Žaludek a Oudové.
V ona drahá létaléta,
Krále tuším Hladoleta,
V člověku se stala v marné zpouře
Záhubná a pošetilá bouře.
Bylo v něm až potud dávné
Království a panování zprávné.
Každá částka v stejné společnosti
K všeobecní potřebnosti
Právu svému podlíhala,
Ráda, co jí náleželo, dala.
Až se Oudy sřekly,
Jho že těžké dost již dlouho vlekly,
Bublajíce na žaludek,
Že jen sedí, dřepí jako dudek:
Oni vždy že musý zbírati a pracovati,
Lenoch pak ten jen to hotov požírati.
Hned se rázem spiknou na něho:
Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti?
Nedodávejme mu ničeho!
Hlava víc se nesmí myslí másti,
52
Nohy nepůjdou, a ramena
Nižádného nezdvíhnou víc břemena.
Složíť se y ruce; slovem: O té době
Každý buď sám sobě.
Stalo se. Y vysch, y scvrk, y zamřel žaludek.
Vizme však, co za nerozsudek?
Puls již ledva bije, pysky posvadly,
Nohy seslably a oči zapadly,
Zvisla ramena, y celé tělo
Omrtvělo.
Poznavše svou zkázu Oudy hned,
Že to není tlustý Darmojed:
Prve co dodává každé žíle,
K zdraví že to přivodí y k sýle;
V čemže jemu pracovitě posluhují,
Tím y samým život vlastní obsylují.
Hned se dají pospolu
Do zvyklé zas práce, starostí a mozolů;
Tak že jako prvé dávné
V člověku se stalo kralování zprávné.
53