Zchudlý Vlk Psa vyžralého zrána
Potkal lesem kdys, chlap jemnostpána.
Pěkný, tlustý břich mu dělal laskominy;
Neb již dávno žádné neměl skopoviny.
Čímž ty, praví: na tom světě žiješ?
Co pak jídáš, že tak valně tyješ?
Já, jenž více nežli ty mám mocy,
Ve dne lovím, uzpejzám y v nocy,
Zbíhaje vše, pole, lesy, houště,
Vsy y pouště,
Za jedno jsem, jak mne vidíš tady,
Hubený a hrozné trpím hlady.
Chceli se ti, odpoví Pes: se mnou jíti,
Můžeš jako já se dobře míti.
Bys jen uměl rovně sloužit mému
Pánu laskavému.
Jakž to, prosým? – Abys u vrat leže,
Pilně dnem y nocý bdě a střeže,
Strašil zloděje, a z chodců nikomu
Nedal do domu.
Já jsem hotov! nyní snáším sněhy, déště,
Vece Vlk: a k tomu ostrý život ještě,
V lesých zymy, znoje,
S pastuchy a se psy hrozné boje.
Toť y já tam trefím lenošiti,
Leckohos y časem přestrašiti.
Poďmež! v posteli y u stolu
V veselí žít budem pospolu.
Tuť vrah jehňat již sy vzhůru skáče,
Radostí div hroznou nezapláče.
Když jdou spolu, šíji přeholenou trochu
Zhlídne u Psa Vlk: Y což to, milý kmochu?
Nic to, odpoví: co tu se přeholí,
Nic to není, nic to aspoň nebolí;
Znamení to stavu, v kterém žiji,
Tohoť ani za mák nezačiji,
Ale věrněji tím samým sloužím svému
Pánu laskavému.
Vlkovi to hrubě leze v hlavu.
Jakouž máš, dí: sladkost v tom svém stavu?
Že rád kouši, přikovavše k pařezu,
Ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží,
Abych v nocy, propuštěn jsa z řetězu,
Běhal po dvoře a bedlivou byl stráží.
Tuť mám hody! – čehož mně tu třeba?
Nosejí mi chleba,
Čeleď, sám y Vašnosti
Házejí mi kosti v hojnosti.
Tak já každodenním pansky žije časem,
Nasytím se k tomu polívkou y masem.
Vše to bez starosti; do hotové misky
Strčím jen své pysky.
Dobře! – dřív mi ale musýš povědíti,
Svobodnoli tobě, když chceš, odejíti?
To ne! – utekl sem leckdys, však se za mnou dali,
Zas mne hnali zpět a k špalku přikovali.
Hoho! dí Vlk: přeji již tvé tobě tloušťky,
Poběhnuť já radči v lesy zas a v poušťky.
Nemámliť své vůle míti,
Nechcy králem býti.