vody bouchnutím,bouchnutím
Rozžene plaché stádo mžiknutím.
Všecky v rokytí a v sytí s malou duší
Do děr kluší:
Každá napoly mrtvá, užaslá a tichá
Sotva dychá.
13
Ale v mále
Chtěcy předce viděti krále,
Jedna blíže capichu
Vystrčí hlavu potichu;
Nevidoucy ale nic strašného, vysoce
Na milé sestry křehoce.
Na to, co se strachem ukrývají,
Směleji jedna po druhé připlývají;
Tak že brzy skáčí po velebnost drouhu,
Majíc Pána za špatného slouhu.
Nač ten klacek? zavřeští: y prosme dále
O vonačejšího krále.
Vřeští znovu: y sešle jim Perún v Čápu PánaPána,
Hodného na ně Čingis Chána.
Ten kde kterou zhlídne v rokytí,
Hned ji dlouhým zobem pochytí.
Tak se krutý pan Dluhonos mnohou slabou
Pase žabou.
Obyvatelkyně smutně na to hleděly,
Bídně mřely a ceknout nesměly.
Až se s Merkurem snesše podtají,
Na Perúna prosbu zadají,
Aby dobrotivý Pán nebe a země
Zachovat ráčil ubohé žabí plémě.
Perún na to: Nechtěly laskavého,
Nechť teď snášejí ukrutného.
14
Píseň na Jana Žižku z Trocnova.
Kdo zvláště předčí v boji nad vlastence,
A vlasti slavně poslouží,
Ten nezvadlého bobkového věnce
A písně chvalné zaslouží.
Čímž lépe se mu odslouži?
O blaze mně, duch můj že toho muže,
An v chrámě živé paměti
Se věčně bude třpytěti,
Y rekovné y slavné činy může
Teď věrnou písní opěti.
O Žižko! První mezy Čechy reku!
Ty hrozný Husův mstiteli!
Cos k slávě vlasti v lítém boje vzteku
Těch potřel všech, co hleděli,
By zhasnouc zašla v popeli:
Tys důkaz jasný všemu podal světu,
Co láskou k vlasti ztrženo
To české může rameno;
Y mužstvím tvým (o bodejž v stálém květu!)
JmňéJmně české bylo zvěčněno.
15
Ha, což to vidím? nač ta Němcův hejna,
Ten koní dusot, zbraní zvuk?
Zde statný Odry bydlitel y Rejna,
Tu valný horačiny pluk
Se s Alp a s Apenínů shluk.
Kam chvátá Maďar, soused švižný Lecha?
Kam cviční nesou Sasycy
Y ostrý meč y sudlicy?
Ti všickni na odpapežence Čecha
Svou mužnou zbrojí pravicy.
Již zástup ten se, pro Bůh! do Čech valí,
Jak černá mračna kobylek.
Kdož na ty zhoubce, tvé co štěstí kalí,
Dá Vlasti! tobě posylek,
A volný oddech, odchvilek?
To hlučné vojsko, ano vztekem supá,
Jak povodeň se rozlije;
Co zaskočí, to vyžije;
Jich hřmotné koňstvo luka, rolí zcupá,
A valné řeky vypije.
Tu hlas tvůj, Žižko! jako s nebe jdoucý,
Všech věrných Čechů posvolá.
Kdož mužné ruce, srdnatosti vroucý,
A tomu ohni odolá,
Co v srdcých jejich plápolá?
16
Jakž hoří, chtivi na ty cyzozemce!
Tys přišel, zhlíd, se postavil,
A šik svých Čechů opravil:
Jak vicher plívy, rozprášil sy Němce,
A sebe s Čechy oslavil.
Ty Žatecké až podnes stojí planě,
A Brodské stojí rozhory,
Kdes, jak chrt prudký plaché žene laně,
Hnal s rekovnými Tabory
Ty baby Němce za hory.
Tvůj Žižkov pyšné připomíná Praze,
Jak tvář se její vzjasnila,
Když Sasy kolit spatřila;
A tím již těžce oddychajíc blaze
Dchu volnějšího nabyla.
Teď v Němcých, mstě se za to pohanění,
Že Šváb se do Čech vyřinul,
A Hus, Čech slavný, tam kde Rejn se pění,
Tak přehanebně zahynul,
Svůj praporec sy rozvinul.
Vy Saské svědčte, Záchebské y valy
Y Rakouské vy pahorce,
Jak s vysokého sochorce
Tím českým Lvem tam chlubě plápolaly
Ty pěkné České praporce.
17
Tu Sláva jasná hlučnou držíc troubu,
A na perutěch Pověsti,
Tvých mužných činů milou letí chloubu
Všem světům v známost uvesti,
A rozhlasem tě roznesti.
Kde v vojště strašné zahučí tvé jméno,
Tam za tím hromem v zápětí,zápětí
Hned strach a hrůza zaletí;
Tvým již je jménem vojsko ohromeno,
A než tu zhlídne, v rozvětí.
O Žižko, slavný (k tomu slepý!) reku!
Vždy jako věrná družina
Se na tě smálo v krutém války jeku,
Ač zrádná, Štěstí, ženina.
Kde roveň tobě hrdina?
To štěstí svrhlo Hanibala,
Ač slavné potřel u Kany
Ty lidohromce Římany:
Tys vždy a všudy, kde se bitva stala,
Zbil škodné Čechům Germany.
Tak jasným slavný osloněný bleskem,
Když domu, světu k závisti,
Se vítězným a hlučným vracel vřeskem,
A na milé nes ratisti
Čech hojné z Němec kořisti:
18
Jakž radostným tě každý vítal hlasem,
Kde který Čech byl vlastenec,
Muž, dítě, panna, mládenec!
A bobek tobě vděčná vlast tím časem
Y růže vila u věnec.
Ach, jakžjakžs ten věnec, v střevích vlasti broděbrodě,
Svých bratří krví pokropil,
Kdyžs potom zle, vše lidství s sebe shoděshodě,
Se zbraně na ni uchopil,
A dost jí žele natropil.
Nač zemanům a mnichůms páchal škodu?
A pustě vzteku otěže
Hnal na tvrze a na věže?
Čis mněl, že jest to ještěrčího rodu;
Zde pověr skrejš, tam loupeže?
V těch rozvalinách, které smělce nutí,
An v ně se pustí, k outěku,
Cos strašlivého dnem y nocý kutí;
Tyť podadí věk od věku
Vždy hrozný obraz člověku.
Jak strašně větry šumějíce hučí
Skrz ty tvé zhouby paměti!
Tu často v nocy slyšeti,
Když hrozná v tmavé sova díře skučískučí,
Hu! duchy smutně upěti.
19
Hlemejžď a Zajíc.
Čiperný a švižný zajíc
Potkal šneka, cestou přibíhajíc.
Dobré zdraví!
Jak se máš, má škořepino? praví.
Ach, můj Bože! jakž ty přes tu hrudku
Bídně vlečeš tu svou malou budku.
Hleď, mne prudkost větrů ani koní
V běhu nedohoní:
Ty pak za hodinu, tak se bídě,
Sotva ulezeš tři pídě.
Hola! odpoví šnek: Pane čtvernohý!
Nemysli sy, že jsem já tak ubohý.
Známť y já ti hodit sebou,
Ba y mohu běžet v závod s tebou.
Rozesmál se zajíc: Slovo s to, můj šneku!
Vida
V tom tam lese, u prvního břeku
Buď cýl našeho
Běhu věru směšného.
Toto řek; y spěšně dav se v skoky
Stanul v půl cestě, a poohlídna se a vida,
Sotvíčko že hlemejžď udělal tři kroky:
20
Nač mám, praví, běhy trmáceti?
Mohuť sobě trochu pohověti.
Než on doleze sem, tak se přiloudajíc,
Stokrát dřív se vyspí švižný zajíc.
V tom sy k mezy trochu ještě popoklusne,
Sluchy přiklopí a usne.
Hlemejžď zatím, krok po kroku nesa,
Doplíží se lesa.
Probudí se Zajíc,Zajíc
Právě v čas; y vyskočiv a pospíchajíc
Darmo však se žene po šneku;
Neb ten, v půlcestě co nespal, radost maje,
Zajícy se vysmívaje:
Ej! kdož, mluví, prvnější z nás u břeku?
Přenocování Ládino.
Kdož se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdož již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Vida, Jaro mladé vstalo,
V nově vstalo Jaro zas!
V libý zpěv se ptactvo dalo,
Zníť až mílo jeho hlas.
21
Slavík hlučně v lese pějepěje,
Květohlavý vítá máj;
Zefír vůni libou věje
Z kvítnanýchkvítnatých luk v tmavý háj.
Mračna plodná z jara blaží,
Co se klíčí, dub y bez;
Teploučkými suchý vlaží
Krůpějemi les y mez.
Vše, co žije, lásku cýtí,
Z jara celý mladne svět;
Z jara luka šatí kvítí,
Stromy šatí list y květ.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Každé zvíře v jarní době,
Když se lípa bělívá,
Lahodnosti vší, co sobě
Naspořilo, požívá.
Líbeznými na se hlásky
Ptácy v lese volají;
Tu se v sladkém chtivé lásky
Požívání zobají.
22
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Již tmy záře světlá plaší,
Jižjiž svitá jasněji,
Než když Eter s Zemí naší
Sjednotil se mileji:
Jaro když a Floru z něho
Její plodný počal klín,
Jichž y z háje zeleného
První chladný obňal stín.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Z krve Króna, děda svého,
V pěkné jarní hodině,
Z lůna moře pěnitého
Vzešla Láda bohyně.
Sýla syvých vyplynulo
Ochechulí z mořských pěn:
Vše se k břehu vyhrnulo,
Divně hledíc z vody ven:
23
Jak s ní v této světa změně
Líchotivě Zefír hrál,
Volně ji y v lehké pěně
K veselému břehu vál.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Svátek Ládin oslavujte!
Harfo dutá, vydej zvuk!
Skály hlahol opakujte,
Opětujte lesy hluk!
Zejtra její holoubátka
V hájek náš s ní přiletí;
Děvčata y pacholátka
Láda tady posvětí.
Pod topoly zelenými
K tancy na nás pokyne,
Pod loubími myrtovými
Čas nám míle uplyne.
Zejtra zde, jak v rajském lůnu,
Bude sama radostněradostně,
Na velebném sedíc trůnu,
Všecky řídit milostně.
24
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Jděte milé dítky, jděte!
Proběhněte doliny!
Trůn jí pěkný vyzdvihněte,
Vonné sneste květiny!
Rozmanité, co se svítí
V květné Eny dolině,
Vydej, vydej všecko kvítí,
Floro, krásná bohyně!
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Na vysokém sedíc trůně,
Stkvícým se co jasná zář,
Prostřed květin, plných vůně,
Osloní svou Láda tvář.
Milek, sladké bůžek lásky,
Bude při ní seděti;
Roztomilé budou Lásky
Na službu jí hleděti.
25
My se vůkol postavíme,
Kde je který její kněz,
Svátek její oslavíme,
Až tu zplesá les y mez.
Z hustých hájů, z luk a rolí,
Kde se která schovala,
Všechněch z pustých hor a polí
Pěkných dívek pozvala.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
V hájích, až se všecko svítí,
Pluk se dívek procházý.
Milek, ač se každá štítí,
Semotam je provázý.
Nevíteliž milé děti,
Jaký trest dnes přišel naň?
Dnes že nesmí toulu měti,
Dnes že složit musý zbraň? –
Přísně se mu zaručilo,
Aby z jeho lučiště
Žádné v prsy neranilo
Pěkné dívky střeliště. –
26
Chraňte však se nahoučkého,
Ať vás, dívky, neraní!
Neboť jej y nezbrojného
Všecka krása ozbraní.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Láda nejmilejší sobě
Dívky, čisté jako Ty,
Posýlá sem s prosbou k tobě,
Ctitelkyně čistoty!
Zvířecýby neskropila
Zejtra toho lesa krev;
Anis ptactva neplašila,
Jehož libý zní tu zpěv.
Samaby se ukázala,
Bylaby tě prosyla;
Tvých se povah ostejchala,
Vážnosti se hrozyla.
Vyjdi z háje dobou ranní!
Zejtra v tétutéto lesyně
Sama panuj Krasopaní!
Vyjdi, čistá bohyně!
27
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Našíby se Paní chtělo
V těch tu hájích tebe mít,
Kdyby tam jen příslušelo
Tobě, Čistá! při tom být.
Tubys všudy uslyšela
Křik a vejskot, zpěv a hluk!
Těkavých bys uviděla
Již tři nocy lidí pluk.
Vidělabys, jak se hbitě
Do kola teď točíme,
Teď zas po dvou v chladu skrytě
Pod loubími sedíme.
Ceres, paní zlatých klasů,
Bůh y vína veselý,
Apol, strůjce libých hlasů,
Tu se s námi veselí.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
28
Na čest Ládě prozpěvujte!
Harfo dutá, vydej zvuk!
Skály hlahol opětujte,
Opakujte lesy hluk!
Láda všecky světa žíly,
Tam až kde se koncuje,
Duchem plným živé sýly
Proniká a pěstuje.
V nebi, v moři, v zemi chodí,
V dolích tvoří, žehná hor;
Každé plémě ví, jak rodí,
Ví, jak plodí, každý tvor.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Láda šlechtí, až se svítí,
Jako perličkami svět;
Po paloucých sype kvítí,
Po luzých a sadech květ.
Ona máky rozlupuje,
Zlatý šafrán otvírá,
Chrpu modře korunuje,
Lístky kolem prostírá.
Růži mladou rozpuluje,
29
Jako ňádra děvčete,
Brunátnou y vyluzuje
Pivoňku ven z poupěte.
Kdys svou krví zčervenila
Sněžnou bělost růžičky,
Do níž vůni libou vlila
Krásné dchnutím hubičky.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Láska žehná hory, planě,
Láska blaží mez y háj,
Líté krotí lvy a saně,
Rysy měkčí v nový máj.
Štěbetné sy v lese ptáče
Na rozkvetlé větvicy
Šveholí a sem tam skáče
Loudě k sobě samicy.
Sem se Láda zahodila
Zlatovlasá bohyně,
Kdež, jak dějí, porodila
V krásné z jara dolině,
K potěšení světa všeho,
K radosti všech koření,
30
Boha Lásky milostného,
Všechněch tvorů blažení.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Láda to Anchýze ctného
Láry do Vlach přenesla;
Eneáše, syna jeho,
Z vlnobití vynesla,
Jehož s milou Fauna vnukou,
S Lavinyí, oddala;
Čistý pás y Marsa rukou
Pěkné Rheji opiala.
Ona, když hry zarazyla,
Pěkně, místo odplaty,
Římany lstí oženila
S Sabínskými děvčaty,
Z nichžto potom šťastně pošli
Slavní vlasti otcové;
Cýle pak vší slávy došli
Slavnější jich synové.
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
31
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Nevzdáváli vše, co čije,
Ládě v novém podletí,
Když vše jejím duchem žije,
Hodných stále obětí?
V trávě měké nad hedbáví,
Neb co volí větvičku,
Chlácholivě samec vábí
Rovnou k sobě samičku.
Slyš! jak Ládě libě zvučí
Po křovinách ptačí zpěv.
Býk jí bučí, brouk jí bžučí,
Řehtá kůň a říčířičí lev.
Zde se kmitá okatice,
Hbitou švíhá perutí;
Tam jí zpívá na rybníce
Sněžných hejno labutí.
Slyš! jak slavík přizpěvuje,
Z stinných lip se ozývá:
Mníš, že žalost vyjevuje?
Lásku zpěv ten vylívá.
Což pak já mám oněměti?
Nekveteliž můj mi věk?
Nemámliž y z jara pěti,
Učiniti jaru vděk?
32
Pozbylťbych já bobkového
Věnce, co mi k okrase
Vůkol čela ovil mého
Bůh, co řídí v Parnase:
Kdybych neměl v jarní době
Tobě, Máji, zpívati;
Nebo neměl, Lásko, tobě
Cti a chvály vzdávati.
Zavzni tedy, když se syce
Veselí vše načitě,
Zjara jako vlašťovice
Zavzni, zpěve, hlasytě:
Kdos se potud lásky štítil,
Láskou slaď svůj zejtra čas!
Kdos již sladkou lásku cýtil,
Miluj, miluj zejtra zas!
Pavouk a Moucha.
Práva někdy jsou jak pavučina:
Proráží se Chroust a Moucha bývá vinna.
Viděl sem, jak v letní době
Osačil se Pavouk, tenkou sobě
Pavučinu zrobě,
Do níž chytal, popustě se s hůry,
Drobný hmyz: komáry, mouchy, můry.
33
Nyní, nevěda nic o zradě,
Chroust se v slabé octne závadě.
Vzchopí hned se Pavouk; ale skrze provazý
Chroust se mocně prorazý.
Pouk se v koutě pouloží znovu,
K pilnějšímu přichystav se lovu.
Nedbaje nic, hrozný že je Pouk,
Za chroustem se pustí smělý brouk;
Za ním hned se čmel a vosa šinou,
Slabou sylným letem trhnouc pavučinou.
Trpělivý strážník v malý čas
Zrádné ponapravil syti zas.
Tuť y Moucha vidouc, bezevší že kázně
Čmel y vosa proletují, sprostila se bázně,
Do syti
Vlítši chutě
Uvízla v ní za perutě.
Hurtem po niti
Pavouk po ní kvapne,
Až ji zlapne.
Darmo škvrčí, blud svůj ohlašuje,
Příkladem se brouka oběluje:
Pavouk Mouše,
Zaobale ji a kouše,
Praví: „Mocnějšího na světě
Slabší nosyt musý na hřbetě.“
34
Na také když právo umlknouti musý,
Pouk ji zmučí, vycucá a zdusý.
Večír v létě.
Již se jasné slunce tratí,
Krásně za vrch sstupuje;
Pole, lesy, hory zlatí,
Stíny hrubě zvětšuje.
Ptactva zpěv se tiší v křoví,
V povětří y na stromoví.
Z luk a kvítnic, tam y zde,
Libá vůně vzhůru jde.
Slyš, jak sytá bučí stáda!
Slyš, jak bečí telata!
Viz, jak vůkol matek ráda
Bůjná skáčí hříbata!
Oráč krokem s mdlými volky,
S nákřivými srpy holky
Domů se ubírají,
Smějí se a zpívají.
Již se tmějí hory doly,
Víc a víc se soumrká.
Cvrček pozdní v sžatém poli
35
Ještě sobě zacvrká.
