Dvě Myši.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Dvě Myši.
Myšky Lizetky, co žila u dvora Krále Chlebbora, Fantazý se maně chytí, Že chce zvědět, jaké na vsy živobytí. Vyjdouc tedy po stole Do pole, Navštíví tam milou známou myšku, Pannu Hryžku. „Jak se daří, Panno?“ „Dobře, chvála Bohu, Jako myšce v stohu.“ Hospodyně, cti se těšíc velice, Běhá semotamo; vynáší ven z lochu Trochu Hrachu, žita, pšenice, K tomu cosy ovsyny, Nahryzlé y kousek slaniny. Neboť uvažujíc, že se sotva čeho Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho, Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti Zavděčit se Vašnosti. Nyní Dvořka, stav svůj blažíc jedinko, Lítosti jí tonem vysokého světa: 109 „Žel mi tebe, praví, chudinko! Že tu v psotě té svá mladá trávíš léta. Mohouc vše, co hrdlo ráčí, míti, Nač se v této bídné pustotě Hluché posvětiti samotě? Semnou pojď, a zvíš, co jest to žíti. Slepý jakýs los tu na světě. Ží jak ží; smrt zachřestí a pojme tě. Načby posty tvé tu mělo Mořiti se tělo? Zanech o budoucnost všeho nepokoje; Co dnes užiješ, to tvoje. Měšťka, řečí výmluvnou a morálí tak lehkou, Namluvila Hryžku, selku křehkou. Jdou. Y lezouc jako po břichu, Krčí se, jakž opatrnost káže; Pominuvše koček stráže, V panský dům se vkradnou po tichu. Lizetka, jak podkasaná hospodyně, Běží honem do kuchyně. Selka bleskem stříbra, zlata Živě byla jata. Což když zvětřila tam křehké mazance, Sladké cukroví a chutné týkance? Nyní Lizetka tu selskou pannu Perském klade na divanu. 110 „Vězto! Povídá, teď víš, co ves a co je město. Zavadíliž k vám kdy vašich do budek Něco z okras těch a nebo lahůdek? Požívej teď!“ – Samé pochoutky jí nosý, A by chutně jedla, za jedno ji prosý; Sama napřed, nežli čeho podá hosti, Z slušné lízne uctivosti. Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pití, Blahoslaví panských myší živobytí. Spadne koš. Y hrozným hlaholem Třaskne na zem pod stolem. Třeskotu se besednice uleknou. Hupky s divanu. V tom za kliku se béře, Hřmotem otevrou se dvéře, Strašně náramní psy zaštěknou. Krutou hrůzou myši užaslé v té době Ledva trefí do škuliny obě, Běda! křičíc, běda! nastojte! Utichlo. Tu Dvořka naše: „Ne tak plaše, Panno! vece, nic se nebojte! Ještě, jeli libo, kousek křehotinky, Nebo cukrovinky.“ Ale selka, sotva ducha popadajíc, Praví, pryč se ubírajíc: 111 „Zdráva buď! a mívej sy tu rozkoše Na koše! Žijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji, A ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji, Přijmuť radší zavděk slaninou a hrachem, Než tu hedbávím a cukrovinou s strachem.
Básně v knize Fialky:
  1. Mračno.
  2. Tesař a Merkur.
  3. Píseň na Radost.
  4. Vrána a Liška.
  5. Žáby o krále prosýcý.
  6. Píseň na Jana Žižku z Trocnova.
  7. Hlemejžď a Zajíc.
  8. Přenocování Ládino.
  9. Pavouk a Moucha.
  10. Večír v létě.
  11. Lakomý a Závistný.
  12. Rada Zvířat.
  13. Hora k porodu pracujícý.
  14. Oda o nepokojnosti duše z Prozřetedlnosti božské.
  15. Satir a Pocestný.
  16. Oda k Bohu.
  17. Žaludek a Oudové.
  18. Oda k svátku Slečny M. B. z R.
  19. Můj Ráj.
  20. Knihy.
  21. Pěnice a Slavík.
  22. Oda o Velikosti božské
  23. Liška bez Oháňky.
  24. Mládek a Běla.
  25. Krokodýl a Sum.
  26. Publia Virgília Márona, sedlanka sedmá.
  27. Mravency a Kobylka polní.
  28. Cedr Černohorský.
  29. Pokorný lev.
  30. Pes.
  31. Oklamaná naděje.
  32. Hlas Čecha.
  33. Čáp a Liška.
  34. Blaženost.
  35. Na Marynu.
  36. Pes a Vlk.
  37. O velebnosti božské.
  38. Věk zlatý.
  39. Dvě Myši.
  40. Vaněk Všeboj.
  41. Píseň Šebestyánovi Hněvkovskému, dle Horáce: Vides, ut alta etc. Oda IX. lib. I.
  42. Na jazyk český.
  43. Volení.
  44. Homérova Iliada. Píseň první.