Oda o Velikosti božské
Žalm 103.
Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště!
Ty světlem odíváš se místo pláště.
Tys nebe, nad nímž vody visýc stojí,
V stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí.
Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné,
Tvým poslem bouře, sluhou hromy hrozné.
Tvou země sylnou ztvrzena je mocý,
Tvým kynutím den za šerou jde nocý;
A které stín a světlo věrně slouží,
Mhlu propasti jí daly za okrouží.
Jen slovos řek, y hned se změny dály:
Šla pole v důl a vzhůru pošly skály.
Ty vykázav mez moři po vše věky,
Z skal hojně zřídly rozvodňuješ řeky.
Tu zvěř se chladí, na polích co žije,
Tu los a žížnivý tam jelen pije.
Tam po větvičkách ptácy poskakují,
A střídajíc se vděčně prozpěvují.
66
Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi!
Déšť rosýš na vyprahlou sluncem zemi;
A ona z lůna propůjčuje svého
Všem živočichům, kdo co žádá, všeho.
Tuť trávu skot a lidé berou zelí,
Chléb pro posylu, víno pro veselí.
Táž vláha živí sosny, bezy, břeky,
Y vysoký dub, žijícý tři věky;
Kde rozličný pták s pískletami žije,
Kde jelen bůjní, kde se zajíc kryje.
Své časy bledá tvář měsýce znává,
Je slunce zná, když zapadá a vstává.
Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice,
A řičí, o pokrm tě žádajíce.
Jak slunce vzejde, hned se porozkradou,
A pokojně se v brlohách svých kladou.
Tu od ranní až do večerní záře
Jde člověk pracovati v potu tváře.
Kdož sečte to, co moře v sobě chová?
Tvé všecko jest, co lítá, chodí, plová.
Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni.
Tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni.
Jim ducha vezmeš? v nic se obracují.
Jim ducha nadchneš? hned zas obživují.
67
Nechť z toho tobě, mocný světa králi!
Hlas můj y harfa zní a vzdává chvály.
Nechť na zemi Zlých nepovstane noha.
Ty duše má chval velikého Boha.
Když hlídne, zem se zatřese a zbouří,
A hůry, jen se dotkne, valem kouří.