Větři šepcý, bžučí babky,
Roztažené malé žabky
V kalné louži kukají,
Div se nerozpukají.
Jak je krásně! – Ale Lilo!
Vždy tak pěkně nebylo.
Víšli, jak se zkabonilo,
Jak se nebe zkalilo?
Větry mračna černá svály,
Les a vody rozehrály –
Na obloze strašně v tom
Blesk se křížil, bučel hrom.
Jak se strachy každá žíla
V přirození sklíčila! –
Ale v mále nová sýla
Háj y luka vzkřísyla.
K požehnání – k žádné zkáze –
Shlíd Bůh s nebe v tiché vláze;
Neublížil hrubě, krom
Svět že zděsyl, blesk a hrom.
Když zacházel šumot řičný,
Vzdálí ještě temně zněl:
Na obloze oblouk sličný
Sedmerou se krásou stkvěl:
36
Tuť se nebe jasně smálo,
Kvítí vonné pookřálo;
Prudší byl a zvučný zas
Řeky běh a ptactva hlas.
Z těchto vezmi příklad sobě
Věcý zdejších krátkosti,
Když se na tě v jasné době
Valí mračna těžkosti.
Leckdys, když vše horkem zývá,
Večír míle chladno bývá.
Povětří jen zchladí lesk,
Nás však mine hrom y blesk.
Lakomý a Závistný.
Opustivše vlasti, žen y dětí,
S Závistným šel Skoupý; Perun s nimi třetí.
Když svou cestu skončili:
Já jsem Zevs, dí Bůh, a byť ste toho zkusyli,
Oč mne prosyt budete,
Toho dojdete;
Dostane, co bude koli první chtíti,
Druhý má to dvojnásobně míti.
37
Nechce Závistný být prvním, lakomce pobouzý,
Lakomý než také prvním být se zpouzý.
Závistný, jsa rád, že Skoupý toho pykne:
Vylup mně, ó Bože! jedno oko, křikne.
Stalo se. Y tak, an v také zýskat měli době,
Ztratil oko Závistný, a Skoupý ztratil obě.
Rada Zvířat.
Zlé, co všudy rozprostírá strach a hrůzu,
Zlé, co nebe vynalezlo v zlosti,
Aby nepravosti
Země potrestalo hlůzu:
Mor,
(Takť mu jméno) mocen všecken tvor
Vypleniti do paty,
Válčit počal kdysy s zvířaty.
Všechněch, pravda, neumořil, ale
Seslabil je všecky neslýchale.
Není vídat, aby které veselé
Hledalo sy jídla, pití;
Každé smutné, zmrtvělé
Čeká konce hynoucýho živobytí.
38
Vlk se nepřikrádá na jehňata,
Ani liška na kuřata.
Z hájů mizý vrkot hrdliček,
Říje jelenů a písně pěniček.
Za tím Lev, co Sultan v Carohradu,
Z poddaných povolav valnou radu,
„O vy moji, vece, milí přátelé!
Kde je živost naše? kde je veselé?
Všech se dotklo; aby mstilo sebe,
Těžce hříchy naše přísné kárá nebe.
Kdo z nás nejvinnější, nechť se obětí
Hněvu Bohů mocných posvětí.
Možná dost (kdožť bude od toho?)toho?),
Spasení že Všech se stane zhoubou Jednoho,
Učejí nás děje, v takovéto míře
Za nevinné že šlo jedno nejvinnější zvíře.
Nelahoďme sobě; věrně, podlé vědomí
Uvažujme stavu svého svědomí.
Co se týče mne, y vyznávám, že dosti
Natropil sem zlého v prchlivosti.
Častěji sem vpadl mezy hovada:
Jakýž byl to jehňat, ovec dav!
Pošlo koz y krav
Hromada. –
Nejednoho udávil sem vola.
Což mi medle zavedly? nic zhola.
39
Ba y časem byl v mých rukou bez ducha
Pastucha.
Jestli třeba, oddám tedy sebe;
Oddámť sám se za vás, jak chce míti nebe.
Soudím však, by zřetelně, jak já sem učinil,
Každičký z vás stejným způsobem se obvinil:
Neboť slušno, aby zhynul nejvinnější.“ –
Králi nejjasnější!
Vyskočila Liška: skrupul ten tvé Milosti
Z veliké jde, praví, srdce tvého outlosti.
Jakýž hřích to, uvažte jen, prosým zvířata,
Jísti ničemná a hloupá jehňata?
Ano čest se, Pane, největší jim stává,
Když se které tobě za pokrm dostává.
Co se týče pastuch; ó ten každý hoden,
Z kůže dřen by byl a ostrým trním boden.
Jsouť to tyrané, co nad zvěří se dují,
Bláznivou sy nad ní vládu osobují.
Tak se liška prohlásý; a pochlebnícy milí
K ztvrzení té řeči velmi byli čilí.
Nechtělo se potom přetřásati jiných
Mocných hlav, ač nejvíceji vinných.
O zločinstvích tygra, vlka, nedvěda,
Každý pokorně se stavělstavěl, jako nevěda.
Zhola panstvo vše, ač v hříších zzrzavělo,
Za míň vinné, skoro za svaté se mělo.
40
Na konec se Osel zpovídá:
Připomínám sobě, povídá:
Že jsem jedenkrát, tou právě chvílí,
Když již slunce k západu se chýlí,
Po posvátném Benedyktnínů šel palouce.
Místo, hlad a chuť, a lístky páchnouce,
Či y, tuším, jakýs čert mne pokusyl,
Že sem hrstku trávy uškub zakusyl;
Bylať pěkná, zelenoučká, svíží tráva.
Zle sem učinil, to jisto; neb sem neměl práva.
Lotr! zločinec! vše křikne hlasytě.
Vlk řeč na tré rozdělí, a očitě
Dokazuje zboru všemu,
Na smrt že je jíti Oslu bezbožnému.
Veškeren mu národ zlořečí,
Smrt jen jeho zhoubu všech prej ulečí.
Trávu jísti! jakážiž to vina!
Pouta na zlosyna!
Na Osla pak vyjde nález smrti:
Za živa jej roztrhati v čtvrti.
Hora k porodu pracujícý.
Za Libuše, když byl plný divů svět,
Praví se, že Chlum tak zježil hřbet,
Tak y prej se rozdul v břiše,
41
Až se lekly Netolice.
Což to dím? Y Cheb y Pardubice.
Lidé strachy mrouce, utíkali z Chtiše.
Nastojte, kdož jaktěživ
Takovýto viděl hrozný div?
Chlum (a to je pravda jistá),jistá)
K porodu se chystá.
V tom, když skály ječí, když se lesy ježí,
Zděšená zvěř z peleší pryč běží;
Když je hrozný všudy hluk,
Hřmot a zvuk:
Pukne Chlum. Y vyskočí – Což? slyš!
Maličičká Myš.
Tak se leckdys básnířů až hrůza
Nadme Múza.
Ten tu křičí: Já chcy hlásat předůstojně
O Titanů s Bohy vojně.
Což však bývá často z jeho rýmu?
Trochu dýmu.
42
Oda o nepokojnosti duše z Prozřetedlnosti božské.
Žalm 72.
Přešťastný, kdo s přímé cesty Páně,
Chodě sprostě, nikdý nevykročí!
Slze hořké osychejte s očí!
Již se srdce zpurné ztiš a stůj!
Již tě po tvé tuhé, těžké ráně
Milostivá zhojí ruka Páně.
Proč se pneš a zvíráš, duchu můj?
Vždyť Bůh s hůry svaté čte a vidí
Každý krok, y zlých y dobrých lidí.
Odpusť mé, ó Pane Bože, mdlobě.
Horlilť sem, zlých vida lidí láji,
Jak zde život svůj, co v božském ráji,
V blaženosti stkvostně trávívá.
Jak se zpupně, navzdor, Bože, tobě
V mrzkých topíc rozkoších a zlobě,
Vším, co srdce ráčí, oplývá.
Zhlídna, co ta zbůjná páše hlůza,
Zděsyl sem se, až mne pošla hrůza.
43
Moře hojné, v němž jích duše plyne,
Ukrytých se skalin nebojívá;
Jeho žádná hrubě nezkalívá
Chvějícých se větrů lítá zlost.
Jich bič ostrý, nás co švíhá, mine;
Jim jen sláva věnce jasné vine;
Radost jest jích denní milý host.
Oni po voňavém kvítí chodí,
Ctí se pstrou a v rozkoších se brodí.
Odkud jim to, že se směle bočí?
Neznajíce žele ani bázně
Plaše žijí bez uzdy a kázně,
Hrdostí se smělou ovíjí.
Rozkoš bůjná z jejich srší očí,
Jenž se v tučných kolách hrdě točí,
Lahodným se štěstím opíjí.
Kam je nerozumné honí vášně,
Tam se slepí hrnou prostopášně.
Křivdy jedu plné vyplivují,
Rouhavý jim jazyk z huby strmí.
Zlobou prožluklé jich srdce krmí
Myšlení zlá, málo pokojná.
Oni krutá zemi pouta kují,
Proti nebi pyšně vyzdvihují
Čela ctnosti svaté odbojná.
44
Nemluví nic, leč se honosýce,
Ohavné své činy velebíce.
Tím sem počal v své se víře chvíti;
Hrozná má tu rostla nedověra.
Když Bůh, co se děje dnes y včera
S lidmi v světě, s nebe spatřuje:
Jakžiž může na to pozor míti,
Zlé jích ohavnosti obezříti,
Že jich přísně nepokutuje?
Jakž můž, nevidíli zas jích zlostí,
Obsáhnouti svět svou vědomostí?
Zatím, když se jim lid vešken klaně,
Oběti co Bohům nosývává,
Po jích stopě slepě chodívává,
Nasazuje za ně život svůj:
Na mne syčí nad zlé líté saně,
Obecné mne vyvrhují haně,
Dávajíce v posměch život můj.
Vidí, co mne budíbudí, ranní záře,
Jak mi hojné tekou slze s tváře.
Což mi platno, žeť sem v žádné době
S zlobinou tou křivou nechtěl státi?
Aniť jí, ó Pane Bože! vzdáti
Obětí jen tobě povinných?
45
Což mi platno, žeť sem, vzdav se Tobě,
Nemyl leč jen s nábožnými sobě
Sprostých rukou svých a nevinných?
Nač sem, Pane, zlých se chránívával,
Se svatými Tvými chodívával?
Tak sem lkal. O kvapná horlivosti!
Tvým, o Pane! neznaje Tvých stežek,
Zvoleným sem ctitelům byl těžek,
Sáhl v spravedlivost řádů tvých.
Prohlídnouti chtě v své bludné zarytosti
Velebných tvých soudů hlubokosti,
V marných sem se octl pracech svých.
Dočkal sem se předce, až mne míle
Obňal svatých blesk, zlých zlého cýle.
Viděl sem, že hynou jako tráva,
Jenž se zrána zelená a voní,
Večír ale hlavu zvadlou kloní,
Od prudkého slunce spálena.
Viděl sem, že zboží, čest a sláva,
Jíž se hrdí nad zdutého páva,
Syť jest na jích pejchu kladena.
Vím, že stkvostná, v nichž své hladí kůže,
Šerednou jen rakev kryjí lůže.
Kamž se, pro Bůh! nenadále děli?
Kde se octla jejich čest a sláva?
46
Což jak běžný stín a zvadlá tráva
Jejich valná zboží zmizela?
Co prej, jích se jasnost, jíž se stkvěli,
Tak že bohy zacloniti mněli,
Před sluneční září zatměla?
Smrt je vytkla ze sna hlubokého,
V němž čas věku prochrněli svého.
O mne blouda nepovážlivého!
Že sem prohlíd, jak je lstivé štěstí,
Vznesši je až k nebi, náhlou pěstí
S vrchu slávy svrhlo v propast zas!
Jakž v zlém darů Boha milostného
Požívání došli konce zlého! –
Já šel, kam mne rozumu ved hlas.
Ale rozum můj byl červa hnutí,
Jejž jen slepé smysly k soudu nutí.
Z prudkých vln a z smrtelného víru
Hrozných vytrhna mne pokušení,
Mocnés dal mé duši posylnění,
Milostís mne obňal, Bože můj!
V boji krutém nade všecku míru
Šťastně sem svou svatou zdržel víru,
Nejdražší, ó Pane, poklad tvůj.
S cesty Tvé mé nohy, ač se chvíly,
Předce nesšinuly žádnou chvíli.
47
Kýž mně možná hodně zvelebiti
Milostivost Boha všemocného!
Nebezpečenství mne zhostě zlého
Ráčil, v válce strašných slot a psot,
Milostně se ke mně nakloniti,
Přemocným mne štítem zacloniti,
Setřít můj mi valný s čela pot.
Bůh mi nyní k nesmírnému štěstí
Hladkou za běžné zlé cestu klestí.
Což mne medle nyní zadržuje?
Což mi ještě k milování zbývá?
Zda již na tom světě neoplývá
Nebeskou mé srdce radostí?
Tmavou noc s mých očí zapuzuje,
Zrak můj pošlý nyní osvěcuje
Spanilou svou slunce jasností.
Ztichlo, co se na mne bylo ssulo:
Vše se v lásce vroucý rozplynulo.
Bezbožníků zlostných zanechejme!
Nechť je, když své dovršili viny,
Vlastní strašné pohřbí zříceniny;
Ať se jako plívy rozvějí.
K Hospodinu lásku věčnou mějme,
Jemu obět srdcý vděčných vzdejme,
Bůh buď stálou naší nadějí!
48
Oslavujmež jeho božské mocy.mocy
Přepodivné činy ve dne v nocy.
Satir a Pocestný.
Pocestný šel lesem o Šimoně
Do Třeboně.
Najednou se octne v pustině
U divoké jeskyně.
Satir právě svátek světí,
Žena, on a čtvero dětí.
Čas byl k obědu; a všickni zvláště mláďata
Dobrou mají chuť, ta kozonůžčata.
Satir, sedě na mechu,
Volá naň, by vešel pod střechu.
Poďte, praví: Okuste, jak dobrá naše
Kaše.
Pocestný se nedá hrubě pobízeti,
A že bylo poledne,
S chutí mezy děti
Přisedne.
Že pak bylo chladno, do rukou sy fouká,
Satir na to kouká. –
Potom vezma lžícy, na kaši zas dmýchá.
„K čemu pak to, hoste?“ Satir optat se pospíchá.
49
Jednou hřeji ruce, foukaje;
Po druhé zas dmýchaje
Chladím vaši
Kaši.
Kozonoh se zamračí a brouká,
„Jdi mi po svých! vece: Ten, kdo fouká
Studené y horké stejně z huby,
Jed má mezy zuby.“
Oda k Bohu.
Bože mocný! jenž tam v samém sobě,
Kde se přirození k pádu uchyluje;
V dědičných kde věčnost propastech má sýdla;
Kde svá stará roztahuje
Nestvořenost nepostižitelná křídla:
Pane, nechť má předkem Tobě,
Jehož tvář mi odsloňuje víra,
Hlučně zavzní líra.
Z trůnu, vůkol něhož cherubíni
V blejskavém ti bílém rouše chválu pějí,
Kruhy světů tančí pod podnoží jeho,
Vidíš, že, co usta lejí,
Plyne z zřídla upřímného srdce mého.
V této pověčnosti sýni
50
Vůlí tvou y mocý dychám, čiji,
Myslím, jsem y žiji.
Pod Tvými se, Pane, křídly kryji.
Milostně mé dodej čitelnosti mocy,
Světla ponětím, a obrazům mým ducha.
Opustíšli? slepé nocy
Lenivě mne tíží hrubá mha a hluchá.
Zablejsknešli? vzhůru čiji,
Vidím cosy, bystře pochopuji,
Hořím, vyletuji.
Láskou Tvou se tvory všecky hřejí.
Po svrchované Tvé lásce stále vzdychám;
Spusť ji známou ducha mého na pokoru;
Bez ní vadnu, pousychám:
Hlava má jak zprahlý kvítek na ouhoru.
Však se, mžíšli rosou její,
Mysli rozvinou, jak z poupat lístky,
Zjarní ratolístky.
Což, když dělná moc, jak slunce pole,
Tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje?
Poslušný vtip všudy, z vysokého práva,
Kam chceš koli, dosahuje;
Při němž jasně letí chvála, ctnost a sláva.
Zapal! v hvězd y já Tvých kole
51
Zastkvím mezy Polelem a Lelem,Polelem a Lelem
Ohnivým se čelem.
Žaludek a Oudové.
V ona drahá létaléta,
Krále tuším Hladoleta,
V člověku se stala v marné zpouře
Záhubná a pošetilá bouře.
Bylo v něm až potud dávné
Království a panování zprávné.
Každá částka v stejné společnosti
K všeobecní potřebnosti
Právu svému podlíhala,
Ráda, co jí náleželo, dala.
Až se Oudy sřekly,
Jho že těžké dost již dlouho vlekly,
Bublajíce na žaludek,
Že jen sedí, dřepí jako dudek:
Oni vždy že musý zbírati a pracovati,
Lenoch pak ten jen to hotov požírati.
Hned se rázem spiknou na něho:
Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti?
Nedodávejme mu ničeho!
Hlava víc se nesmí myslí másti,
52
Nohy nepůjdou, a ramena
Nižádného nezdvíhnou víc břemena.
Složíť se y ruce; slovem: O té době
Každý buď sám sobě.
Stalo se. Y vysch, y scvrk, y zamřel žaludek.
Vizme však, co za nerozsudek?
Puls již ledva bije, pysky posvadly,
Nohy seslably a oči zapadly,
Zvisla ramena, y celé tělo
Omrtvělo.
Poznavše svou zkázu Oudy hned,
Že to není tlustý Darmojed:
Prve co dodává každé žíle,
K zdraví že to přivodí y k sýle;
V čemže jemu pracovitě posluhují,
Tím y samým život vlastní obsylují.
Hned se dají pospolu
Do zvyklé zas práce, starostí a mozolů;
Tak že jako prvé dávné
V člověku se stalo kralování zprávné.
53
Oda k svátku Slečny M. B. z R.
dne 10. Září 1809.
Dni šťastný vítej! sláva tobě!
Dnes každý kvítek libě kvěť,
A jako Minky očka obě
Dnes slunce vzejda jasně svěť.
Sem růže poneste a kvítky,
A víte věnce, milé dítky!
