Cedr Černohorský.
Píseň Jeho knížecý Osvícenosti, Jozefovi z Švarcenberku, Vévodovi Krumlovskému etc. etc. 19. Března 1800 obětována.
Jakž libou radost mocně pocyťuji
V té milé drahé hodině,
O Strome vzáctný! když sy rozvažuji,
Že v této blahé dědině,
Kde hojnost plyne z zbytečnosti rohu,
Já pod Tvůj stín sy polehnouti mohu.
Oh, dnes se vrší štěstí mého míra,
Když v pěkném svatém zápale
Má vděčnou píseň zvučná zavzní líra
K Tvé věčně stkvoucý pochvale.
Kyž Duchu mému, jak mé srdce touží,
Y živý cyt y jasná slova slouží.
Již Tobě Parnas mnohé podal kvítí;
Y já k Tvé slavné paměti
Dnes Tobě slušný, jak ho srdce cýtí,
Dar čisté nesu oběti.
79
Buď píseň tato, již ti světím předkem,
Mé jasným k Tobě uctivosti svědkem.
O Strome vzáctný! Tobě v šírém celém,
Co Samovládcy, okolí
Se pyšné boučí nízkým klaní čelem,
A bůjné koří topolí.
Ty velebný čníš nad osyky, bory,
Jak vážný Boubín nad okolní hory.
Ač mnohé hněte závist, pobodoucý,
By dostižiti hleděli
Tvé jasné čelo k oblakům se pnoucý;
Vždy marnost chtíče zvěděli.
Ty všecky předčíš mocý nejsylnější,
Y krásou květnou, nádhernou y vejší.
Jak Tvé se chlubné rozprostírá rámě,
A k nebi strmí vysoko:
Tak kořání Tvé, statné mocy známě,
Jde do střev země hluboko.
Byť s roj se lítých na Tě větrů sjelo,
Tvé všem se směje nepohnuté čelo.
Kde dvě se Hory spojujíce stojí,
Tvůj mezy jejich rameny
Se výtečný kmen utěšeně Trojí,
A bůjné žene pupeny.
80
Ty, jak ty Hory, na nezhubné skále,
Y věčně stůj y rozložuj se dále.
O jakž Tvé Větve zelenité bují!
A pěkné čilou mladostí
Y nadějí tě tichou napojují,
Y sladkou kojí radostí.
Ta každá kvetouc v jarní krásy době,
Se chlubí tím, že podobá se Tobě.
Jakž libý pohled radostnému světu
Ta sličná Větev zjevuje,
Co vloní v Máji, rozvinouc se z květu,
Již chlubně vzhůru střeluje.
O větvi krásná! kvěť a budiž zdráva,
Buď Rozkoš naše, jakos naše Sláva!
Kdož sýlu tvou a pěknost dosti zchválí?
A zvelebí y ochranu?
Nechť déšť se lije, slunce parné pálí,
Kde jistší najít obranu?
Tvůj déšti list y horku mocně brání,
A kryjícým se pod něj mílo clání.
Tu mladý Dámon, starost pudě černou,
Se pod Tvé listí ubíhá;
Co k Tobě čije, písní jeví věrnou,
Až les y mez se rozlíhá,
81
A v čistém leže pěkné Miny klínu
Chlad líbezného blahoslaví stínu.
Tu ptactvo, jehož v libém vábí máji
Tvé tichá hojnost krajiny,
Y sladké krmě, jakož v žádném háji,
Y šťastné dojde rodiny.
Tvůj svatý vrch a husté stinné listí
Byt bezpečný mu před ostříži jistí.
Zde pěknoperý utěšeně vrouká
S svou milou Doupnáč samičkou;
A pod hustou y v nocy sedě houká
Tam šerý slavík větvičkou.
Toť Tobě každý píseň vděčnou pěje,
Že list mu stínu, větev hnízda přeje.
Když Tvá se láska na Tvé služebníky,
Jich poblažiti, nezmění,
Tuť všickni vinné oddajíce díky
Se věrnou službou odmění,
A Tobě, písní velebíc tě pěknou,
A kvítím vonným obsypouce, řeknou:
Zyma Tě dlouho očím našim zkryla,
Listí odňala, větve zasněžila;
Dejž, ať Tvé zas Čechye sličnost vlídné
Postavy zhlídne!
82
Prozřelo Jaro! všecko život čije,
Kvítím louka a strom se kvítím kryje.
Jasně sloní nebe a vší se země
Raduje plémě.
Ozdobo lesů! v dnešní jarní době
Vše se sklaňuje srdcem věrným Tobě;
Šťastná Tebou dědina pléše celá
Rozveselelá.
V prospěchu stálém nechť Tvůj peň se dýlí,
Větví houstne, a kořání se sýlí:
Nechť Tvé listí rozmile v libé kráse
Rozzelená se.
Osudu Láska, který vztáhna ruku
Stíní jívu a mocnost láme buku,
Chraň Tě zrádné vichřice, blesku zlého
Naměřeného.
Jednoho ještě srdce naše žádá:
Nechť se k Poupěti Poupě ročně střádá;
By se z jara spanile z ratolístky
Rozvilo v lístky.
Blaze, ó blaze budem tehdy žíti,
Hojnou potěchu, radost, štěstí míti.
Tím Tvé jasné stane se oslaveno
Po věky jméno.
83