Oda o Velikosti božské

Oda o Velikosti božské Žalm 103.
Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště! Ty světlem odíváš se místo pláště. Tys nebe, nad nímž vody visýc stojí, V stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí. Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné, Tvým poslem bouře, sluhou hromy hrozné. Tvou země sylnou ztvrzena je mocý, Tvým kynutím den za šerou jde nocý; A které stín a světlo věrně slouží, Mhlu propasti jí daly za okrouží. Jen slovos řek, y hned se změny dály: Šla pole v důl a vzhůru pošly skály. Ty vykázav mez moři po vše věky, Z skal hojně zřídly rozvodňuješ řeky. Tu zvěř se chladí, na polích co žije, Tu los a žížnivý tam jelen pije. Tam po větvičkách ptácy poskakují, A střídajíc se vděčně prozpěvují. 66 Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi! Déšť rosýš na vyprahlou sluncem zemi; A ona z lůna propůjčuje svého Všem živočichům, kdo co žádá, všeho. Tuť trávu skot a lidé berou zelí, Chléb pro posylu, víno pro veselí. Táž vláha živí sosny, bezy, břeky, Y vysoký dub, žijícý tři věky; Kde rozličný pták s pískletami žije, Kde jelen bůjní, kde se zajíc kryje. Své časy bledá tvář měsýce znává, Je slunce zná, když zapadá a vstává. Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice, A řičí, o pokrm tě žádajíce. Jak slunce vzejde, hned se porozkradou, A pokojně se v brlohách svých kladou. Tu od ranní až do večerní záře Jde člověk pracovati v potu tváře. Kdož sečte to, co moře v sobě chová? Tvé všecko jest, co lítá, chodí, plová. Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni. Tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni. Jim ducha vezmeš? v nic se obracují. Jim ducha nadchneš? hned zas obživují. 67 Nechť z toho tobě, mocný světa králi! Hlas můj y harfa zní a vzdává chvály. Nechť na zemi Zlých nepovstane noha. Ty duše má chval velikého Boha. Když hlídne, zem se zatřese a zbouří, A hůry, jen se dotkne, valem kouří.