Ať zní váš hlásek,
Co v máji sedmihlásek;
A v okolí
Les, hora, udolí
Tvým, Slečno, slavným rozlíhej se jménem,
A stkvěj se v chrámě Kráse posvěceném.
Dnes utěšeně světu kyne
Pán, jehož jasný v nebi byt;
Ten pramen, z něhož věčně plyne
Sklad divů: krása, duch a cyt;
Dnes dech – a Anděl, s nebe sstoupě,
Se vtělí v libé vabů poupě;
Tu milé Lásky
Své vábné strojí pásky,
54
By sletěly,
A krásné viděly
To děcko, které, když ten dětel slítá,
Je veselým a libým okem vítá.
Ty Milostky tě vaby svými
A kouzly krásy osuly,
Že nyní vížeš smysly jími:
Tyť nás dnes právě uřknuly! –
Ký péro, Krásná, nebeského
Opíše záři oka tvého?
To očko vlídné
Kam zablejskne a hlídne,
Vše zotaví
A blahoslaví –
Ten jemný blesk tak outlé blaží duše,
Jak slunečnost a rosa růže v suše.
Již v květu věku letí k tobě
Y Ctnost y Moudrost, bohyně,
A dadí tobě ozdob obě
Jak žádné jiné ženštině.
Mohouliž tyto kvítky vzkvesti
Z tak mladé čerstvé ratolesti?
Než kroč kam koli,
Podává Ctnost ti holi:
55
Cyt hluboký,
A smysl vysoký;
A Moudrost, an tě libou září mílí,
Ti ostrý vtip a jasný um udílí.
O Krásná! jemná oka záře,
A mladost čerstvo-zelená
Lič věčně tvé tak pěkné tváře!
Kvěť jako růže červená!
Svěť jako slunce! – Štědré nebe
Ctí, zdravím, štěstím oros tebe!
A jako čilý
Potůček tichý, milý
Plyň bez žele
Tvůj život vesele,
A po každém ti kroku vzrosť, co může,
Ta nejpěknější, nejvonnější růže.
Ten, co to skládá, spolu skládá
Své srdce v pokornou ti daň.
O zasmějeli, jakož žádá,
Tvé nebeské se očko naň:
Tuť posvětí tvůj posvěcenec
Ten pochlebný ti Krásy věnec;
A vznesa vzhůru
Se k nebeskému kůru,
56
Tam uhvězdí
V tom krásném rozhvězdí,
Těch, co tak sladce, líbezně se točí,
Ten páreček tvých jasných, modrých očí.
Můj Ráj.
1796.
Nechť tě kdo chce, Praho!
Ctí a schvaluje;
Nechť tě jak chce draho
Sobě šacuje.
Mnohý, jehož z kraje
Blesk tvůj vyvodí,
Vše, co sluchu hraje,
Chuti lahodí;
Co se bleskem lstivým
Oka dotýká,
Vše to srdcem chtivým
Valem polyká.
Ale tvých kdo sýdel
Zlých se nevzdálí,
Ten sy často křídel
Smutně popálí.
57
Jakž tvůj mnohé dítě,
V kruté bouře čas,
Zvábí v zrádně sýtě
Ochechulí hlas.
Ach, tak v květné době
Pěkní jinoší
Utonuli v tobě
V moři rozkoší.
Ej, že nejsem v Praze!
Konec rozbroji!
V kraji žiji blaze,
Žiji v pokoji.
Mám teď za balatky
Drahé kamení,
Slávu, zlato, statky,
Pyšná stavení.
Vzdálen pejchy blesku,
V milé prostotě,
Bezevšeho vřesku
Žiji v samotě.
Na pahorku žiji,
Kde svůj domek mám,
Tu se v nocy kryji,
Tu můj byt y chrám.
58
Dole uvěnčuje
Tmavý horu háj,
Hora tato sluje:
Jaroslavův Ráj.
Domeček můj broubí
Kolem v okolí,okolí
Chladné stinné loubí
Z lip a topolí.
Z loubí v sad se chodí,
Co rok po roce
Z jara kvítí plodí,
V podzym ovoce.
Vším, co v letní době,
V máje rozvití,
Srdce žádá sobě,
Tu se nasytí.
Tu se, dokud voní,
Leda na chvíli
Z růže k růži honí
Zrádní motýli.
V sadě mém až mílo,
Jakby zvonky zněl,
Vře a vučí dílo
Pracovitých včel.
59
Ta se v květu kryje,
Ta lpí v melisse,
Dokud z ní, co pije,
Medu nevysse.
Z sadu pak se s skalí
Mnohou bublinou,bublinou
Potok jasný valí
Temnou dolinou;
V němž, když slunce svítí,
Jako perličky
Hemží se a třpytí
Zlaté rybičky.
Zde se každou chvílí
Ptactvo ozývá,
Slavík libě kvílí,
Číže vyzývá.
Tu se jasně směje
Nebe pohodné,
Povětří y věje
Libé, lahodné.
Tu, když můj se koří
Rozum pod věrou,
Ctnou mé srdce hoří
Bohu ofěrou;
60
Bohu, co se v hlíně,
V růži, v člověku,člověku
Stkví jak v Serafíně,
Z věku do věku.
Den se mně vždy vracý
Chvílí milostnou,
Pohodlí tu s pracý
Loučím radostnou.
Ráno klestím rývy,
Kvítí zalívám,
Nebo štěpím slívy:
Takť se zabývám!
Večír, po vší prácy,
Vezma harfičku,
Zavzním po Horácy
Libou písničku.
Nehrozý mi zbraní
Rozkacený dráb,
Ani nutí daní
Ledajakýs šváb.
Čerstvé mám vždy tělo,
Čistou v žilách krev,
Nevoře mé čelo
Péče ani hněv.
61
Lichých nepravostí
Žravé vědomí
Nemučí svou zlostí
Mého svědomí.
V tichém loži milý
Lahodí mi sen,
Až mne pěkný bílý
Zbudí ráno den.
Mám y od Budína,
Co se nekalí,
Lahodného vína
Soudek nemalý.
Z toho, když sy z města
Ke mně vyskočí
Vojtěch nebo Besta,
Dčbán se natočí.
Tu sy připíjíme
Z hodné sklenice,
Blesk až uvidíme
Jasné dennice.
Tak den po dni mine
Věk můj v radosti,
Jako voda plyne
Stále v tichosti.
62
Ale toho všeho,
Moha dobyti
Cýle srdce svého,
Chcy se zbaviti.
Přijď, o milý máji!
Spoj mne s jedinkou,
Po níž toužím v ráji,
Spoj mne s Evinkou!
Tak chcy slavit tebe,
S ní chcy šťastně žít;
Tehdy budu nebe
Místo ráje mít.
Knihy.
V jisté knihovně se knihy povadily.
Když pak rozličnými jazyky
Nectnostně se hašteřily,
Vejde strážce k nim, a ptá se Kronyky:
„Nač ty vřesky, medle?“
Proto že sy směl mne posaditi vedlé
Toho bezectného lháře
Kalendáře.
Vše se tu, dí strážce, řádně postavilo:
Smyslí on, co bude, smyslíš ty, co bylo.
63
Pěnice a Slavík.
Vidoucy Pěnice,
Že obveseluje v čas máje
Svým libým hlasem velice
Kře, luka, sady, háje,
Y zpupla v duchu. Počne mysleti,
Že snad se jí udá Slavíka přepěti.
Y vyzve jej. Hned k boji příhodný
Se jim vykáže plac, od kání svobodný.
Vpřed v tichém udolí
Se čtvero sudí vyvolí:
To byli čížek, koňopásek,
A červenka a sedmihlásek.
Ta ostatní pak ptačí láje
Podál se rozhostila po větvičkách háje.
Dvě staré sykory, dva mladí kamenícy,
Těm dáno bojoviště střícy;
A za trubače byl, ten jemuž žlutý nos,
Pan kos.
Ten zatroubí. Jak dáno znamení,
Hned Pěnice se dává do pění.
Kde který libý zvuk, ten mocně prodrobuje,
Vyráží líbezně, až mílo proměňuje,
64
Co nejsladší jen zpěv můž dáti slyšeti,
To způsobnému se udává ptačeti.
Sněm vysoce sy zpěv ten libuje,
A radost zjevuje.
Vše utichne. Pak Slavík počíná.
Tři tahy čisté, zvučné sprvusprvu, a to stejně,
Vždy výš a výš, jak obyčejně
Svůj rozmilý zpěv začíná.
Pak jeho chřtánek ohebný,
A jemu k vůli služebný,
Kde který libý zvuk, probíhá milostně,
Teď zmlkle, zdlouhavě, teď sylně, radostně,
Že božský jeho hlas sněm celý zarazý,
A mocně vyrazý.
Než soudcy předce váhají.
Číž, sedmihlásek stojíce
Po straně milé Pěnice,
Mu za vyhranou dát se zdrahají.
Ti druzý pak se hádají.
Sněm učená jích zdání
Poslouchá v tichém rozjímání.
V tom zkřikne Hejl: „Buď sláva Pěnicy!“
Tím slovem veta po nebožicy.
Hned pro Slavíka veškeren tím časem
Se senát křídlatý prohlásý jedním hlasem.
Tak Troupa hlas, krom naděje,
Víc uškodí než prospěje.
65
Oda o Velikosti božské
Žalm 103.
Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště!
Ty světlem odíváš se místo pláště.
Tys nebe, nad nímž vody visýc stojí,
V stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí.
Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné,
Tvým poslem bouře, sluhou hromy hrozné.
Tvou země sylnou ztvrzena je mocý,
Tvým kynutím den za šerou jde nocý;
A které stín a světlo věrně slouží,
Mhlu propasti jí daly za okrouží.
Jen slovos řek, y hned se změny dály:
Šla pole v důl a vzhůru pošly skály.
Ty vykázav mez moři po vše věky,
Z skal hojně zřídly rozvodňuješ řeky.
Tu zvěř se chladí, na polích co žije,
Tu los a žížnivý tam jelen pije.
Tam po větvičkách ptácy poskakují,
A střídajíc se vděčně prozpěvují.
66
Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi!
Déšť rosýš na vyprahlou sluncem zemi;
A ona z lůna propůjčuje svého
Všem živočichům, kdo co žádá, všeho.
Tuť trávu skot a lidé berou zelí,
Chléb pro posylu, víno pro veselí.
Táž vláha živí sosny, bezy, břeky,
Y vysoký dub, žijícý tři věky;
Kde rozličný pták s pískletami žije,
Kde jelen bůjní, kde se zajíc kryje.
Své časy bledá tvář měsýce znává,
Je slunce zná, když zapadá a vstává.
Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice,
A řičí, o pokrm tě žádajíce.
Jak slunce vzejde, hned se porozkradou,
A pokojně se v brlohách svých kladou.
Tu od ranní až do večerní záře
Jde člověk pracovati v potu tváře.
Kdož sečte to, co moře v sobě chová?
Tvé všecko jest, co lítá, chodí, plová.
Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni.
Tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni.
Jim ducha vezmeš? v nic se obracují.
Jim ducha nadchneš? hned zas obživují.
67
Nechť z toho tobě, mocný světa králi!
Hlas můj y harfa zní a vzdává chvály.
Nechť na zemi Zlých nepovstane noha.
Ty duše má chval velikého Boha.
Když hlídne, zem se zatřese a zbouří,
A hůry, jen se dotkne, valem kouří.
Liška bez Oháňky.
Ten kdo všudy vleze, ke všemu y přičichne,
Octne tam se, kde se upšichne.
Kdysy drůbeřinkou namlsána,
Padla Liška u kurníčku
V nepostřehlou líčku.
Vyškubne se zase, strachy hnána,
Ale bez oháňky, kusá,
Paní Rusá.
Tak to neštěstí ji zavstydilo,
Že již dýl žít nemožná jí bylo.
Což sy počne? když se nad tím žere,
Tento chytrý ouskok před se bere:
Svolává hned odevšad své tovaryšky,
Jako sama chytré lišky;
Radí, by se usmyslily,
S ocasy, jichž prej se dost již nanosyly,
68
Dýl se nevlekly,
Ale raději je sobě usekly.
Nač ta omětačka? praví: co nám platí?
Vždyť jen mezy nohama se hatí.
Lesem našinec když běží,
Daremně jen těží.
Slyšíc jedna, co ta radí komolá:
Kusá sestro! zavolá,
Jestliže se vám tak vidí,
Proč se jemnost paní stydí?
Mládek a Běla.
Jakýž to kraj tu? pěkná lkala Běla:
Vždyť sem tu ovce hezké neviděla;
Ba ani strom se rovně nepne vzhůru,
Mě leckdes lístek, suchou skoro kůru;
Y ptactvo tady nezpívá než cvrčí,
Y potok kalný smutně tady hrčí;
Y lid ten zdejší, uplné dle zhody,
Je jako ovce, stromy, ptactvo, vody.
Tím Mládek, an se za dub blízký schoval,
A Běliných všech kroků pilně hlídal,
69
Se velmi pohnul; v níť se zamiloval,
A protož tak jí smutně odpovídal:
O Bělo! když sy prvním stoupla krokem
V to vůkolí, jakžs nás svým jasným okem,
Svou těla spanilostí všecky jala!
Oh, tohos nám tam neobětovala.
Vše haníš zde; y stromoví y vody.
Čis jaké vzala z ovec našich škody?
Vždy poslušné jsou pastouškovi svému,
Vše, co jim poví, uhodnou to jemu.
Pryč žádná svou se neodstraní volí,
Y beze stráže pásají se v rolí.
Jak na ně kyneš, jdou hned s ochotností,
Svou vrchnost milují; y toť jích ctností.
O pěkná lípo! ty jsy Běle křivá,
Tu často pastýř před sluncem se skrývá.
Tu v milém chládku s pastýřkami hrává,
Tu pravě vždycky zelená se tráva.
Své Miny Dámon pochvaly tu zpívá.
O lípo pěkná! ty jsy Běle křivá.
Vy tiché stromy, kde se pastýř sklání,
Kde ptactvo bydlí, zvěř se lesní chrání:
Vy svědčte, jak sem, ostrou cýtě střelu,
Se tady na svou navzpomínal Bělu!
Zde přes váš milý ohlas její jméno
K mým bylo uším celé přineseno.
70
O jakž ta její nevděčnost mne hněte!
Vy šťastné stromy, že nic nečijete!
Y viz, jak tam ten čížek libě zvučí,
Jejž zpívat samo přirození učí.
On samičce své tak, jak umí, zpívá,
Jí ale pilně víry dodržívá.
On na tu větev stále přiletuje,
Kde ví, že jeho milá přenocuje.
Jak míle ranní záře pozasvitá,
Již libou lásky písničkou ji vítá.
Z té ona písně, ač jen z písně známé,
Má novou rozkoš, jakož y my máme.
O milá stružko! jmě ti kalné dáno,
Jsy kalná; ctnosti však tvé nepoznáno.
Vždys věrna břehu, žádný neví ještě,
Bys, nechť se jakékoli strhnou déště,
Své starodávní opustivši břehy
Šla po cyzých kdy lukách na noclehy.
Tak jest, o Bělo! kam jen hlídneš koli,
Tu najdeš věrnost, po horách y v poli.
Y lid ten zdejší, uplné dle zhody,
Jest jako ovce, stromy, ptactvo, vody.
Snad jsou tam, odkuds přišla, spanilejší
A onačejší pastýři než zdejší;
71
Snad pěknějc lásku omalují tobě,
Však věř! tak mocně nečijí jí v sobě.
A byť y čili; na chvílku ne dlouhou,
Jest u nás paní, u nich láska slouhou.
Neb tam co města často navštěvují,
Se vábným vnady duchem napojují,
Nám prostou žijícým zde nevinností,nevinností
Jest věrnost láskou, jest pak láska ctností.
Tu, když ti pastýř, žes mu milá, poví,
S tím umře, nechť se o tvé zradě doví.
V tom chtěla Běla říct cos o milosti,
Než ale Mládek zemdlel od žalosti.
Krokodýl a Sum.
Dětí dvé po břehu Nílu hrálo,
A se smálo,
Ploché kaminečky v vodu metajíce,
Mističky sy pěkně dělajíce.
Krokodýl tu z vody vyskočí,
A než přijde dětem do očí,
Mrštiv sebou, po jednom z nich chňapne,
A je lapne,
Pachole to křiče mizý mezy zuby
Jeho strašné huby.
72
Druhý, podobnou by nebyl kořistí,
Utíká, a plače ubohého
Tovaryše svého,
Šťastně ujde krutých čelistí.
Poctivý a hodný Sum,
Svědek této strašné příhody,
Zhrozý se, a hloub se vrhne do vody.
Brzy ale slyší nový šum:
Slyše v sytí lidojeda toho
Vzdychati a lkáti mnoho;
Potvora ta, vece, nyní v soukromí
Cýtí osten svědomí.
Svatá Prozřetedlnosti!
Která často hájíš nevinnosti,
Proč též neochráníš neviny
Před takými zlosyny?
Ten že toho želí, jeví jeho pláč;
Čáka jest, že lítý ten se bude káti žráč.
Příhodná je tuším chvíle k dání
Napomenutí mu ku pokání.
Poďme. Nábožný náš Sum,
Jemuž srdce outrpné a zdravý um:
Plač, ó plačiž, volá, duše zlostná,
Nelítostná,
Nepravostí svých, když tebe
Ku pokání zůve milostivé nebe.
73
Zkruš se! žel jen Bohy donutí,
Hříchy tvoje dáti v zapomenutí.
Nešťastníku! dítě sežrati!
Nad zločinstvím tvým mé srdce krvácelo;
Nyní, slyše tebe plakati,
Opět občerstvělo.
Ano! jest mi žel, dí ještěr: že sem nekvapil,
Že ten druhý prch, že sem ho nelapil.
Báseň tato zvěstuje,
Kterak zlosyn lituje.
Publia Virgília Márona, sedlanka sedmá.
Tirsyš, Koryda, Líběj.
Pod dubem šustícým se byl maně posadil Dafniš;
Sehnali pak v jeden houf svá Tirsyš a Koryda stáda:
Tirsyš ovce, a Koryda zas kozy duřmaté mlíkem.
Cviční Arkadané oba, též oba v mladosti ktvoucý.
Rovni sy v zpívání, a hotovi v zpěvu se střídat.
Před mrazy když outlých myrt hájím, semto zabloudil
Sám bravu vůdce mi kozel můj; v tom Dafniše spatřím;
74
On pak zhlídna mne zdaleka: Poď sem, káže mi, spěšně,
Kozel Líběji tvůj, y tvá jsou kůzlata zdráva.
