Mládek a Běla.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Mládek a Běla.
Jakýž to kraj tu? pěkná lkala Běla: Vždyť sem tu ovce hezké neviděla; Ba ani strom se rovně nepne vzhůru, Mě leckdes lístek, suchou skoro kůru; Y ptactvo tady nezpívá než cvrčí, Y potok kalný smutně tady hrčí; Y lid ten zdejší, uplné dle zhody, Je jako ovce, stromy, ptactvo, vody. Tím Mládek, an se za dub blízký schoval, A Běliných všech kroků pilně hlídal, 69 Se velmi pohnul; v níť se zamiloval, A protož tak jí smutně odpovídal: O Bělo! když sy prvním stoupla krokem V to vůkolí, jakžs nás svým jasným okem, Svou těla spanilostí všecky jala! Oh, tohos nám tam neobětovala. Vše haníš zde; y stromoví y vody. Čis jaké vzala z ovec našich škody? Vždy poslušné jsou pastouškovi svému, Vše, co jim poví, uhodnou to jemu. Pryč žádná svou se neodstraní volí, Y beze stráže pásají se v rolí. Jak na ně kyneš, jdou hned s ochotností, Svou vrchnost milují; y toť jích ctností. O pěkná lípo! ty jsy Běle křivá, Tu často pastýř před sluncem se skrývá. Tu v milém chládku s pastýřkami hrává, Tu pravě vždycky zelená se tráva. Své Miny Dámon pochvaly tu zpívá. O lípo pěkná! ty jsy Běle křivá. Vy tiché stromy, kde se pastýř sklání, Kde ptactvo bydlí, zvěř se lesní chrání: Vy svědčte, jak sem, ostrou cýtě střelu, Se tady na svou navzpomínal Bělu! Zde přes váš milý ohlas její jméno K mým bylo uším celé přineseno. 70 O jakž ta její nevděčnost mne hněte! Vy šťastné stromy, že nic nečijete! Y viz, jak tam ten čížek libě zvučí, Jejž zpívat samo přirození učí. On samičce své tak, jak umí, zpívá, Jí ale pilně víry dodržívá. On na tu větev stále přiletuje, Kde ví, že jeho milá přenocuje. Jak míle ranní záře pozasvitá, Již libou lásky písničkou ji vítá. Z té ona písně, ač jen z písně známé, Má novou rozkoš, jakož y my máme. O milá stružko! jmě ti kalné dáno, Jsy kalná; ctnosti však tvé nepoznáno. Vždys věrna břehu, žádný neví ještě, Bys, nechť se jakékoli strhnou déště, Své starodávní opustivši břehy Šla po cyzých kdy lukách na noclehy. Tak jest, o Bělo! kam jen hlídneš koli, Tu najdeš věrnost, po horách y v poli. Y lid ten zdejší, uplné dle zhody, Jest jako ovce, stromy, ptactvo, vody. Snad jsou tam, odkuds přišla, spanilejší A onačejší pastýři než zdejší; 71 Snad pěknějc lásku omalují tobě, Však věř! tak mocně nečijí jí v sobě. A byť y čili; na chvílku ne dlouhou, Jest u nás paní, u nich láska slouhou. Neb tam co města často navštěvují, Se vábným vnady duchem napojují, Nám prostou žijícým zde nevinností,nevinností Jest věrnost láskou, jest pak láska ctností. Tu, když ti pastýř, žes mu milá, poví, S tím umře, nechť se o tvé zradě doví. V tom chtěla Běla říct cos o milosti, Než ale Mládek zemdlel od žalosti.

Básně v knize Fialky: