Rada Zvířat.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Rada Zvířat.
Zlé, co všudy rozprostírá strach a hrůzu, Zlé, co nebe vynalezlo v zlosti, Aby nepravosti Země potrestalo hlůzu: Mor, (Takť mu jméno) mocen všecken tvor Vypleniti do paty, Válčit počal kdysy s zvířaty. Všechněch, pravda, neumořil, ale Seslabil je všecky neslýchale. Není vídat, aby které veselé Hledalo sy jídla, pití; Každé smutné, zmrtvělé Čeká konce hynoucýho živobytí. 38 Vlk se nepřikrádá na jehňata, Ani liška na kuřata. Z hájů mizý vrkot hrdliček, Říje jelenů a písně pěniček. Za tím Lev, co Sultan v Carohradu, Z poddaných povolav valnou radu, „O vy moji, vece, milí přátelé! Kde je živost naše? kde je veselé? Všech se dotklo; aby mstilo sebe, Těžce hříchy naše přísné kárá nebe. Kdo z nás nejvinnější, nechť se obětí Hněvu Bohů mocných posvětí. Možná dost (kdožť bude od toho?)toho?), Spasení že Všech se stane zhoubou Jednoho, Učejí nás děje, v takovéto míře Za nevinné že šlo jedno nejvinnější zvíře. Nelahoďme sobě; věrně, podlé vědomí Uvažujme stavu svého svědomí. Co se týče mne, y vyznávám, že dosti Natropil sem zlého v prchlivosti. Častěji sem vpadl mezy hovada: Jakýž byl to jehňat, ovec dav! Pošlo koz y krav Hromada. – Nejednoho udávil sem vola. Což mi medle zavedly? nic zhola. 39 Ba y časem byl v mých rukou bez ducha Pastucha. Jestli třeba, oddám tedy sebe; Oddámť sám se za vás, jak chce míti nebe. Soudím však, by zřetelně, jak já sem učinil, Každičký z vás stejným způsobem se obvinil: Neboť slušno, aby zhynul nejvinnější.“ – Králi nejjasnější! Vyskočila Liška: skrupul ten tvé Milosti Z veliké jde, praví, srdce tvého outlosti. Jakýž hřích to, uvažte jen, prosým zvířata, Jísti ničemná a hloupá jehňata? Ano čest se, Pane, největší jim stává, Když se které tobě za pokrm dostává. Co se týče pastuch; ó ten každý hoden, Z kůže dřen by byl a ostrým trním boden. Jsouť to tyrané, co nad zvěří se dují, Bláznivou sy nad ní vládu osobují. Tak se liška prohlásý; a pochlebnícy milí K ztvrzení té řeči velmi byli čilí. Nechtělo se potom přetřásati jiných Mocných hlav, ač nejvíceji vinných. O zločinstvích tygra, vlka, nedvěda, Každý pokorně se stavělstavěl, jako nevěda. Zhola panstvo vše, ač v hříších zzrzavělo, Za míň vinné, skoro za svaté se mělo. 40 Na konec se Osel zpovídá: Připomínám sobě, povídá: Že jsem jedenkrát, tou právě chvílí, Když již slunce k západu se chýlí, Po posvátném Benedyktnínů šel palouce. Místo, hlad a chuť, a lístky páchnouce, Či y, tuším, jakýs čert mne pokusyl, Že sem hrstku trávy uškub zakusyl; Bylať pěkná, zelenoučká, svíží tráva. Zle sem učinil, to jisto; neb sem neměl práva. Lotr! zločinec! vše křikne hlasytě. Vlk řeč na tré rozdělí, a očitě Dokazuje zboru všemu, Na smrt že je jíti Oslu bezbožnému. Veškeren mu národ zlořečí, Smrt jen jeho zhoubu všech prej ulečí. Trávu jísti! jakážiž to vina! Pouta na zlosyna! Na Osla pak vyjde nález smrti: Za živa jej roztrhati v čtvrti.

Básně v knize Fialky: