Žaludek a Oudové.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Žaludek a Oudové.
V ona drahá létaléta, Krále tuším Hladoleta, V člověku se stala v marné zpouře Záhubná a pošetilá bouře. Bylo v něm až potud dávné Království a panování zprávné. Každá částka v stejné společnosti K všeobecní potřebnosti Právu svému podlíhala, Ráda, co jí náleželo, dala. Až se Oudy sřekly, Jho že těžké dost již dlouho vlekly, Bublajíce na žaludek, Že jen sedí, dřepí jako dudek: Oni vždy že musý zbírati a pracovati, Lenoch pak ten jen to hotov požírati. Hned se rázem spiknou na něho: Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti? Nedodávejme mu ničeho! Hlava víc se nesmí myslí másti, 52 Nohy nepůjdou, a ramena Nižádného nezdvíhnou víc břemena. Složíť se y ruce; slovem: O té době Každý buď sám sobě. Stalo se. Y vysch, y scvrk, y zamřel žaludek. Vizme však, co za nerozsudek? Puls již ledva bije, pysky posvadly, Nohy seslably a oči zapadly, Zvisla ramena, y celé tělo Omrtvělo. Poznavše svou zkázu Oudy hned, Že to není tlustý Darmojed: Prve co dodává každé žíle, K zdraví že to přivodí y k sýle; V čemže jemu pracovitě posluhují, Tím y samým život vlastní obsylují. Hned se dají pospolu Do zvyklé zas práce, starostí a mozolů; Tak že jako prvé dávné V člověku se stalo kralování zprávné. 53