Mášli pak trošku jen kdy, poďpoď, odpočiň sobě tu v chládku.
Po lučinách sama volčata sem sy k nápoji přijdou.
Zobruboval tu syvý outlým břehy Mincyus třťovím.
Hlučné y zde se rojíce vučí včely na dubu svatém.
Což sem dělati měl? tuť nebylo Fíly ni Cypy,
Do chlívů by odstavená doma jehňata zamkly;
Převelikou k tomu s Tirsyšem měl tam Koryda hádku.
Pro jích titěry sem svůj důklad mimo se pustil.
Pustili v boj se tuhý a v zpěvu se střídali vroucým.
Múzám chtělo se zpěv jích připomenouti mi střídní.
Nejprv Koryda pěl, pak jal se zpívati Tirsyš.
Koryda.
Nimfy Libétské, má utěcho, přejte mi písní
Jen takových, jako Kodrovi mému (jen Fébovi v krásných
Básních postoupí); což však s to nejsmeli všickni,
Znícý píšťala má zde na boru viseti svatém.
Tirsyš.
Břečtanem Arkadští vy pastuši šlechtěte v zrostu
Veršovce, dršťka se dmouc nechť z závisti Kodrovi pukne:
75
Počneli však, než vhod bude, chválit, ovíte mu čelo
Bazalikou, ať se kdys neraní zlým jazykem věštěc.
Koryda.
Míkoň dá ti malý hlavu, Délie, štětinatého
Kance, a rozložité rohy jelena dlouhověkého.
Jak bude s to, z hladkého celá ty mramoru státi
Budeš, a brunátná obváže ti lejtka topánka.
Tirsyš.
Mlíka tu na obořák a na tyto jehnědy čekej,
Pryape, do roka z rok: més chudé zahrady strážce.
Zdělali sme tě nyní na chvíli jen z mramoru, než ty,
Plemenem brav dosadíli se, máš zcela ze zlata býti.
Koryda.
Nad thým hyblejský, o Galato Nérovic, sladší,
Nad labuť bělejší, a krašší nad břečtan bílý,
Jak mile napasená k jeslím se volčata vrátí,
Přijď, přijď, jestli jaká o tvého ti Korydu péče.
Tirsyš.
Ba kýž já se ti zdám hořčí než byliny Sardské,
Drsnější než trnina, lehčí nad řasu špatnou.
Již neníli celý než rok ten dnešek mi delší.
Napasená jděte, studli jaký, jděte volčata domů.
Koryda.
Prameny mechovaté, a kvítky co dřímota měkké,
A zelená,zelená ana vás řídkým kryje křovina stínem,
76
Slunce když stane, dobytek hajte; již léto se blíží
Parné, na bůjných bobtí již poupata větvích.
Tirsyš.
Záhřeb jest tu, a smolná louč; vždy ohně tu nazbyt,
Od stálých y sazý se čadí zde veřeje černé.
Na zymavý zde vítr a mráz nejináče my dbáme,
Než jako na počet vlk, neb na břehy bystřina prudká.
Koryda.
Stojí jalovec zde, a drsné kaštany vůkol;
Pod každým zopadáno leží všudy ovoce stromkem;
Všecko se usmívá; spanilý ale půjdeli Aleš
Zdejší za hory pryč, uvidíš, že potoky vyschnou.
Tirsyš.
Pole tu prahne, a mrouc zlým žížní bylina větrem.
Vinných vršíkům nepřál sy Bachuse stínů:
Háj všeliký se zazelená, naše Fíla co přijde,
Hojně se u veselém spustí též přívalu Perún.
Koryda.
Herkules topoloví, a Bachus sy libuje rýví,
Bobky Apoll, a roztomilá zas Venuše myrty:
Liští Fíle je vhod; co Fíle se líbiti bude,
Myrtám líska se nepokoří, ani Fébusa bobkům.
Tirsyš.
Topoly u potoků, smrk v zahradě, v lesyně jesen,
Na vysokých ztepilá pyšní zas jedle se hůrách;
Častěji navštívíšli mě však, o Lícydo sličný,
V lesyně jesen, a v zahradě smrk mile rád ti ustoupí.
77
Líběj.
Vím to, a Tirsyš přemožený že darmo se bránil.
Od doby té je Koryda nám je Korydem podnes.
Mravency a Kobylka polní.
Mravency jsou hospodáři;
Lační nikdý nebyli.
Jednou při slunečné záři
Žito v zýmě sušili:
Prška jim je byla nějak zamočila.
Kobylka tam polní přiskočila;
Že pak toho času
Nebylo již v poli zrna ani klasu,
(Nevědouc sy jiné dáti rady,
Neb ji hnětly hrozné hlady),
Prosyla jich, by se nad ní slitovali,
Trošičku jí žita dali.
Proč jsy, dějí: v letní době
Nenanesla špíže sobě?
Času, odpoví: sem málo měla;
Neb sem celé líto
V jednom pěla.
Ti jí na to: Tohoť jest nám věru líto!
Cos sy tedy vyzpívala v lítě,
Skákej za tím v zýmě, milé dítě!
78
Cedr Černohorský.
Píseň Jeho knížecý Osvícenosti, Jozefovi z Švarcenberku, Vévodovi Krumlovskému etc. etc. 19. Března 1800 obětována.
Jakž libou radost mocně pocyťuji
V té milé drahé hodině,
O Strome vzáctný! když sy rozvažuji,
Že v této blahé dědině,
Kde hojnost plyne z zbytečnosti rohu,
Já pod Tvůj stín sy polehnouti mohu.
Oh, dnes se vrší štěstí mého míra,
Když v pěkném svatém zápale
Má vděčnou píseň zvučná zavzní líra
K Tvé věčně stkvoucý pochvale.
Kyž Duchu mému, jak mé srdce touží,
Y živý cyt y jasná slova slouží.
Již Tobě Parnas mnohé podal kvítí;
Y já k Tvé slavné paměti
Dnes Tobě slušný, jak ho srdce cýtí,
Dar čisté nesu oběti.
79
Buď píseň tato, již ti světím předkem,
Mé jasným k Tobě uctivosti svědkem.
O Strome vzáctný! Tobě v šírém celém,
Co Samovládcy, okolí
Se pyšné boučí nízkým klaní čelem,
A bůjné koří topolí.
Ty velebný čníš nad osyky, bory,
Jak vážný Boubín nad okolní hory.
Ač mnohé hněte závist, pobodoucý,
By dostižiti hleděli
Tvé jasné čelo k oblakům se pnoucý;
Vždy marnost chtíče zvěděli.
Ty všecky předčíš mocý nejsylnější,
Y krásou květnou, nádhernou y vejší.
Jak Tvé se chlubné rozprostírá rámě,
A k nebi strmí vysoko:
Tak kořání Tvé, statné mocy známě,
Jde do střev země hluboko.
Byť s roj se lítých na Tě větrů sjelo,
Tvé všem se směje nepohnuté čelo.
Kde dvě se Hory spojujíce stojí,
Tvůj mezy jejich rameny
Se výtečný kmen utěšeně Trojí,
A bůjné žene pupeny.
80
Ty, jak ty Hory, na nezhubné skále,
Y věčně stůj y rozložuj se dále.
O jakž Tvé Větve zelenité bují!
A pěkné čilou mladostí
Y nadějí tě tichou napojují,
Y sladkou kojí radostí.
Ta každá kvetouc v jarní krásy době,
Se chlubí tím, že podobá se Tobě.
Jakž libý pohled radostnému světu
Ta sličná Větev zjevuje,
Co vloní v Máji, rozvinouc se z květu,
Již chlubně vzhůru střeluje.
O větvi krásná! kvěť a budiž zdráva,
Buď Rozkoš naše, jakos naše Sláva!
Kdož sýlu tvou a pěknost dosti zchválí?
A zvelebí y ochranu?
Nechť déšť se lije, slunce parné pálí,
Kde jistší najít obranu?
Tvůj déšti list y horku mocně brání,
A kryjícým se pod něj mílo clání.
Tu mladý Dámon, starost pudě černou,
Se pod Tvé listí ubíhá;
Co k Tobě čije, písní jeví věrnou,
Až les y mez se rozlíhá,
81
A v čistém leže pěkné Miny klínu
Chlad líbezného blahoslaví stínu.
Tu ptactvo, jehož v libém vábí máji
Tvé tichá hojnost krajiny,
Y sladké krmě, jakož v žádném háji,
Y šťastné dojde rodiny.
Tvůj svatý vrch a husté stinné listí
Byt bezpečný mu před ostříži jistí.
Zde pěknoperý utěšeně vrouká
S svou milou Doupnáč samičkou;
A pod hustou y v nocy sedě houká
Tam šerý slavík větvičkou.
Toť Tobě každý píseň vděčnou pěje,
Že list mu stínu, větev hnízda přeje.
Když Tvá se láska na Tvé služebníky,
Jich poblažiti, nezmění,
Tuť všickni vinné oddajíce díky
Se věrnou službou odmění,
A Tobě, písní velebíc tě pěknou,
A kvítím vonným obsypouce, řeknou:
Zyma Tě dlouho očím našim zkryla,
Listí odňala, větve zasněžila;
Dejž, ať Tvé zas Čechye sličnost vlídné
Postavy zhlídne!
82
Prozřelo Jaro! všecko život čije,
Kvítím louka a strom se kvítím kryje.
Jasně sloní nebe a vší se země
Raduje plémě.
Ozdobo lesů! v dnešní jarní době
Vše se sklaňuje srdcem věrným Tobě;
Šťastná Tebou dědina pléše celá
Rozveselelá.
V prospěchu stálém nechť Tvůj peň se dýlí,
Větví houstne, a kořání se sýlí:
Nechť Tvé listí rozmile v libé kráse
Rozzelená se.
Osudu Láska, který vztáhna ruku
Stíní jívu a mocnost láme buku,
Chraň Tě zrádné vichřice, blesku zlého
Naměřeného.
Jednoho ještě srdce naše žádá:
Nechť se k Poupěti Poupě ročně střádá;
By se z jara spanile z ratolístky
Rozvilo v lístky.
Blaze, ó blaze budem tehdy žíti,
Hojnou potěchu, radost, štěstí míti.
Tím Tvé jasné stane se oslaveno
Po věky jméno.
83
Pokorný lev.
Nebezpečno lhát y mluvit pravdu při dvoře.
Lev chtě všecky přesvědčiti o své pokoře,
Kázal haněti se zjevně. Liška dí: Jsy vinný,
Neboťs tuze dobrý, laskavý a dobročinný.
Vidouc, že to trpí, když jej liška hanila,
Řekla ovce: Krutýs tyran, žrout – již nežila.
Pes.
Pes štěkal na zloděje, celou noc se trudil,
Byl ráno bit, že hospodáře budil.
Spal klidně druhou noc, a krádce nečekal;
Ten okrad dům; y bili psa, že neštěkal.
Oklamaná naděje.
Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně,
Jako dobrá hospodyně,
Na hlavu vzavši hrnec mlíka,
Usmyslila na trh jíti do Mělníka.
V letní zatím suknicy
K městu po rovné chvátá sylnicy;
Pak, že takto se lehčeji chodí,
Sukni sy podkasá, a obuv s nohy shodí.
84
Jdúcy cestou veselá
Počítá již v mysli, co vydělá,
Pěkný dvadcetníček, a snad y více
Na svém mlíce.
Myslila koupiti s kopu vajec, a na ně
Nasaditi troje slepice
Do kukaně:
(Bylať z Nadějovic paní Pepice).
Cožby to bylo, řekla sama v sobě,
Aby mi hodně kuřat nevyseděly?
Třebas ve dne sup, neb v noční liška době
Mně jich několik potřeli:
Bylabych musyla zaviniti mnoho,
Kdyby mi nemělo ze všeho toho
Zůstati aspoň na prase.
Z prasete, až se hodně vypase,
Dostanu (kdož pak mi to zepře?)
Tlusťoučkého, milostného vepře.
Tak se sberou po malíčku a po malíčku
Groše do pytlíčku!
Kdož mi při takém požitku
K rozmnožení mého dobytku
Zapoví koupiti krávu; a potom kráva
(Bodejž jen byla zdráva!)
Dá mi tele; ó jak je uzřím ráda
Bůjně skákati prostřed mého stáda!
85
V tom sy Pepice, hopsa! poskočí,
Hrnec s hlavy se skotí, a plesk! se na kusy rozskočí.
Běda! ach přenešťastná chvíle!
Vejce, kuřata, slepice,
Prase y vepř y kráva y týle,
Vše tu zhynulo s mlíkem! a paní Pepice,
Co se již tak možnou byla
Učinila,
S ničím a s plačky se domů vrátí;
Blaze ještě, že jí muž nevymlátí.
Hlas Čecha.
Jeho Milosti Františkovi Hraběti z Sternberka, Pánu na Zásmukách a Častolovicých etc. etc.
1802.
Jak žalostné sme dočkali se chvíle,
V níž Vlasti jméno zlého dojít cýle,
A svalit má se (bez naší-li viny?)
Vše, Čech co slove, v věčné rozvaliny?
Tak již jsme klesli, světu ku posměchu,
Že v Čechách Čechem být se brání Čechu,
A být-li nechce na své řeči tupcem,
Jest mocně zaklet, věčným zůstat hlupcem.
86
Y můž-li v radě pouhý Čech kde sedět?
Ký ouřad vest? co od umění zvědět?
Ach, v Svatyně ty, ač se vjít v ně kojí,
Vchod německý mu brání zámek trojí.
Kdo z Vyšších, z těch, co čest a slávu mají,
A vše, co chtí – co o češtinu dbají?
Čech vlastenec se za odbůjce drží,
A za usylí – posměch ještě trží.
Co jazyk nám se tupí, krade, hatí,
Čech srdce čilost, bystrost ducha tratí;
Čech vlasti jméno, slávu předků ztratí,
Až jazyk mu se zutupí a zhatí.
Co cyzý řeč se rozhnízdila v vlasti,
Jak bolestné Čech v srdcy počil strasti! –
Tímť že se nyní po cyzotě honí,
Vklouz vrtký duch a liché srdce do ní.
Tak zocháb již, jak těžké po robotě,
Ten nynější lid v nečeské té slotě,
Že krk jhu nahne, neb se valí na to,
Kde moc ho pudí, neb mu stkví se zlato.
Ten po cyzým mře, na domácý zývá,
Ač tamto dražší, tuto lepší bývá;
Tak s láskou k vlasti chuti naše klesly,
Co cyzý k nám se obyčeje vnesly.
87
Zde Mudroň hledí, by jen vtipem svítil,
A pěkně psal a živě světu cýtil.
Kdež Bůh a ctnost? ach, osvícení nyní
Jen světlý mozk a srdce tmavé činí.
Tam Světka zas, co cyzých knížek jedu
Se nalyká, jen myslí na besedu.
Což bude z ní? Ta dívkou bude hladkou,
Však zrádnou ženou, nedbalou y Matkou.
Kam staročeská upřímnost se děla?
Či k Slovanům nás lepším uletěla?
Zde faleš zlá teď v lichotě se vije,
A pod podvodným lsti se kvítkem kryje.
Kdo můž v té psotě býti seč a s koho,
Ten jistě hoří býti s to y s toho;
Toť káže zysk, toť láska k sobě velí:
Nechť zhyne vlast, jen když My budem celí!
A tímli během nesvalí se v puchu,puchu
(O ještělis kde, braň o český duchu!)
Vlast, takovými obstoupena syny,
S vším, Čech co slove, v smutné rozvaliny?
Ty slavný Čechu! jehož bleskem jména
Vlast od dávních je věků zvelebena,
V té temnotě, když Světla česká hasnou,
Svěť nad horou, a Hvězdou nám buď jasnou!
88
Ten žije duch, ta v žilách Tvých krev plyne,
A sláva Tobě předka toho kyne,
An Báti smutnou Holomoucy zbavil,
Svět osvobodil, Čechy přeoslavil.
Y byť měl sto ust, hlahol z zvonoviny,
Kdož vypoví vše znamenité činy,
Jež podnikali slavní předcy Tvoji
Vždy, v boji skutkem, radou na pokoji?
Viz blesk jích činů! – Čechu, roznítíli
Ten láskou k vlasti ochotné Tvé žíly,
Jích spanilý duch uvede,uvede (zdaž klamu?)
Tě branou slávy do věčnosti chrámu.
Všaks dědič jejich! – rodu vznešeného,
Y vzáctných zásluh, ducha šlechetného;
Ten v Tobě, když se jasně stkvěje, kvete,
Viz, pěkný Tobě Můza věnec plete.
Tu, jíž se Ty, jak celý rod Tvůj, svítí,
Nechť záři světlou umění vlast cýtí!
A jakos bohyň umělosti ctitel,
Buď ochrance Čecha, řeči oslavitel.
Což dím? Ctnost s Pravdou, jimž sme štěstí vinni,
Tvé zvolivše sy srdce za svatyni,
Tě učí oddat, povinen cos komu,
Co Bohu, Vlasti, Králi, Sobě, Domu.
89
Blesk šťastného Tě nevypíná losu;
Y na ty hojnou kropíš lásky rosu,
Jež, čímž je Tvá víc šťastná vejška níží,
Tím Tvá víc k Tobě milostivost blíží.
Těm, co Ti časným robotí již ránem,
Vícs dobrým Otcem, nežli mocným Pánem;
Zač jasná tvář a veselé Ti oko
Jích vděčné srdce jeví převysoko.
Ne jako Lítoň, který v pejše žije,
A z slz a potu ubožiny tyje,
A mní, když péče všem oň o jednoho,
Že proň jsou všickni, on pak pro nikoho.
A slavných předků světlost zdědiv rodu,
Věk v marném hubí zhejřilosti brodu,
A jsa jích vnukem,vnukem jen dle žil a kostí,
Má všech jich vady, žádné však z jích ctností.
Tys oslavil! – Mlč, Múzo, již! tvé pění
Tvář mírného syc muže začervení,
A snadby čistá zloustým se zdála,
Že kalně plyne z pochlebenství chvála.
Jen jedno ještě! – Oblib ty, co krásně
Teď Parnas Český ošlechťují, básně.
Neb zasloužíli zalíbit se Tobě,
Tak jistě dojdou všudy chvály sobě.
90
Čáp a Liška.
Jako známou svou a milou tovaryšku,
Navštívil kdys Bočan kmotru Lišku.
Sotva vcházý, zdvořile jej přivítá,
ObíváObjímá a prutem omítá;
A že bylo ráno, prosý, by pan Žabojídek
Ráčil u ní zůstat na obídek.
