Mračno.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Mračno.
Ach, strachy schnu! ach, jakž to snesem! Dí Vitek k Mikšovi, Milému svému kmotrovi. A co? – Což nevidíš tam nad tím lesem To černé hrozné mračno? věruvěru, Já za znamení zkázy největší je beru. A jak to? – Buď jsem bloud, a nebo kmotře, To mračno tam je krupobití, O jakéms neslyšel za svého živobytí. To šmahem naše osení vše potře; To potluče y štěpnicy, Y vinicy. Z té zkázy vznikne hlad, a z hladu pojde mor, Ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor. Mor! vece Mikeš: Ne tak kvapně, kmotře, Já o tom soudím na opak. – Co pak? – To mračno bude déšť; ten splákne, otře 3 Prach s listí; zemi zavlaží, A oseníčko oblaží. Vše tichou vlahou okřeje, Se zaraduje, zasměje. Dost bude sena, hojnost obilí, Y ovoce y vína k posylí, A kromě sudů, na vše bude zbytek. – Ty sojku znáš, dí rozzlobeně Vitek. – Suď, jak se komu vidí, vece Mikeš, Když bude déšť, vem pod střechu Svou utěchu; A budeli z krup zyma, vezmi pikeš; Než počkej, jak to vypadne s tím mračnem, A potom smát se nebo plakat začnem. Buď Bohu chvála, Že nebečím, když vidím hovnivála. Tak slovo od slova Se táhne hádky osnova. Již sršeň na ně sedá: když se hašteří, A div se jižjiž do se nevpeří: Tu vítr sylnou perutí Rozpláší strašné mračno v mžíknutí. Tak krupobití strach, tak vláhy naděje Se větru dchnutím rozvěje. 4