O velebnosti božské.

O velebnosti božské.
Písně svaté nyní pěji, Aniž o ně k Můzám vzeji. Můželiž kdo, vejda v chrám, Kde se slavná, božská děla Od zběhlých všech věků stkvěla, Všecko szřít a sčísti sám? Pán se světlem přiodívá, Pod nohama hvězdy mívá; Kdy ho lidský postíh duch? Nad blesk slunce stkví se Bůh. Pod ním světla jasná běží; Jako zlaté roucho leží Před ním krásné nebe v kruh. Svět dycháním obživuje, Sluncem stín svůj vyjevuje, Po oblacých chodí Bůh. Na větrů se křídlech nosý, Co jen kapkou lásky zrosý, 99 Dech co přejde z jeho ust, V tom je život, vznik y zrůst. Před ním jest jen krůpě všeho Hloubka moře velikého, Celý svět jen drobný mák. Tisýc věků utečení Před ním jest co okamžení; Má vše zákon, červ y pták. Kdož moc Páně změřil v mysli? Bůh řek prachu: Choď a mysli! V tom se prach hned vzhůru měl K vykonání velkých děl. Jako na teničké strunce Zavěsyv Bůh v mraku slunce, Prohnal tmy, zem zosnoval: Znik dal prsti, stromu ducha, Mokro oddal ode sucha, Kvítí krásu daroval. Záři vyslal v jasném voze, Hvězdy rozsel po obloze, K nimž y měsýc přivtělil, Tmy y světlo rozdělil. Světlům zdělav kruhy čisté, Prstem změřil běhy jisté, 100 Bůjné živly v uzdu vzal. Rodícý se z jiskry plamen Zamk Bůh mocný v tvrdý kamen; Bleskům syrným zákon dal. Darmo sebou moře házý, Trhat nesmí pevných hrázý, Když duch Páně nevelí; Pisček jen je rozdělí. Bůh dal dubu mocné tělo; K nebi tam své hrdé čelo Převysoké hory pnou. V křoví ptácy proskakují, Chválu Bohu prozpěvují. Řeky valem dolů jdou. Větry moudrost Páně slaví, Před oči ho bouře staví; Jeví Pána blesk y hrom, Nízký keř y velký strom. Vlahou Bůh zem kojí v létě. Zefír z jara s nebe sletě, Milé chladí květiny; Po polích Bůh pícy seje, Možným jí y chudým přeje, Chutné sladí maliny. 101 Velí Pán, všem stroje kvasy, Aby vzešly z země klasy, Vonné kvítí, plodný kmen, Noc se tměla, svítil den. Zprávce moudrý plodné země, Kde se lidské množí plémě, Vše, co chtějí, vylívá. Travou šírá pole stlává, Ryb a ptactva hejna dává, Všudy hojnost vysývá. Na nás v sadech, mile voně, Větve husté k zemi kloně, Kyne vždy, rok po roce, Zlaté, chutné ovoce. Což se po vší zdejší době Štědrých darů pramen tobě Neprejští a neteče? Proč se moudrost Páně znáti, Jemu čest a díky vzdáti Zpěčuješ ó člověče? Bůh nás střeže, s námi chodí, Nás y v sladký pokoj vodí; Tratí člověk život svůj Bez tvé mocy, Bože můj! 102 Na vše patří Páně oko, V nás y hledí přehluboko, Srdce naše zpytuje. Sčítá péče, co je trudí, V okamžení pryč je pudí, Když se k němu vracuje. Má svět v hrsti, čte a vidí, Co se děje v mysli lidí; Jak je slunce zřejmé nám, Tak vše vidí tvůrce sám. Jak jen sejde s božských očí, V prach a popel svět zas vkročí, Věk náš zvadne jako květ. Bůh však jedním okamžením Pouhým lásky působením Pustý vzkřísý znovu svět. Smrt, ač všeho umořuje, Předce sýly potracuje; Vše se v malý rodí čas, Život má y ducha zas. Kdož ti, světa Panovníku! Hodnou vzdáti může díku? Stín jen hlásám slávy tvé. 103 Však ne harfy ohlašuji, Tebe Bože osvěcuji, Otvírám ti srdce své. Tvůj mi zákon rozkoš plodí, Z světa tmy mne k světlu vodí; Tys, ó Bože! štěstím mým, Bez tebeť vše stín a dým. Vězyly mne líté zlosti, Duše škůdce, dlouho dosti; Jakž sem pro ně moh tě ctít? Nyní ale, zhlídna tebe, Zahrozým se, zničím sebe, Netuším víc v světě být. Ty, jsa pokoj duší právě, Zjevils mým se očím v slávě, V prachu můj tě slaví duch: Velikýs a svatý Bůh!