Častujíc pak Čápa na želíři,
Staví předeň na talíři
Jakous židkou břížďalu,
Které však, že chutná, dává pochvalu.
Lačný host
Dlouhatým svým zobem ďube dost;
Ale čiň co čiň, y ač se hmoždí mnoho,
Nic mu nelze uloviti z toho:
Zatím Vašnostpaní ani nešepce,
Až vše vychlebce.
Žert ten zakousne, a po laskavém objetí,
Poděkovav za čest, Bočan odletí.
Málo potom potká Lišku.
K obědu zve milou tovaryšku.
Mile ráda! praví paní Rusá:
Neboť liška ráda klusá,
91
Kde se milí věrní přátelí
Častujíc se, veselí.
Určitá jak přijde hodina,
Běží chutně, kde jí čeká hostina;
Chválí hospodáře,
Těší se, že zdráv a veselé je tváře,
A již navětřuje,
Strojný oběd že se připravuje:
Dobrou zvlášť má chuť, a jak se nacházý,
Na té jakživo prej Lišce nescházý.
Čáp v tom před tou dvořankou
Staví záhrdlitou báni s sekankou.
Sám pak šibal napřed do uzoučké šíje
Strčí zob svůj dlouhý, až jej v báni skryje.
Liška nemohouc tam s krátkou svou a hrubou
Vlezti hubou,
Skáče vůkol, točí se a líže
Výš y níže;
Než vše darmo; když to její huby míjí,
Zatím Dluhozob vše vyloví a vyjí.
Tak jak ctila Liška Čápa ondeno,
Nyní jí to slušně vynahrazeno.
Pročež ocas svinuvši a posvěsyvši uší
S hanbou domů kluší.
Na to Bočan: Umí žertovati krajanka;
Což je lepší: Rosol čili Sekanka?
92
Blaženost.
Vojtěchovi Nejedlému.
1795.
Nechť tě v pyšném letu
Štěstí zlaté dohoní,
Sláva jasně osloní:
Já se směji všemu světu,
S milou Bělou samosedě
U besedě.
Kdyby za ni dával dosti
Klenotů mi drahých král:
Zdabych o ně za ni stál?
Nemá král té lahodnosti,
Co já s Bělou, v trůnu lůně
Na koruně.
Nebuď štěstím tobě toho,
Kdo je slávou rohatý,
Vysoký a bohatý;
Kdo má sluh a jmění mnoho;
Když sy zlíbí, divně kouká,
Hučí, brouká.
93
Často v panském domě chodí
Nevidomě po tobě
V černé smutek podobě.
Často tam se péče rodí,
Co tě v nocy ze sna budí,
Mele, trudí.
Což mně po tom? – Zdaž jak růže
Spanilého děvčete
Pěkné líce nekvete? –
Medli sladší dáti může,
Nežli usty pěkná Běla,
Libá včela?
Co, když poví: Slave, tebe
Víc než sebe miluji,
Věrnost tobě slibuji:
Jdi a projdi zem y nebe,
Mášli koho podobného
Blaženého.
Na Marynu.
O bych, teď o koms myslila,
Moh zvědět, milá, o tobě!
O bys tak po mně tesknila,
Jak já tu teskním po tobě.
94
Ach, smutku mhou ta dědina
Mé oči stále zakrývá;
Kde má se svítí Maryna,
Tam srdce mé se zabývá.
Můj žel tu běží po lese,
A v hluchém mizý bukoví;
Kdož má jí slova zanese,
A to, co čiji, vypoví?
Ty, co sy tiše províval
Ty duby, lípy, jeseny,
A našich libě chladíval
Tam sloučených ust plameny.
Hleď, milý Zefirečku! jen
Jí pošeptnouti do ucha,
Že teskně po ní, den co den,
Jsem bez ní tělo bez ducha.
On letí! – však co kdyby měl
Ten lehkovážník,lehkovážník za bory,
Snad zapomenuv na můj žel,
Kdes zavaditi u Flory?
Ty budeš, tichý potoku,
Mé prosbě jistě věrnější,
A doneseš ji v poskoku
Mé milé nejrozmilejší.
95
Nechť tam tvé vody, kde se dmou,
Jí v ucho libě zahučí,
A upřímnou jí lásku mou
Y srdce věrné zaručí.
Tam, kde tě kryje kalina,
Má na tebe se zasměje,
Se v tobě zhlídnouc, Maryna,
A bílé líce umeje.
O tichý, milý potoku!
Tvé já ti štěstí závidím.
Ty v milém vidíš poskoku,
Co já chtě vidět, nevidím.
Tys šťastný! – však co prospěje,
Že tam se mile rozliješ,
Kde má se svítí naděje?
Ty, po čem toužím, nečiješ.
Pes a Vlk.
Zchudlý Vlk Psa vyžralého zrána
Potkal lesem kdys, chlap jemnostpána.
Pěkný, tlustý břich mu dělal laskominy;
Neb již dávno žádné neměl skopoviny.
96
Čímž ty, praví: na tom světě žiješ?
Co pak jídáš, že tak valně tyješ?
Já, jenž více nežli ty mám mocy,
Ve dne lovím, uzpejzám y v nocy,
Zbíhaje vše, pole, lesy, houště,
Vsy y pouště,
Za jedno jsem, jak mne vidíš tady,
Hubený a hrozné trpím hlady.
Chceli se ti, odpoví Pes: se mnou jíti,
Můžeš jako já se dobře míti.
Bys jen uměl rovně sloužit mému
Pánu laskavému.
Jakž to, prosým? – Abys u vrat leže,
Pilně dnem y nocý bdě a střeže,
Strašil zloděje, a z chodců nikomu
Nedal do domu.
Já jsem hotov! nyní snáším sněhy, déště,
Vece Vlk: a k tomu ostrý život ještě,
V lesých zymy, znoje,
S pastuchy a se psy hrozné boje.
Toť y já tam trefím lenošiti,
Leckohos y časem přestrašiti.
Poďmež! v posteli y u stolu
V veselí žít budem pospolu.
Tuť vrah jehňat již sy vzhůru skáče,
Radostí div hroznou nezapláče.
97
Když jdou spolu, šíji přeholenou trochu
Zhlídne u Psa Vlk: Y což to, milý kmochu?
Nic to, odpoví: co tu se přeholí,
Nic to není, nic to aspoň nebolí;
Znamení to stavu, v kterém žiji,
Tohoť ani za mák nezačiji,
Ale věrněji tím samým sloužím svému
Pánu laskavému.
Vlkovi to hrubě leze v hlavu.
Jakouž máš, dí: sladkost v tom svém stavu?
Že rád kouši, přikovavše k pařezu,
Ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží,
Abych v nocy, propuštěn jsa z řetězu,
Běhal po dvoře a bedlivou byl stráží.
Tuť mám hody! – čehož mně tu třeba?
Nosejí mi chleba,
Čeleď, sám y Vašnosti,Vašnosti
Házejí mi kosti v hojnosti.
Tak já každodenním pansky žije časem,
Nasytím se k tomu polívkou y masem.
Vše to bez starosti; do hotové misky
Strčím jen své pysky.
Dobře! – dřív mi ale musýš povědíti,
Svobodnoli tobě, když chceš, odejíti?
To ne! – utekl sem leckdys, však se za mnou dali,
Zas mne hnali zpět a k špalku přikovali.
98
Hoho! dí Vlk: přeji již tvé tobě tloušťky,
Poběhnuť já radči v lesy zas a v poušťky.
Nemámliť své vůle míti,
Nechcy králem býti.
O velebnosti božské.
Písně svaté nyní pěji,
Aniž o ně k Můzám vzeji.
Můželiž kdo, vejda v chrám,
Kde se slavná, božská děla
Od zběhlých všech věků stkvěla,
Všecko szřít a sčísti sám?
Pán se světlem přiodívá,
Pod nohama hvězdy mívá;
Kdy ho lidský postíh duch?
Nad blesk slunce stkví se Bůh.
Pod ním světla jasná běží;
Jako zlaté roucho leží
Před ním krásné nebe v kruh.
Svět dycháním obživuje,
Sluncem stín svůj vyjevuje,
Po oblacých chodí Bůh.
Na větrů se křídlech nosý,
Co jen kapkou lásky zrosý,
99
Dech co přejde z jeho ust,
V tom je život, vznik y zrůst.
Před ním jest jen krůpě všeho
Hloubka moře velikého,
Celý svět jen drobný mák.
Tisýc věků utečení
Před ním jest co okamžení;
Má vše zákon, červ y pták.
Kdož moc Páně změřil v mysli?
Bůh řek prachu: Choď a mysli!
V tom se prach hned vzhůru měl
K vykonání velkých děl.
Jako na teničké strunce
Zavěsyv Bůh v mraku slunce,
Prohnal tmy, zem zosnoval:
Znik dal prsti, stromu ducha,
Mokro oddal ode sucha,
Kvítí krásu daroval.
Záři vyslal v jasném voze,
Hvězdy rozsel po obloze,
K nimž y měsýc přivtělil,
Tmy y světlo rozdělil.
Světlům zdělav kruhy čisté,
Prstem změřil běhy jisté,
100
Bůjné živly v uzdu vzal.
Rodícý se z jiskry plamen
Zamk Bůh mocný v tvrdý kamen;
Bleskům syrným zákon dal.
Darmo sebou moře házý,
Trhat nesmí pevných hrázý,
Když duch Páně nevelí;
Pisček jen je rozdělí.
Bůh dal dubu mocné tělo;
K nebi tam své hrdé čelo
Převysoké hory pnou.
V křoví ptácy proskakují,
Chválu Bohu prozpěvují.
Řeky valem dolů jdou.
Větry moudrost Páně slaví,
Před oči ho bouře staví;
Jeví Pána blesk y hrom,
Nízký keř y velký strom.
Vlahou Bůh zem kojí v létě.
Zefír z jara s nebe sletě,
Milé chladí květiny;
Po polích Bůh pícy seje,
Možným jí y chudým přeje,
Chutné sladí maliny.
101
Velí Pán, všem stroje kvasy,
Aby vzešly z země klasy,
Vonné kvítí, plodný kmen,
Noc se tměla, svítil den.
Zprávce moudrý plodné země,
Kde se lidské množí plémě,
Vše, co chtějí, vylívá.
Travou šírá pole stlává,
Ryb a ptactva hejna dává,
Všudy hojnost vysývá.
Na nás v sadech, mile voně,
Větve husté k zemi kloně,
Kyne vždy, rok po roce,
Zlaté, chutné ovoce.
Což se po vší zdejší době
Štědrých darů pramen tobě
Neprejští a neteče?
Proč se moudrost Páně znáti,
Jemu čest a díky vzdáti
Zpěčuješ ó člověče?
Bůh nás střeže, s námi chodí,
Nás y v sladký pokoj vodí;
Tratí člověk život svůj
Bez tvé mocy, Bože můj!
102
Na vše patří Páně oko,
V nás y hledí přehluboko,
Srdce naše zpytuje.
Sčítá péče, co je trudí,
V okamžení pryč je pudí,
Když se k němu vracuje.
Má svět v hrsti, čte a vidí,
Co se děje v mysli lidí;
Jak je slunce zřejmé nám,
Tak vše vidí tvůrce sám.
Jak jen sejde s božských očí,
V prach a popel svět zas vkročí,
Věk náš zvadne jako květ.
Bůh však jedním okamžením
Pouhým lásky působením
Pustý vzkřísý znovu svět.
Smrt, ač všeho umořuje,
Předce sýly potracuje;
Vše se v malý rodí čas,
Život má y ducha zas.
Kdož ti, světa Panovníku!
Hodnou vzdáti může díku?
Stín jen hlásám slávy tvé.
103
Však ne harfy ohlašuji,
Tebe Bože osvěcuji,
Otvírám ti srdce své.
Tvůj mi zákon rozkoš plodí,
Z světa tmy mne k světlu vodí;
Tys, ó Bože! štěstím mým,
Bez tebeť vše stín a dým.
Vězyly mne líté zlosti,
Duše škůdce, dlouho dosti;
Jakž sem pro ně moh tě ctít?
Nyní ale, zhlídna tebe,
Zahrozým se, zničím sebe,
Netuším víc v světě být.
Ty, jsa pokoj duší právě,
Zjevils mým se očím v slávě,
V prachu můj tě slaví duch:
Velikýs a svatý Bůh!
Věk zlatý.
O vy zlaté drahé chvíle,
Šťastné světa mladosti!
Což leč v písních nejste míle
K naší nikde žalosti?
104
Marných želů vaše čisté
Příčinou jsou ozdoby,
Jako sličný obraz jisté,
Jíž víc není, osoby.
Bohatá a pěkná země
Sloučila, rok po roce,
Podzymní y jarní plémě,
Sladké s kvítky ovoce.
Lidé všickni pastejřili,
Pastvištěm byl celý svět;
Svorně jako bratří žili,
Nebyl by druh druha hnět.
Místo střechy z listí loubí,
Strop jen z vrbí pletený,
Za chrám měli husté doubí,
Za oltář drn zelený.
Bohové k nim sstupovali,
Neškodíce nikomu;
Po hojných se dařích znali
Více, nežli po hromu.
Jejich štěstí prostopášně
Nekalily nectnosti,
Nezňaly se plaché vášně,
Ctnostné byly radosti.
105
Bludy, lsti a duchu lhavý,
Kdo z nich znal váš lítý jed?
Rozum sprostýsprostý, ale zdravý
Vždy je šťastně k cýli ved.
V nic se žádný nechtěl tříti,
Nejlepší řád všudy byl;
Člověk byl tím, čím měl býti,
Méně myslil, lépe žil.
Zbytečných v ty libé chvíle
Potřeb jak my neznali;
Jak žít vesele a míle,
O to jen se starali.
Jejich hrám hlas libýlibý, milýmilý,
První zpěvy povinný,
Duch jích veselý a čilý
Vrš jim tvořil nevinný.
Neznaly ty duše věrné
Pod zelenou budkou svou,
Co to mrzutosti černé,
Co to žravé péče jsou.
Nebyla jim, co nás mýlí,
Nepokojná čáka vděk;
Za jedinou šťastnou chvílí
Neplakali celý věk.
106
Zysk sy světla nerozsvítil,
Z země střev by zlato bral;
Zlé ni vojny neroznítil,
Ni se, kudy plout, hvězd ptal.
Žádný tehdáž neohrážel
Zahrady a pole plot;
ČlověkČlověk, kde chtěl, hrušky srážel,
Kde chtěl, pás se brav y skot.
Věku toho lidé znali
Háj a břehy jedině,
Kde je matky kolíbaly
V milé vlastní dědině.
Jim co voda čistá z zřídla
Řeka věku plynula;
Smrt, co pro nás mívá křídla,
Pozdě na ně kynula.
Jsouce spolu mile rádi,
Dámon sličné při Běle,
Bez viny vší žili v mládi,
V stáří žili bez žele.
V sprostnosti své nehladalanehledala
Vnest se Běla nad jiné,
Pěknou býti, to jen znala,
Mít y srdce nevinné.
107
Bohatstvím jí ovec sýla,
Lahůdkou jí malina,
Zrcadlem zas strouha byla,
Okrasou zas květina.
O vy pěkná šťastná léta
Přirození mladého,
Kdož vás k ublažení světa
Svábí s nebe dobrého?
Pravda, sprostnost, dvě to byly
Prvních lidí bohyně,
Vroucněji je než my ctili
V té slz našich dolině.
Ale bylli kdy věk taký?
Kdož tak pěkné chvíle znal?
Vidělli je svědek jaký
Na světě, co o nich psal?
V nejdávnější koukám děje;
Kdo se na svět zahodil,
Každý touže slze leje,
Že se pozdě narodil.
108
Dvě Myši.
Myšky Lizetky, co žila u dvora
Krále Chlebbora,
Fantazý se maně chytí,
Že chce zvědět, jaké na vsy živobytí.
Vyjdouc tedy po stole
Do pole,
Navštíví tam milou známou myšku,
Pannu Hryžku.
„Jak se daří, Panno?“ „Dobře, chvála Bohu,
Jako myšce v stohu.“
Hospodyně, cti se těšíc velice,
Běhá semotamo; vynáší ven z lochu
Trochu
Hrachu, žita, pšenice,
K tomu cosy ovsyny,
Nahryzlé y kousek slaniny.
Neboť uvažujíc, že se sotva čeho
Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho,
Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti
Zavděčit se Vašnosti.
Nyní Dvořka, stav svůj blažíc jedinko,
Lítosti jí tonem vysokého světa:
109
„Žel mi tebe, praví, chudinko!
Že tu v psotě té svá mladá trávíš léta.
Mohouc vše, co hrdlo ráčí, míti,
Nač se v této bídné pustotě
Hluché posvětiti samotě?
Semnou pojď, a zvíš, co jest to žíti.
Slepý jakýs los tu na světě.
Ží jak ží; smrt zachřestí a pojme tě.
Načby posty tvé tu mělo
Mořiti se tělo?
Zanech o budoucnost všeho nepokoje;
Co dnes užiješ, to tvoje.
Měšťka, řečí výmluvnou a morálí tak lehkou,
Namluvila Hryžku, selku křehkou.
Jdou. Y lezouc jako po břichu,
Krčí se, jakž opatrnost káže;
Pominuvše koček stráže,
V panský dům se vkradnou po tichu.
Lizetka, jak podkasaná hospodyně,
Běží honem do kuchyně.
Selka bleskem stříbra, zlata
Živě byla jata.
Což když zvětřila tam křehké mazance,
Sladké cukroví a chutné týkance?
Nyní Lizetka tu selskou pannu
Perském klade na divanu.
110
„Vězto!
Povídá, teď víš, co ves a co je město.
Zavadíliž k vám kdy vašich do budek
Něco z okras těch a nebo lahůdek?
Požívej teď!“ – Samé pochoutky jí nosý,
A by chutně jedla, za jedno ji prosý;
Sama napřed, nežli čeho podá hosti,
Z slušné lízne uctivosti.
Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pití,
Blahoslaví panských myší živobytí.
Spadne koš. Y hrozným hlaholem
Třaskne na zem pod stolem.
Třeskotu se besednice uleknou.
Hupky s divanu. V tom za kliku se béře,
Hřmotem otevrou se dvéře,
Strašně náramní psy zaštěknou.
Krutou hrůzou myši užaslé v té době
Ledva trefí do škuliny obě,
Běda! křičíc, běda! nastojte!
