Krokodýl a Sum.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Krokodýl a Sum.
Dětí dvé po břehu Nílu hrálo, A se smálo, Ploché kaminečky v vodu metajíce, Mističky sy pěkně dělajíce. Krokodýl tu z vody vyskočí, A než přijde dětem do očí, Mrštiv sebou, po jednom z nich chňapne, A je lapne, Pachole to křiče mizý mezy zuby Jeho strašné huby. 72 Druhý, podobnou by nebyl kořistí, Utíká, a plače ubohého Tovaryše svého, Šťastně ujde krutých čelistí. Poctivý a hodný Sum, Svědek této strašné příhody, Zhrozý se, a hloub se vrhne do vody. Brzy ale slyší nový šum: Slyše v sytí lidojeda toho Vzdychati a lkáti mnoho; Potvora ta, vece, nyní v soukromí Cýtí osten svědomí. Svatá Prozřetedlnosti! Která často hájíš nevinnosti, Proč též neochráníš neviny Před takými zlosyny? Ten že toho želí, jeví jeho pláč; Čáka jest, že lítý ten se bude káti žráč. Příhodná je tuším chvíle k dání Napomenutí mu ku pokání. Poďme. Nábožný náš Sum, Jemuž srdce outrpné a zdravý um: Plač, ó plačiž, volá, duše zlostná, Nelítostná, Nepravostí svých, když tebe Ku pokání zůve milostivé nebe. 73 Zkruš se! žel jen Bohy donutí, Hříchy tvoje dáti v zapomenutí. Nešťastníku! dítě sežrati! Nad zločinstvím tvým mé srdce krvácelo; Nyní, slyše tebe plakati, Opět občerstvělo. Ano! jest mi žel, dí ještěr: že sem nekvapil, Že ten druhý prch, že sem ho nelapil. Báseň tato zvěstuje, Kterak zlosyn lituje.