Oda k Bohu.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Oda k Bohu.
Bože mocný! jenž tam v samém sobě, Kde se přirození k pádu uchyluje; V dědičných kde věčnost propastech má sýdla; Kde svá stará roztahuje Nestvořenost nepostižitelná křídla: Pane, nechť má předkem Tobě, Jehož tvář mi odsloňuje víra, Hlučně zavzní líra. Z trůnu, vůkol něhož cherubíni V blejskavém ti bílém rouše chválu pějí, Kruhy světů tančí pod podnoží jeho, Vidíš, že, co usta lejí, Plyne z zřídla upřímného srdce mého. V této pověčnosti sýni 50 Vůlí tvou y mocý dychám, čiji, Myslím, jsem y žiji. Pod Tvými se, Pane, křídly kryji. Milostně mé dodej čitelnosti mocy, Světla ponětím, a obrazům mým ducha. Opustíšli? slepé nocy Lenivě mne tíží hrubá mha a hluchá. Zablejsknešli? vzhůru čiji, Vidím cosy, bystře pochopuji, Hořím, vyletuji. Láskou Tvou se tvory všecky hřejí. Po svrchované Tvé lásce stále vzdychám; Spusť ji známou ducha mého na pokoru; Bez ní vadnu, pousychám: Hlava má jak zprahlý kvítek na ouhoru. Však se, mžíšli rosou její, Mysli rozvinou, jak z poupat lístky, Zjarní ratolístky. Což, když dělná moc, jak slunce pole, Tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje? Poslušný vtip všudy, z vysokého práva, Kam chceš koli, dosahuje; Při němž jasně letí chvála, ctnost a sláva. Zapal! v hvězd y já Tvých kole 51 Zastkvím mezy Polelem a Lelem,Polelem a Lelem Ohnivým se čelem.