Utichlo. Tu Dvořka naše:
„Ne tak plaše,
Panno! vece, nic se nebojte!
Ještě, jeli libo, kousek křehotinky,
Nebo cukrovinky.“
Ale selka, sotva ducha popadajíc,
Praví, pryč se ubírajíc:
111
„Zdráva buď! a mívej sy tu rozkoše
Na koše!
Žijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji,
A ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji,
Přijmuť radší zavděk slaninou a hrachem,
Než tu hedbávím a cukrovinou s strachem.
Vaněk Všeboj.
Po té strašné době,
Když se množství mrzkých bludů,
Bíd a psot,
Zůřivostí vzteklých rot
Jako z sudů
Po Čechách a po Moravě
Všudy rozvodnilo,
Tak že tam jak v hrobě
Smutno bylo:
Jakýs Všeboj v Jaroslavě
U svých bratří slovo měl,
A se jako hvězda stkvěl;
Pročež král, pán rekovný,
Veselý a žertovný,
Pana Vaňka vidět chtěl.
112
Stalo se, že Jiří král,
Který rád se pozasmál,
Vyjev na lov ven, a honě,
Shlíd byt Vaňkův s svého koně.
Byť jej trochu na zub vzal,
Takto jemu psal:
„Pane Vaňku! v osmi dnech
U dvora se dostavíte,
A z otázek těchto třech
Sám mně oustně zodpovíte.
Předně: v kolik let
Bych as objel kolem svět?
Potom: začbych stál? a pak:
Co sy myslím? Toto však
Nesmí pravda býti.
Hleďte na se pozor míti,
Ať vše uhodnete,
Syce městem naopak
(Aby kousek za to stál,)stál)
Na oslíku pojedete.
Tak má vůle. – Jiří král.“
Prach a broky! což se stalo?
Jakýchž se tou cedulí
Všebojovi nadělalo
Tartasů a brykulí?
Dnem y nocý ho to hnětlo,
Mozek jemu v hlavě pletlo.
113
Zrána, jak své jasné tváře
Ukázala zorní záře,
Do města hned jde,
A se zde
Všechněch professorů
Z učených všech zborů
Snažně ptá a všecky zve.
Škoda práce! ba ta tam!
Učency ti sem a tam
Hned se do kněh dávají,
Čítají a hádají.
Což vše naplat? ovšem že
Tito páni vše, co se
V světě dálo, děje, znají;
Písek v moři zpočítají,
A vše vědí – jen to ne.
Všeboj, věda co prv, zase,
S těžším srdcem, domů jel;
Aniž čáky, že v tom čase
Z osydla se vydře, měl.
Kamž má chuďas nyní jíti?
Neb co před se vzýti?
Pryč se dni a nocy braly,
A co voda utíkaly.
Vida, den že po dni plyne,
A že lhůta mine,
114
Strachy sech a bled co stěna
A co vodní pěna.
V myšlenkách těch zmatených
Vyjde k vodě,
A zdězde chodě
V stínu dubů zelených,
Lístím pěkně oděných,
Rmoutí se, a to jej hněte,
Že se z toho nevyplete.
V tom mu všecek pomoučilý,
Čiperný a zčtveračilý
Mlynář Strýc
Vyjde vstříc.
Všeboj pro své vyražení
Začasté se k mlejncy brával,
A se v řeč a v hovoření
S Strýcem, rád ho maje, dával.
„Ej, ej, dí Strýc: Jemnostpane!
Ňak se tuším trápějí?
Jejich tváře malované
Jaksy barvu tratějí.
Čímž to, dnes že tam a sem
Všecek smutný chodějí?
Lístek snad je v ruce souží?“
„Tak jest tomu, milý brachu,
Vece Všeboj: ach, já jsem
115
Všecek spleten a pln strachu.
Král náš vědět touží,
V kolik asy let
By moh objet kolem svět;
Pak zač stojí sám;
A co sobě myslí. Však
Toto nesmí pravda býti.
Běda! já se mám
Na pozoru míti,
Bych vše uhod, syc mne dá
Na oslíku naopak
Po ulicých městem vesti.
Což se tobě o tom zdá?
Podívej se, v osmi dnech
Již se z těchto všech
Třech otázek mám vyplesti.“
„Ha ha! dí Strýc: Jemnostpane!
Fraška ta jim hlavu hněte?
Takť se leckdys v světě stane,
Lva že muška malá zplete?
Tři otázky! kus papíru!
Na svou víru,
Nic sy z toho nedělají.
Vždyť o králi povídali,
Že ho nikdý nevídali?
Nyní mně svůj oděv dají;
116
Tedy v malý čas
Uhlídají,
Že se, nežli přijdu zas,
Ze všech pletek vysekají.
Já za králem pojedu,
A je z léčky vyvedu.“
Všeboj hned svůj oděv vzal,
A jej s radostí
Strýcy dal.
Ten se s velkou chtivostí,
Trochu hlavy sy přimoučiv,
A se s Vaňkem porozloučiv,
Přímo k dvoru bral.
Když již přede Jiřím stál,
„Vizmež muže, vece král,
Jestliž pravdu mají,
O vaší co učenostiučenosti,
Důvtipu a rozumnosti
Vůbec povídají.
Rcetež tedy: v kolik let
Bych as objel kolem svět?“
„Když sy koně svého záhy
Rovně s sluncem osedláte,
Na němžněmž, nevykročíc z váhy,
Po horách a dolinách
Cválem pojecháte,
117
V čtyrmecýtma hodinách
Všecko všudy vykonáte.“
„Nyní ale propovíte,
Co myslíte,
Začbych já, váš pán a král,
Asy stál?“
„Toť mne věru nejvíc hněte
A mně mozek v hlavě plete.
Za Ježíše Pána Židé
(Vímeť syc,
Že vždy tito lidé
Rádi levně kupovali,)kupovali)
Třidcet stříbrníků dali.
Pročež nedám za vás víc,
Nežli třidcet bez jednoho.
Za to mám, že žádný král,
Svět by dobyl obojí,
Za tak mnoho,
Začež někdy sám Bůh stál,
Jakživ nestojí.“
„Hrome! vece Jiří král:
Komuž by se mělo zdáti,
Já že nemám za víc státi?
Nyní ale zavolejte
Rozum, vtip a učenosti,
A se na pozoru mějte,
118
Ať to uhodnete;
Syce předce bez milosti
Na oslíku pojedete.
Což sy myslím? ale však
Aťžiž tomu není tak?“
„Ať jsem lhářem!
Dí Strýc: když sy nemyslíte,
S Všebojem že hovoříte.“
„Ovšem!“ – „Ale není však
Pane králi tomu tak.
Neboť jen s mlynářem
Všebojovým rozprávíte.“
Tuť se Jiří král
Řeči mlynářově
Jak náleží smál.
„Což pak tobě,
Milý brachu, vece král:
Za to potěšení,
Své y mysli vyražení
Dáti mám?
Buď na místě Všebojově!
Nechť pak tvůj pan Vaněk sám
Na oslíku sedě
Městem jede.
Čili nemá, kdo chce žíti,
Také sýti?“
119
„Chraň Bůh! to se nemůž státi,
Praví Strýc: vždyť neumím
Ani čísti ani psáti.
Tohoť sy však vyprosým,vyprosým
(Neboť tím nic nezkazýte,
Ani země neschudíte,)neschudíte),
Aby dnešní lest
Na jevo se nedostala,
Alebrž se všecka čest
Panu Všebojovi vzdala.“
Král dal Vaňku poručení,
Aby Strýce k sobě vzal;
Hojné jemu vyživení
Do nejdelší smrti dal.
Pak že Všeboj na otázky
Zodpovídal bez překážky,
Všudy se to rozhlásylo,
Slávu jeho rozmnožilo.
120
Píseň Šebestyánovi Hněvkovskému, dle Horáce: Vides, ut alta etc. Oda IX. lib. I.
1796.
Vidíš, jak se hory sněhem bělí;
Klouzají, kde plouly lodě,
Po sklenné se děti vodě;
Nám pak zyma doma zůstat velí.
Větry, co tu hrubě čiší,
Tak se lehce neutiší.
Kaž, můj milý Besto! do komína
Suchých polen přiložiti;
Kaž y na stůl postaviti
Hodnou láhev Mělnického vína,
Abychom se poohřáli,
Vínem českým pookřáli.
Ostatní vše poruč směle Bohu,
Který větry upokoře,
Uhladí hned zduté moře;
Nepohneť se list bzu ani hlohu.
121
On vše náhle, v okamžení,
Než se člověk nadá, změní.
Nic se neptej po zejtřejší době.
Milý brachu! myslit o tom:
Co z nás bude? co je po tom.
Za zysk měj den, Bůh co přidá tobě.
Nezdrahej se v mladé chvíle
Užit věku, kratochvíle.
Nyní hleď, než tobě zbělí vlasy,
Hudbou, tancy veselými,
Hrami, žerty milostnými,
V radostech své mladé trávit časy,
Večír tiše kradmo bleptat,
S kým ti nejmilejšínejmilejší, šeptat.
Na jazyk český.
Dělali sme sobě brachu,
Milý Čechu, hejblata,
Že tě bez povyku v prachu
Naše pohřbí vnoučata;
Sýdlo tvé že cyzozemec
Opanuje časem Němec.
122
Dlouho dost nám srdce svíral! –
Mnohý věrný vlastenec
Vzdychal, slze s očí stíral,
Vida, jak ten vetřenec,
Jak je tobě velmi těžek,
Zajícy co někdy ježek.
Zeman se tě valně štítil;
Měšťan, jeho opice,
Stejnou k tobě nechuť cýtil;
Z měst tě štvali v vesnice,
Mníce, že jsa tuze prostý,
Hodíš jen se pro lid sprostý.
Pohřbit chtěli v nepaměti
Tvé památky, nápisy.
Měly děti nevěděti
Otců činy, popisy,
Že již byli Masojedi
Za Tomíry tvoji dědi.
Ubohý měl přijít Hájek
Snad na míru krejčímu,
Na pepř Ezop, tvůrce bájek,
Heřbář k čemus horšímu;
Měls mít Besto, milý hudče,
Stejný los, co Šimon z Budče.
123
Praho! Praho! země máti,
Milás Čechů utěcha.
Mohlaližby z tebe státi
Z mateře se macecha?
Zdálo se v té smutné době,
Lev že český usnul v tobě.
Lev že pošel? ne! ne! směje
Český zas se pahorec.
Od svatého Víta věje
Ještě řeči praporec,
Kterou svatý Vojtěch zpíval,
Svatý Václav Boha vzýval.
Víte věnce! stavte máje!
Stavte města, dědiny!
Prozpěvujte pole, háje,
Hory, doly, lesyny!
Vše, co Čechem jest a slove,
V moři radosti ať plove.
Zavzni troubo po vší zemi
Do oudolí, po lese,
Tvůj ať zvuk hne Čechy všemi,
Každé srdce otřese.
Když jak hrom tvůj hlahol hukne,
Závist ztrne, žlučí pukne.
124
Druhý Karel, Otec vlasti,
František, náš milý král,
Otřel slze, shladil strasti,
Má Čech žít a slynout dál.
Budiž stkvícý Jeho jméno
Věčně věkův zvelebeno.
Ten, co našich milých dítek
Hojné vtipu pýření
Zahřívá, by zrostlo v kvítek,
V kvítek ctnosti, umění;
V češtině, již toužil zničit,
Musý sám se nyní cvičit.
Poď, cti hodné vítej hosti:
Řek a Říman Čechyni
Uvedou v chrám spanilosti,
Vtipu, chuti Svatyni.
Na velebné těš se práce,
Na Homéra, na Horáce.
Slepá, co má meč a váhy,
By tě vznesla,vznesla Bohyně,
Hlediž vlasti oddat záhy
Rozmilé se češtině;
Tak se zastkví česká země,
Předstihne Čech jiné plémě.
125
Šťastnou vidím všudy změnu:
Vlasti tvář již odmladá;
Přicházý Čech v větší cenucenu,
Cyzý trůn se rozpadá.
Kdo se němčil, teď se češí,
Staří, mladí, všickni pleší.
Z Čech kde Labe běží ječe,
Kde se prejští Vltava,
Cheb, kde teplá Ohře teče,
Budějice, Jihlava,
Boubín zas y Krkonoše
Přijmou Čecha za Panoše.
Radujte se bratří s námi
Moravané, Slovácy!
V spolek svatý půjdem s vámi
Slezané a Polácy!
Jeden Jazyk! naše heslo
Buď, by nám to slávu neslo.
Srdečně se obejměte,
Slib učiňte do šiku:
Vždy že věrni zůstanete
Králi, Vlasti, Jazyku.
Nebe slib ten žehnat bude,
Čech sy slávy vydobude.
126
Škřítku, Šetku, panstvo naše
Duchem Českým nadchněte,
Od Libuše, Tetky, Kaše
Potomků se nehněte;
Tak y přes čas vaše Jméno
Hlučně bude velebeno.
Otvírá se mi již nebe,
Ráje svítá dennice!
Vidím záři vůkol sebe,
Čechy, Svaté, Světice.
Čech se jasně korunuje,
Ctí a slávou paprskuje.
Volení.
Naše teta, paní Anna,
Dokazuje uměle,
Že se mají hoch a panna
Milovati vesele.
Víno že je lítý jed,
Na tisýce čině běd.
Co? dí Váňa: víno budí
Cyty milé vesele;
Víno žel a péče pudí,
Mílo chodě po těle.
127
Milování, to je jed,
Na tisýce čině běd.
Čeho my tu nyní máme,
Rozume, se chopiti?
Ale málo na to dáme,
Toli míní učiti:
Obé to že lítý jed;
Ne! to obé libý med.
Homérova Iliada.
Píseň první.
Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achylle
Pelejevic, an natropil bíd na tisýce Achejským;
Přemnoho nazprovodiv y duší s světa, k Orku je zaslal,
Hrdin znamenitých, jichž podal mrtviny v kořist
Ptactvu vůkol a psům: tak Zevsova stala se vůle:
Od té chvíle, co ztropili svár a se svadili nejprv
Atřejevic slavný, král vojsk, a Pelevic božský.
Kdož z Bohů těch dvou k tak zhoubné popudil vádě?
Létin a Zevsův syn: ten zlobě se velmi na krále,
Pustil záhubivý mor v vojsko; y hynuly lidstva.
128
Protože v pohanění veliké dal Chříseše kněze
Atřevic: tenť k rychlým to lodím se zabral Achejským,
Roztomilou chtěje vyhostit dceř, nesa výplatu valnou,
V svých y rukou maje vínek Apollina, dalekostřelce,
O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských,
Předně a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý:
Atřevicy a jasnobotí vy ostatně Řecy,
Dejtežiž vám Bohové, jichž byt jest na nebi, město
Zbořiti Pryamovo, a domů se vrátiti šťastně:
Toliko dceř mně vraťte milou, tuto výplatu vezmouc,
Slušně y ctíc syna Zevsova, dalekostřelce Apolla.
Tehdyť řeč tuto veškeren zbor ticho schválil Achejských,
Kněz že ctíti se má, a stkvostná výplata vzýti:
Toliko Atřejevic Agamemnon v mysli se zdurdil;
Zhaniv odpravil jej, a přísně mu zahrozyv pravil:
Starče, ať já u dutých tu lodí nepostíhnu tě více
Meškajícýho se teď, buď sem se zas vracujícýho;
Možno, že vínek a berle boží ti prospěje málo.
Nevyhostím ji dřív, až v mém domě v Argoši,Argoši sejde
Věkem, a tam jsouc daleko od své vzdálena vlasti,
129
Bude mi příst a tkát, a stlát lože, líhat y semnou.
Pryč mi se kliď, a nepopuzuj mne, bys zdráv jsa, se vrátil.
Dopověděl; y lekl se kmeť a poslechl slova.
Nic ani neck, pryč po břehu šel moře mnohohučného.
Stranou pak jda sám jediný kmeť o mnoho vzýval
Fébosa krále, co z krásnovlasé se narodil Léty:
Stříbrnolučče mě slyš, an Chříš ostříhaje chráníš,
Kyl y utěšených, a mocně y Tenedy vládneš,
Smínteji! jestli sem chrám ti milý kdy ozdobil věncy,
Jestliže sem býků a koz kdy kejty ti tučné
Pálil a obětoval, tuto mou teď vyslyšiž žádost:
Za slze mé Danaům se odplať střelami svými!
Tak děl modle se kněz; y slyšel ho Fébos Apollo:
Srdcem rozhněvaným s chlumů on sstoupil Olímpských;
Na ramenou mu luk a toul všudy zavřený vůkol:
Zavzněly vždy střely na ramenou se hněvajícýho,
Jak se pokroče hnul: y šel jsa podoben nocy.
Posadiv pak opodál se lodí šíp vystřelil ostrý:
Zavzněl stříbrný luk, až strašně se rozlehl břinkot.
Nejprv rychlonohé jen psy a mezky porážel.
Pak ale do samičkých Danaů své zaměřil šípy
Smrtedlné: y hořely zhusta hranice mrtvých.
130
Po devět dní skrz vojsko boží se vztěkaly šípy,
Desátý ale den lid na sněm svolal Achylles;
Dalatě běloruká mu to na mysl bohyně Héra,
Svých litujíc Danaů, jež viděla stádně promírat.
Když pak všickni se sešli, a v sněm se sebrali hlučný,
Povstav rychlonohý v tato promluvil slova Achylles:
Atřevicy, mně se zdá, že domů se vraceti budem,
Zas po mořích bloudíc, jen jestliže znikneme smrti.
Poněvadž válka hubí a mor až hrůza Achejské.
Medležiž, ptejme se buď hadačů, nebo někoho z kněžstva,
Buď snů vykladačů,vykladačů (snyť sám Zevs často posýlá:)posýlá):
Nechť vyloží, proč tak se rozhněval Fébos Apollo.
Jestliže pro sliby nesplněné, či pro hekatombu:
Či snad oběti dobrolibou se ukrotě vůní
Tučných jehňat a koz, mor od nás zahnati ráčí?
Dohovořiv sy sedl. Y vstal teď s stolice Kalchas
Testořevic, muž z ptakozorů všech nejumělejší,
Jenž vše znal, co se děje, a vše, co se dálo a stane;
Jenž an k Tróji lodí vznešeným byl vůdcem Achejských
Pro prorocký svůj duch, jímž poctil ho Fébos Apollo.
