Na Marynu.

Na Marynu.
O bych, teď o koms myslila, Moh zvědět, milá, o tobě! O bys tak po mně tesknila, Jak já tu teskním po tobě. 94 Ach, smutku mhou ta dědina Mé oči stále zakrývá; Kde má se svítí Maryna, Tam srdce mé se zabývá. Můj žel tu běží po lese, A v hluchém mizý bukoví; Kdož má jí slova zanese, A to, co čiji, vypoví? Ty, co sy tiše províval Ty duby, lípy, jeseny, A našich libě chladíval Tam sloučených ust plameny. Hleď, milý Zefirečku! jen Jí pošeptnouti do ucha, Že teskně po ní, den co den, Jsem bez ní tělo bez ducha. On letí! – však co kdyby měl Ten lehkovážník,lehkovážník za bory, Snad zapomenuv na můj žel, Kdes zavaditi u Flory? Ty budeš, tichý potoku, Mé prosbě jistě věrnější, A doneseš ji v poskoku Mé milé nejrozmilejší. 95 Nechť tam tvé vody, kde se dmou, Jí v ucho libě zahučí, A upřímnou jí lásku mou Y srdce věrné zaručí. Tam, kde tě kryje kalina, Má na tebe se zasměje, Se v tobě zhlídnouc, Maryna, A bílé líce umeje. O tichý, milý potoku! Tvé já ti štěstí závidím. Ty v milém vidíš poskoku, Co já chtě vidět, nevidím. Tys šťastný! – však co prospěje, Že tam se mile rozliješ, Kde má se svítí naděje? Ty, po čem toužím, nečiješ.