Ten, chtě dobře jim raditi, vstal a promluvil takto:
Pelevicy, ty Zevsumilý! mně zjeviti kážeš
131
Záhubivý hněv vládaře, dalekostřelce Apolla?
Ten ti oznámím já: ale slib mi a přísahu učiň,
Že milerád mne chceš y slovy y rukama chránit?
Mnímť, že k hněvu se muž popudí, an vysoce vládne
Argoši všemi; y poslušen jest všech zbor ho Achývů.
Strašnějšíť jest král, když na nižšího se hněvá;
Jestli mu snad v samičký ten, když se urazyl, den hned
Žluč nekypí kyselá, vřeť v prsých tajně mu záští,
Až se vyleje ven: y mluv tedy, chcešli mě chránit?
Odpověděv na to rychlonohý mu pravil Achylles:
Nic se nebůj, a smělesměle, co víš, to prorokuj věšťče.
Slibujiť – na to mi Zevsu milý buď svědkem Apollo,
Jehož soudy boží ty modle se zvěstuješ Řekům –
Žádný, co budu živ, a zřít budu na zemi světlo,
Věř mi, nemá u dutých se lodí tebe násylně tknouti,tknouti
Ze všech Achejských: ne, y byťs Agamemnona řekl,
An honosý se, že v vojště je zevšech nejmohutnější.
Zbezpečiv znamenitý se nyní tak promluvil věštěc:
Nikoli pro sliby nesplněné, ani pro hekatombu,
Nýbrž pro kněze má on zlost, jejž Atřevic zhaněl,
Nechtěje ani mu vydati dceř, ani výplaty vzýti.
Protožť dal a ještěť y dá žele dalekostřelec:
132
Anižť neuleví jeho dřív ruce od moru zlého,
Černooká dokavád se nedá otcy dívka milému,
Darmo se nevyhostí, a s ní se setina svatá
Nepošle do Chřiš: tím snad pohne a upokojí se.
Propověděv to tak sy sedl. Y vzhůru se vzchopil
Hrdina Atřejevic Agamemnon, širokovládce,
Zarmoucen: y strašně se žluč jemu rozlila černá
Okolo srdce, a jasně co blesk se mu jiskřilo z očí.
Na věšťce dřív se zaškarediv, naň promluvil takto:
Zlejvěšťče! nikdýs neřekl mně nic utěšeného,
Slovems nezjevil nic dobrého, nic nesplnil nikdý.
A teď prorokujíc mezy Řeky zjevně tu hlásáš,
Hoře a žel že nám sesýlá dalekostřelec,
Protože prej sem já dar drahý za dceru kněze
Chříseše nechtěl vzýt; a tuto že raději žádám
Doma ji mít, jíž víc než Klitemnestry sy vážím,
Již sem pannu sy za ženu vzal; onna nikoli horší
Není té, patř na vtip a vzrůst, a krásu y dílo,
Předceť však chcy zpátky ji dát, tak zdáli se lépe.
Raději chcy, by se zachoval lid, než v zkázu ubíhal.
Hned ale strojte vy dar mi jiný, bych nebyl z Achejských
Bez daru sám jediný: což jistě by nebylo slušné.
Nebť to všickni vidíte, že dar se jinam ubírá.
Rychlonohý na to pak božský mu pravil Achylles:
133
Vysoce slavný Atřevicy, z všech nejlakomější;
Kdož ti mají dar dát veliké ctné mysli Achejští?
Vždyť nevíme, by pospolitý byl sklad kdesy složen:
Nebť co se pobrala z měst, již rozbitovala se kořist:
Neníť slušno, by lid ji poznovu v hromadu snášel.
Ty ale bohu ji pošli a věř: že my věrně Achejští
Troj- y čtvernásob tvou vynahradíme ti ztrátu;
Až jedenkrát nám dá Zevs pevnou zbořiti Troji.
Odpovídaje král Agamemnon takto mu pravil:
Ne tak, ačs zmužilý, podobný bohu, Pelejevicy,
Kuj lest v mysli! y nepřelstíš ani nenavedeš mne.
Chcešli, bys sám měl dar, a jábych svého jsa zbaven,
Zůstal na holičkách? tu zpět mi dáti poroučíš?
Dám! – jen darli dají velikémiveliké mi mysli Achejští.
Pakliže však nedají, y já sám jistě sy vezmu
Tvůj, buď Ajasa dar, buď Ulisa přijda uchvátím.
Ba hořká věru pohne se žluč tomu, k tomutokomuto půjdu.
Však ale o tom víc svým časem pohovoříme.
Nuž tedy, na široké moře teď loď vtrhněme černou,
Veslářů vyberouc schopných, a setinu na ni
Naložme, k tomu y krásnohubou Chřisejidu do ní
Vpravme: a tam vůdce lodí buď někdosy z vévod,
Buďtože Ajas, buď Idomén, buď Ulises božský;
Buďto Achylle, ty sám, muži zevšech nejstrašlivější,
134
Obětujíc, bys ukojil nám zase dalekostřelce.
Rychlonohý naň zaškarediv se pravil Achylles:
O ty nestydem oblečený, ty hamoni zyštný!
Jakž tě má milerád kdo poslušen býti z Achejských,
Do boje jít jen krok, neb s mužmi se statně potýkat?
Nepřišel jsem sem já, s Trojskýmibych sudlicolomcy
Bojoval, byv jimi uražen; jsouť oni bez viny ke mně.
Nebť oni mých ni volů ni koní mně nejali nikdý:
Aniže pak nikdý mně v plodné Ftíi a lidné
Nedali v plen osení: vysokých tam přemnoho stinných
Hor mezy námi leží, a též moře dalekohučné.
Alebrž tobě, ó vostudo, bys se radoval, k vůli
Táhli sme sem, cti chtíc Menelaovy mstíti, y té tvé,
Psýoko, nad Trojskými: než na to ty zhola nic nedbáš:
Ještě mi vyhrožuješ, že mi sám můj dárek uchvátíš,
Ten krvavý můj pot, jejž ve mzdu mi dali Achejští?
Tvému se můj nikdá nerovná dar, kdykoli v Trojsku
Lidné vybojujíc zmužilí Řecy město vyvrátí.
Tam kde boj co nejtouž hřmí, nejvíce se práce
Dostane mým vždy rukoum; k dělení však přijdeli, tuť ty
135
Větší máš vždy o mnoho dar; já s málem jen zavděk
Přijav k loďstvu se vracuji zpět, jsa od boje umdlen.
Než teď do Ftíe jdu: jeť mnohem užitečnější
S zakřivenými domů zas loďmi se bráti: než myslím
Za to, že jsem pohanín, ty málo tu nabudeš statků.
Na to mu dí král vojsk Agamemnon, širokovládce:
Prchni sy, když se ti chce! tebe já se nebudu prosyt,
Pro mne bys zůstal: y mámť tu jiných k své pomocy hrdin,
Jenž mne ctíti budou; a zvlášť Zevs Ochraňovatel.
Z králů Zevsem vyživenýchs mi nejprotivnější.
Libovals vždy jen vádu a svár, a rozbroj a půtky.
Jestliže jsy zmužilý, totě Bůh, co ti udělil sýly.
Plav se svými lodími domů, plav s dráby se svými,
Kraluj Mirmidonům! tebe já zhola nic sy nevšímám,
Durdi se, jakkoli chceš, nedbám: ba k tomu ti hrozým:
Poněvadž mně bere pryč Chřísejidu Fébos Apollo,
Na svých já mu ji pošli lodích, svých po tovaryších;
Pak ale v tvůj se zabera stan, Břisejidu sličnou
Sám, spanilý tvůj dar, ti vezmu, bys očitě poznal,
136
Oč mohu víc než ty: a jiný by zhroze se chránil
Chvastati, že je mi roveň, a chtít se mi zprotivovati.
Tak děl. Velmi se Pelejevic roznáhlil, a srdcem
V svých huňatých prsých to dvé rozmejšleje zmítal:
Rychleli v chvíli tu má, meč vydobyv od boku ostrý,
Odstranit všech tu Řeků, a proklati Atřejevice;
Hněv čili ukojit svůj, a vztek duše v uzdu pojíti.
To když zmítaje rozvažoval v své mysli, a již již
Vytahoval veliký meč z pošvy; tu s nebes Aténa
Sstoupila: běloruká ji poslala bohyně Héra,
Ze srdce je milujíc oba, o oba péči vedoucy.
Sstoupila v zad, se Achylle chopí jeho za vlasy hnědé,
Jemu se jen zjevujíc; z jiných ji neviděl nikdo.
V tom tu užás se Achyll; a zpět se obrátil a poznal
Pallad-Aténu; a zřel, an jí oči strašlivě svítí.
Pojmenovav ji pak, dí k ní slovy rychloletými:
Proč pak přišla sy sem dcero ctná hromovládce Perúna?
Či bys viděla pych Agamemnona Atřejevice?
Však ale tobě to dím, a mním, že to v skutku se stane;
Pro hanebný svůj pych na krátce že o život přijde.
Syvooká hned zas na to dí jemu bohyně Pallas:
Ukojit hněv tvůj, dášli sy říct, sem sstoupila s nebe.
137
Poslala běloruká mne bohyně Héra s Olímpu,
Ze srdce vás milujíc oba, ao oba péči vedoucy.
Medle, ty rozbroje nech, ani pak meče z pošvy netáhni,
Slovami však se hašteř a vaď, jak tobě se líbí.
Neb ti slibuji já, a věz, že v skutku se splní.
V čas trojnásob jistě darů se ti dostane stkvostných
Pro toto pohanění; jen zdrž se a poslechni slov mých.
Načež rychlonohý zas hrdina pravil Achylles:
Vašich, bohyně, slov jest slušno uposlechnouti,
Jakkoli srdce mi vře a kypí; než takto je lépe.
Poslušen kdo je bohů, toho zas oni vyslyšet ráčí.
Děl, a rukou zmužilou pak v stříbrné udeřil jilce,
Vtasyl zpět veliký meč v pošvu, jsa poslušen hned slov
Palladiných. Ona pak brala zpět se vzhůru k Olímpu,
K sýdlu bohů věčných, na palác hromovládce Perúna.
Pelevic, v němž žluč ještě kypí, obrátě se rychle
Poznovu zas Agamemnonu dí slovy přepotupnými:
Vinoduse, ty s pohledem psým a jelena srdcem;
Nikdýs ani se ozbrojovat k boji zároveň s vojskem,
Aniže v zálohy choditi kdy s předními z Achejských
V srdcy se neopovážil: toť zdá smrt tobě se býti.
Mnohem lépeji jest po šírém vojště Achejském
138
Loupiti všech z darů, kdož smí ti učinit odpor.
Králi lidojedný! nebť vládneš nad ničemníky:
Sycbys, Atřevicy, víc nikoho pohanět nesměl.
Než to ti dím, velikou na to též y přísahu skládám,
Skrz žezl ten, an nevyrazý ni listu ni větve
Nikdý víc, na horách jak peň svůj ostavil jednou.
Aniže nebude pučiti víc, co mu železo vůkol
Sloupalo kůru a list; a nyní pak Šlechta Achejská
V svých pravicých ho nosý, ti Sudí, jimž Zákony svěřil
Zevs mocný; toť za velikou ti přísahu budiž!
Věz, bude všem se Řekům po Achyllovi stejskati někdy,
Ty však jakkoli žel budeš mít, jim nebudeš mocy
Prospěti; když se budou valem káceti od mužobijce
Hektora, mrouce: ty pak se hrýzt budeš, škřipěje vztekem,
Že nebyl od tebe ctěn z Řeků všech nejzmužilejší.
Tak děl Pelejevic, a pohodil o zemi žezlem
Ozdobeným hřeby ze zlata, pak sy mrzutě sednul.
Naproti zůří Atřejevic. Tu vzhůru se vzchopil
Nestor libořečný, z Pil řečník vysoce moudrý,
Od jehož ust vážných řeč nad med plynula sladší.
Pokolení dvojí mu lidí již minula léta,
Jenž před tím se zrodili s ním, a zároveň žili
V přeblažených to Pilích, a nyní věk kraloval třetí.
139
Ten moudrý dal slyšeti hlas, a řečňoval řkoucý:
Nastojte! jak veliký se valí žel na zem Achejskou.
Plésati jistě budou, Přijam y Přiamovicy,
V srdcyť y obveselí vše obyvatelstvo se v Troji,
Když dozví se o Vás, jak vespolek zle se vadíte,
Vy, Řeky jenž předčíte radou, předčíte y v válce.
Však ale dejte sy říct: oba jste mne o mnoho mladší.
S sylnějšími sem já, než vy jste, před časy mužmi
Tovaryšíval, a ani pak mnou nezhrzeli nikdý.
Neviděl sem, ani neuvidím víc na světě mužů,
Jakž byl Piřitoos, a Dryas, národů vůdce,
Kenevs, Exadyos, Polifém též hrdina božský,
Anebo Tésej Egrovic, jsa podoben bohu.
Jisto, ti na zemi z všech to lidí byli nejzmužilejší.
Nejudatnější jsouc se bívali s nejudatnější
Horačinou, s Kentaury, a v půtce je shladili strašné.
S těmito já sem tovaryšíval, z Pilska se vybrav,
Zdaleka, z krajiny Ap: sami nebť mne vyzývali často.
Bojoval sem, jak sem koli moh: ale teďby netroufal
Nikdo, co na zemi jesti lidí, se potýkati s nimi;
Předc oni však radu slýchali mou, a poslouchali slov mých.
Pročež y vy poslechněte; lépe je uposlechnouti.
Ani ty, jak velikýs koli, tomuto děvčete nebeř,
140
Nýbrž nech ať má, co mu v dar dali syni Achejští;
Ani ty, Pelevicy, se nechtěj protivit králi.
Nikdýť cti podobné jako tento tu nedošel žádný
Žezlonesoucý král, jejž sám Zevs oslavit ráčil.
Jsyli ty sylnější, a toběli bohyně matkou,
Tento tu zas jest mocnější, neb šířeji vládne.
Hněv tedy svůj Agamemnone skroť; já prosyt Achylle
Sám budu, hněv by ukojil svůj: jeho sýla a statnost
Za velikou jest hráz všem v líté válce Achejským.
Tak děl Nestor. A na to mu zas vece král Agamemnon:
Moudře a právě sy propověděl, o starče, cos mluvil;
Však ale tento tu muž se vždy nadevšecky vypíná,
Všem chce poroučet a rozkazovat, a všechněmi vládnout,
Všem y předpisovat, nač sotva sy navede koho.
Jestliže sou zmužilým bohové jej stvořili věční,
Zdaliže proto mu dovolují, by tupil a haněl?
Skočiv do řeči odvece zas jemu Pelevic božský:
V skutku padouch ničemný bych musyl a bázlivec slouti,
Kdybych všemu se měl ti podati, cokoli řekneš.
Kaž sy jiným, co chceš; mně však poroučeti nechtěj;
Nebť se mi zdá, tebe já že snadbych málo poslouchal.
141
Jedno ti ještě povím, a to slož vnitř hluboce v srdcy:
Nechcy rukou pro dívčicy válčiti, aniže s tebou,
Aniže s kýmkolivěk; co mi dáno, zas odcyzujete.
Co ale mám u lodí černých, z toho, proti mé vůli,
Ze všeho neopovaž se, bys odnesl chlípě, uchvátiv.
Nuž jdi, pokus se, jestli ti chuť, by viděli všickni,
Po špičatém ti kopí jak krev hned poteče černá.
Poškorpivše se tak ti dva slovy urputilými,
K posledu vstali a sněm při lodích rozpustili Řeckých.
Pelejevic k stanům, k řadnému se loďstvu ubíral
S Patroklem Menecovic, a s svýmiť y tovaryšími.
Atřejevic ale dal loď rychlou na moře vtrhnout,
Vybrav dvadceti veslářů, bohu setinu svatou
Uvedl tam, k tomu též Chřisejidu spanilotvářnou.spanilotvářnou
Kázal vésti do ní; za vůdce byl Ulises moudrý.
Všedši ti v loď, pak po tekutých se plavitiplavili cestách.
Teď ale Atřejevic všemu vojsku se čistiti kázal.
Posvětivše se pak, a neřád vše do moře vrhše,
Setiny dokonalé Apollinu obětovali
Koz a volů, všudy po pomoří moře neploditého.
Dýmem pak se točíc k nebesům se valila smáha.
Konaly tak u vojště se oběti. Však Agamemnon
142
Dobře sy pamatoval, čím v svádě byl hrozyl Achylli.
Taltibia a Evrybate dav zavolat, dí jim,
Jenž byli dvá snažní jeho sluzy a provolavači:
Rychle muží! jděte do stanu Pelejevice, a vezmouc
Za ruku veďte mi sem Břisejidu spanilotvářnou.
Pakliže jí nevydá, věru já že s víceji přijda
Vezmu ji sám, což ještě ho víc bude čpíti a hnísti.
Tak řek vypravil je, jim zpurně a přísně nařídiv.
Než oni neradi šli pomořím moře neploditého,
Až se dostali k Mirmidonům, k jích loďstvu a stanům.
Jej ale našli, an v stánku sedí a u lodi černé;
Aniže pak se zaradoval je zhlídna Achylles.
Ti se užásli, a zpět, ostejchavě krále se štítíc,
Stáli, a promluvit naň sy netroufali, nebo se ho optat.
On ale, sám to znamenajíc v své mysli, jim pravil:
Vítám vás, hlásní, vy poslí Zevsa y lidí!
Poďte sem blíž! vy bez viny jste, než jen Agamemnon,
On, jenž vás pro dívčicy sem Břisejidu poslal.
Nuž tedy, roztomilý jdi Patrokle, vyvediž dívku,
Těm ji vydej, ať pryč ji vedou: než buďte mi svědky
Před bohy na nebesých a před lidmi smrtedlnými,
143
Přede y svířepivým tím králem. Jestli Achejští
Potřebovat mne někdy budou, bych hájil od zkázy
Zhoubné jich. Ten nesmyslník k své záhubě zůří,
Nehledě na to, co jest, ni co můž přijíti budoucně,
K prospěchu jak u lodí by válčiti mohli Achejští.
Tak děl. Patrokl však jsa poslušen přítele ctného,
Vyvedl ze stanu ven Břísejidu spanilotvářnou,
Dalť ji jim. Ti ubírali zpět k lodím se Achejským,
Nerada šla spolu pryč s nimi dívčice; ale Achylles
Slzeje, hned sedl zvlášť, se odstraniv od tovaryšů,
Na vysoký moře břeh, a tam hledě do vody černé,
Prosyl o mnoho matky milé, ruce od sebe prostřev:
Máti milá! když na maličkýs mne zrodila věk jen,
Mělť tedy mně propůjčiti cti na tu chvíli Olímpský
Vysoko hřímatel Zevs! ale on mne zhola nic nectil.
Neb mne Atřejevic Agamemnon, širokovládce,
Pohaněl; máť můj dar, mně vzav a sám ho uchvátiv.
Tak on slzeje děl: Velebná jej slyšela máti,
U šedivého sedíc otce starce v hlubině mořské.
Rychle vyploula, co mhla; se ven z moře vymkši syvého,
Sedne sy k němu, a jej jmenujíc, dí k slzejícýmu:
144
Dítě milé! proč pláčeš? a proč v svém srdcy se rmoutíš?
Mluv a netaj, bych věděla já, co tě hněte a trápí.
Rychlonohý jí dí na to těžce sy vzdychna Achylles:
Matko, ty víš: nač mám, ana víš vše, povídati tobě?
K Tébám přijeli sme, k svatým zdem Ejecyonským,
Vzavše pak vydrali hrad, všelikou sme snesše y kořist,
Řádem náležitým mezy nás sme ji rozbitovali.
Atřevicy dali sme Chřisejidu spanilotvářnou.
Hned na to Chříseš bral, kněz dalekostřelce Apolla,
K rychloletým se lodím Achejských mědioděnců,
Svou by vyplatil dceř, velikou nesa výplatu velmi,
V svých y rukou maje vínek Apollina dalekostřelce
O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských
SnažněSnažně, a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý.
Prosbu tu jest hned veškeren zbor syce schválil Achejských,
Kněz žeby ctíti se měl, a stkvostná výplata vzýti:
Toliko jen Agamemnonu nic se nelíbila řeč ta,
Zhaněv zapudil jej, a ještě mu pohrozyl zpurně.
Rozhněvav kmeť se odešel pryč; ale Fébos Apollo,
Jemuže kmeť byl míl, jej vyslyšel vzývajícýho.
Zhoubný vystřelil šíp mezy lid: tu národy valem
145
Mrouce se kácely hned; po šírém vojště Achejském
Různo lítaly šípy boží. Až vyložil věštěc
Dobřevědoucý nám hněv mstícý dalekostřelce.
Já sem hned první radu dal, by se smířili s bohem.
Rozkatil však se Atřejevic, a vzhůru se vzchopiv,
Slovy mi vyhrožoval, ježť již y vykonal skutkem.
Černoocý na lodích rychlých teď do Chřiš Achejští
Dívčicy zpátky vezou, dary pro panovníka nesouce:
Mně ale právě nyní vzali ze stanu provolavači
Dívčicy Břiseovic, od synů ana dána Achejských.
Ty ale, máti milá, jsyli s to, synu spomozyž svému.
Beř se v Olímp, a Zevsa požádej, jestli sy někdy
Jej potěšíc buď slovy neb skutky ho obveselila.
Slýchal sem tě, se honosyt v otcovu často palácu,
Z bezsmrtných že Ty jediná od sháněče mračen
Zevsa sy strast odvrátila zlou: když spikše se chtěli
Svázati jej druzý bozy mnohovrchého Olímpu:
Héra, a Poseydon a zbrojná Pallas Aténa.
Jak mile tys však přišla, y pouts hned sprostila Zevsa,
Povolajíc v vysoký to Olímp storukého syláka,
Jejž bozy Bryareem jmenují, ale smrtedlnícy
Egeonem: většíť má sýlu než sám jeho otec.
Ten dle Zevsa sy sed, z své zpurné těše se slávy.
Zbor tu bohů se užás, ani více ho svázati nesměl.
To jemu připomenouc, k kolenům sednoucy se přiviň,
146
Poněkud svou pomocý Trojanům by přispěti ráčil,
Ráčil on až k ležením, a až k moři honit Achývy
Potepané až dost; by krále sy užili všickni.
Ať čije sám vinu svou Agamemnon, širokovládce,
Od něho ctěn z Řeků že nebyl nejzmužilejší.
Na to mu slze lejíc zas odpověděla Tétis:
Ach, synu můj! nač zrodila sem tě a kojila k bídě?
O kyž bys u lodí bez slz a bez hany seděl;
Když čas tvého žití jest krátký, velmi kraťounký,
Bídný máš teď být, a se světa záhy sejíti!
Protož zrodila sem v palácu tě k osudu zlému.
Však bych zjevila řeč tuto Zevsovi hromolibnému,
V posněžený se Olímp sama zaberu, dáli sy řícy.
Ty ale zde mezy tím u lodí sedě rychloplynoucých,
Na Řeky zlob se, a zdržuj od všelikého se boje.
Ku pobožnýmť Zevs Etiopům jel do Okeánu
Na hody včera; a zbor se bohů s ním vypravil vešken.
Dvanáctý ale den zas zpátky k Olímpu se vrátí,
Tehdy y já k stkvostnému vydám se Zevsa palácu,
A padnoucy mu ke kolenoum, že pohnu ho, doufám.
Řekši to tak, se ubrala pryč, jeho pozanechavši
Pro ženu pěkněopásanou tuze rozhněvaného.rozhněvaného,
Již mu křivě mocý byli odňali. Ulises ale
Šťastně se doplavil Chřiš v veselí, veza setinu svatou.
147
Když pak v přehluboký marynáři ti vtrhnuli přístav,
Spustili plachty, a řádně je v loď byli složili černou;
Stežeň y po provazých, jej sňavše, vložili v schránku
Spěšně, a vesly lodí sou vehnali na stanoviště,
Kotvice vmetali v moře, a loď přihejnili lany:
Rychle vystoupili na pomoří, veselíce se velmi;
Setinu vyvedli na Apollinu dalekostřelcy.
Vyšlať y pak Chřisejida ven z lodí rychleplynoucýrychleplynoucý.
Tu k oltáři y hned veda Ulises velikomoudrý,
Otcy milému ji dav do rukou tak promluvil k němu:
Chříseši, vypravil mne sem národů král Agamemnon,
Bych ti přivedl dceř, a Apollinu setinu svatou
Za Řeky obětoval; by Bůh se smířiti ráčil,
Jenž teď přebolestnou Argívům způsobil žalost.
Pověděv tak, do rukou mu ji dal. Vzav plésaje vítal
Dceru milou. Řecy stavěli hned bohu vůkol oltářeoltáře,
Udělaného až mílo, pořádkem setinu stkvostnou.
Umyli pak ruce své, a vyňali k oběti pražmu.
Chříseš kněz se nyní, ruce sepiav, hlasytě modlil:
Stříbrnolučče mě slyš, an Chřiš ostříhaje chráníš,
Kyl y posvátných, a mocně y Tenedy vládneš.
Jako sy mne před tím již vyslyšel vzývajícýho;
Ctils mne dost, kdyžs velice již lid zhubil Achejský:
148
Tak y nyní tuto mou rač vyslyšet prosbu horoucý:
Od ležení Řeckých rač mor již zahnati zhoubný.
Tak děl, modle se kněz. Y slyšel ho Fébos Apollo.
Pomodlivše se pak, a když potrousyli pražmou,
Krky jim dřív zakroutili zpět, a zařízli, a stáhli
Kůže, a stehna odsekaná taky přikryli stejně,
Z stran obojích, a jiných syrových na ně nakladli kousků:
Na polenách to nyní kmeť pálil a zkropoval vínem
Černým: jej obstoupili jinoši s pětirožníky.
Napotom spálivše stehna, a též drobu pookusyvše,
Ostatek rozdrobnivše, co zbyl, a na rožeň vpichše,
Šetrně pekli, a napotom vše zase svundali dolů.
Odpočinuvše od díla, a vše k kvasu přihotovivše,
Kvasyli; hojně sy povolujíc, čeho ráčilo srdce.
Napotom když byli jídlajídla, pití upokojili žádost,
Věnčíc do kalichů pacholátka nalívali vína,
Dokola všem načnouce plné rozdávali číše.
Tak boha den celičký až k večeru krotili zpěvem,
Písně pějíc veselé kvetoucý mládency Řečtí,
Dalekostřelce slavíc: on slyše to v srdcy se těšil.
Pak když zapadlo slunce, a tma zemi přikryla noční,
Odpočinouti sy chtíc, k lapačům spat brali se lodním.
Jak ale růžovitá se okázala dennice jitřní,
149
Vstavše plavili zpět k šírému se vojsku Achývů,
Vítr jim pohodlný dal dalekostřelec Apollo;
Stežeň vztýčili pak, a bílé rozpiali plachty:
Vítr plachtu nafouk střední, a okolo spodku
Rychloleté pěníc se lodí vlny ječely černé.
Spěšně letícy lodí tekutou se ubírala cestou.
Jak mile dostali zpět k šírému se vojsku Achejských,
Černou na sucho loď hned ven lany vtáhli na násep
Na vysokou, a na ližinách ji vstavili dlouhých,
Sami se po stáncých a lodích rozptýlili různo.
Hrdina rychlonohý však Achyll, syn Peleje božský,
Spěšnoletých u lodí sedě, zlost maje, stále se hněval.
Nechodil víc jako prv mezy hrdiny do rady čestné,
Aniže do boje víc; ale v srdcy se rmoutil a trápil,
Jsa tam sám; jemu hlukotu jen se chtělo a bitvy.
Jak ale dvanáctá již na nebi dennice vzešla,
Vraceli zas bohové věční se zpátky k Olímpu.
Všickni vesměs, a napřed Zevs. Však nezapomněla
Tétis, oč žádal syn ji její – z vln vymkši se mořských,
Ráno se hned k velikým nebesům brala přímo k Olímpu:
Nalezla od neban zvlášť pro se hřmitele Zevsa sedíce
Na špičatém nejvejš chlumu mnohovrchého Olímpu.
150
Před něj sedši, levou se rukou jeho chopila kolen,
A pravicý, se líchometíc, jej za bradu vzavši,
Pravila tak, prosýc a koříc se, k Zevsovi králi:
Zevse, o můj otče, slovyli sem neb skutky ti někdy
Prospěla na nebesých, rač mou teď vyslyšet žádost:
Syna mi cti! kratšího nemáť věku na světě žádný
Z smrtedlnýchsmrtedlných, co žijí: však národů král Agamemnon
Pohaněl jej; a nyníť dar má jeho, sám ho uchvátiv.
Ty ale ucti nyní ho Olímpane, vládaři, Zevse!
Vítězství Trojským rač udílet, až mého Achejští
Syna mi ctíti budou, a ctí zvelebí ho co nejvejš.
Pravila. Však nic na to nedí jí shanitel mračen,
Mlčeje dlouho sedí. Ale Tétis pevně se vine
K obejatým kolenům, a poznovu prosyti počne:
Přímo mi slib, a kyň, že ráčíš splniti, nebo
Odepři, nic se neostýcháš, bych věděla v skutku,
Ze všech já bohyní že jsem ta nejnectěnější.
Těžce sy vzdech, dí mrzutě k ní Zevs shanitel mračen:
Přenemilá věru věc, že nutíš mne k různicy s Hérou,
Jenž mne stále tupíc slovy hašteřivými popouzý.
Vždy v kole bezsmrtných se vadíc mně směle vyčítá,
Ochraňujíc že prej Trojským v čas bitvy pomáhám.
Však ale beř se nyní po svých, by tě Héra nezhlídla.
Já budu mít o to péči, by tvá se splnila žádost.
151
Bys měla důvěrnost, hleď, již ti pokynu hlavou.
Toť mezy bezsmrtnými je vždy, koho vyslyšet ráčím,
Největší znamení; můj slib jest nezměnitelný,
Neklamavý, vždy vykonaný, když pokynu hlavou.
Děl, a pokynul pak obočím na to Kronovic černým,
Ambrosycké kštice hned k předu sou se hrnuly králi
Na hlavě bezsmrtné, až Olímp veliký se zatřásl.
Snesše se tak, šli od sebe pryč. Y spustila Tétis
Do hlubokého se zas moře s stkvějícýho Olímpu.
V svůj ale vrátil Zevs se palác; y vyvstali všickni
Z svých bohové trůnů otcy vstříc; jeho čekati nikdo
Sedě se neopovážil – y šli jemu naproti všickni.
Pak na svůj se posadil trůn; však nebylo tajno
Héry to; dobře vědoucy, že s ním radu kovala tajmo
Tétis stříbronohá, spanilá dceř Néreje starce,
Tak hned k Zevsovi dí, se vadíc slovy utrhačnými:
Kdo z bohů s tebou zas bral radu, ošemetníče?
To se ti vždy líbí, kde nejsem, tajně ukládat
O všeličem, a uklady kout; mně utěšeného
K vůli jaktěživ rád nepovíš slovíčka, co smejšlíš.
Na toto pak y bohů y lidí jí odvece otec:
Co uložím, ty všecko že zvíš, toho Héro nedoufej.
Těžko to pro tebe k pochopení, má ačkolis žena.
Však co slušno ti slyšeti, věz, to dříveji než ty,ty
Žádný z všech nedoví se bohů, ani smrtedlníků.
152
Co ale sám budu pro sebe chtít v své uložit mysli,
Ty všetýčko se nic neptej, ani zkoumati nechtěj.
Velkooká na to zas velebná vece bohyně Héra:
Nikdý sem se tě spíš neptávala, ani tě zkoumám,
Nýbrž v pokoji usuzuješ, co samému se líbí.
Však ale teď se bojím, aby dceř mořského tě starce
Tétis stříbronohá snad nepřemluvila k sobě.
Ránoť seděla u tebe dnes, k kolenoum se vinoucy.
Jistě sy pokynutím, se mi zdá, jí slíbil, Achylle
Ctíti že chceš, a též u lodí mnoho zhubit Achejských.
Odpovídaje pak dí jí Zevs shanitel mračen:
Pošetilá, vždy očihujíc mé šlepěje slídíš.
Darmo, nic nedovedeš; tím já ale na tebe ještě
Zanevru víc: to tě tím bude trpčeji hnísti a čpíti.
Když tě to dost bude hrýzt, toť mně bude vysoce mílo.
Teď ale seď ani necekajíc, a poslechni slov mých.
Snadby tě všech, co v Olímpu bohů, neuhájilo množství,
Kdybych přijda rukou strašnou se do tebe pustil.
Pověděl. Velkooká velebná se zděsyla Héra,
Seděla necekajíc, a hořkou krotila žáhu.
Zbor y bohů nebeských v vysokém vzdychl Zevsa palácu.
Hefest, umělec znamenitý, teď řečňovat jal se,
Vděk čině běloruké a milé své mateři Héře:
Přehanebná je to věc, k snešení ani déleji možná,
153
Pro lidi smrtedlné že se tak až hrůza vadíte,
Hluk mezy námi činíc: zapudí se od hodovánek
Rozkoš pryč všeliká; čímť dál tímť snad bude hůře.
Máti milá! chcy tě napomenout, ač rozumu máš s to,
Otcy milému se Zevsovi koř, by nevadil opět
Otec můj se milý, a nám znovu nezkazyl kvasu.
Neboť budeli chtít zde zkáceti všecky Olímpský
Hřímatel nás s trůnů – jest ze všechť nejmohutnější –
Ty ale hleď uchlácholit jej slovy přívětivými,
NapotomNapotom, věřvěř, bude hned na nás zase laskav Olímpský.
Pověděl tak, y vstav dvojitou dal číši okrouhlou
Roztomilé do rukou své matce a promluvil takto:
Snášej, máti milá, a trp, ač velmi se rmoutíš.
Ať tebe, tak mi milou, nevidím já očima svýma
Udeřit, ach! – tuť jakkoli lkát budu, nebudu v stavu
Pomocy; neboť Olímpanu jest odpírati těžko.
Pamatuješ, když sem již kdys ti přispěti chvátal,
Za nohu vzav, s vysoké až strach mnou oblohy mrštil.
Den od rána celý sem letěl, a s západem slunce
V Lemnu sem padl, a bylť skoro sem již bez sebe všecek.
Tam mne, sotva sem pad, Syntejští přijali vlídně.
Domluvil; tu dala běloruká do smíchu se Héra
A se uškeřujícy rukou vzala od syna číši.
Popravu začav pak, nabíraje z konvice sladký
154
Nektar, všem y jiným ho bohům až mílo nalíval.
Přeblažení bohové dali do velikého se smíchu,
Hefest po nebesých jak slouží pilně, vidouce.
Takto celý veselíce se den až k západu slunce
Kvasyli; dost bylo jídlajídla, pití, čeho ráčilo srdce.
Na přelibou y cytaru hrál až mílo Apollo,
Sladkým Uměny též se střídajíc zpívaly hlasem.
Pak ale za horu když se slunce uchýlilo jasné,
Všickni ubírali spat do svého palácu se každý,
Jejž každému tam zvlášť ten kulhal na obě Hefest,
Umělec znamenitý, byl utvořil důvtipem moudrým.
Na lože šel Zevs blejskatel vrchovitého Olímpu,
Prv kde spávati zvyk, když naň šla dřímota sladká;
Tam šed spal; a zlatotrůná u něho Héra.
155
Obsah.
Stránka.
Mračno3
Tesař a Merkur5
Píseň na Radost7
Vrána a Liška12
Žáby o krále prosýcý13
Píseň na Jana Žižku z Trocnova15
Hlemejžď a Zajíc20
Přenocování Ládino21
Pavouk a Moucha33
Večír v létě35
Lakomý a Závistný3537
Rada Zvířat3738
Hora k porodu pracujícý41
Oda o Nepokojnosti duše z Prozřetedlnosti božské43
Satir a Pocestný49
Oda k Bohu50
Žaludek a Oudové52
Oda k svátku Slečny M. B. z R.54
Můj Ráj57
Knihy63
Pěnice a Slavík64
Oda o Velikosti božské66
Liška bez Oháňky68
Mládek a Běla69
[156]
Stránka.
Krokodýl a Sum72
P. Virgília Márona, sedlanka sedmá74
Mravency a Kobylka polní78
Cedr Černohorský79
Pokorný lev84
Pes–
Oklamaná naděje–
Hlas Čecha86
Čáp a Liška91
Blaženost93
Na Marynu94
Pes a Vlk96
O velebnosti božské99
Věk zlatý104
Dvě Myši109
Vaněk Všeboj112
Píseň z Horáce IX. lib. I.121
Na jazyk český122
Volení127
Homerova Iliada, Píseň 1ní128
E: av; 2002
[157]