Oda o Velebnosti Božské
z jazyka Ruského P. Michaila Matvějeviče Cheraskova.
Písně svaté nyní pěji,
Aniž proně kMůzám vzeji.
Můžeť člověk vejda vchrám,
Kde se slavná Božská děla
Odvšech zběhlých věků stkvěla,
Všecko szřít a sčísti sám?
Pán se světlem přiodívá;
Kdy ho lidský postihl duch?
Podnohama hvězdy mívá,
Nadblesk slunce stkví se Bůh.
Nebesa, co zlatem tkaná
Roucha, přednim ležejí;
Světla krásně zosnovaná
Vůkol něho visejí.
[1]
Onť jest tvůrce světa všeho,
Jeví slunce nám stín jeho,
Namračnách se vznáší Bůh;
Navětrných křídlech chodí,
Nač jen dechne, vše se rodí,
Hned jest vevšem znik y duch.
Přednim, jenž vše všudy tvoří,
Krůpě jen jest hloub všech moří,
Spousta světa jest jen mák;
Přednim věků pomíjení
Není než co oka mžení;
Máť vše zákon, červ y pták.
Kdož moc Páně sčetl vsvé mysli?
Bůh řekl prachu: choď a mysli!
Vtom se prach hned vzhůru měl
Kvykonání velkých děl.
Zem y slunce vhrdé slávě
Vetmách hustých postavil;
Znik dal prsti, život trávě,
Pán se vkvítí oslavil;
Vdechnul vstrom a vkamen ducha,
Mokro dělil odesucha,
Tmy y světlo rozdělil;
2
Záři vyslal vjasném voze,
Hvězdy rozsyl poobloze,
Knimž y měsýc přivtělil.
Světlům, zdělav kruhy čisté,
Prstem změřil běhy jisté;
Též y živly vuzdu vzal.
Rodícý se zjiskry plamen
Zamkl Bůh mocný vtvrdý kamen.
Bleskům syrným zákon dal.
Darmoť sebou moře házý;
Když duch Páně nevelí,
Trhat nesmí pevných hrázý;
Písček jen je rozdělí.
Bůh dal dubu mocné tělo.
Řeky valem dolů jdou.
Knebi tam své hrdé čelo
Převysoké hory pnou.
Vkřoví ptácy poskakují,
Chválu Bohu prozpěvují;
Nízký keř y hrozný strom,strom
Hospodina moudrost slaví,
Předoči ho bouře staví,
Jevíť Pána blesk y hrom.
3
Vlahou Bůh zem kojí vletě,
Zefír vluka snebe sletě
Kvítí míle ochladí.
Popolích všem pícy seje,
Možnýmť jí y chudým přeje;
Všemliž stromů nesladí?
Velíť Pán, všem stroje kvasy,
Aby vzešly zzemě klasy,
Vonné kvítí, plodný kmen,
Noc se tměla, svítil den.
Zprávce moudrý plodné země
Všudy hodnost vylívá;
Kde se množí lidské plémě,
Všímť tu nazbyt oplývá.
Travou šírá pole stlává,
Ptákův hlučná posýlává
Hejna knám rok poroce;
Nanás vsadích míle voně,
Větve husté kzemi kloně
Kyne zlaté ovoce.
Což se vevší zdejší době
Pramen štědrých darů tobě
Neprejští a neteče?
4
Proč se, moudrost Páně znáti,
Jemu čest a díky vzdátivzdáti,
Zpěčuješ ó člověče?
Bůh nás střeže, snámi chodí,
Nás y vsladký pokoj vodí;
Tratíme hned bytí své,
Bezmocnosti Bože! Tvé.
Navše patří Páně oko,
Vnás y hledí přehluboko,
Srdce naše zpytuje;
Sčítá péče, jenž je trudí,
Vokamžení pryč je pudí,
Když se kněmu vracuje.
Má svět vhrsti, čte a vidí,
Co se děje vmysli lidí,
Jak jest slunce zřejmé nám,
Tak vše vidí tvůrce sám.
Zbaven chvílku Božských očí
Náš věk zvadne, jako květ;
Vše vnic dřevní zase vkročí,
Vpoušť a zkázu spadne svět.
Bůh však jedním oka mžením,
Pouhým lásky působením
Kživotu vše vyvodí;
5
Smrt, ač všecko umořuje,
Předce sýly potracuje,
Vše se vnově zarodí.
Kdož ti, světa Panovníku!
Hodnou vzdáti může díku?
Stín jen hlásám slávy tvé;
Však ne harfu ohlašuji,
Tebe Bože osvěcuji,
Otvírám ti srdce své.
Tvůj mi zákon rozkoš plodí,
Zsvěta tmy mne ksvětlu vodívodí,
BezTebe, jenžs štěstím mým,
Vše jest vsvětě stín a dým.
Vězylyť mne líté zlosti,
Duše škůdce, dlouho dosti;
Jakž sem tě mohl proně ctít?
Nyní ale zhlídna Tebe
Zahrozým a zničím sebe,
Netuším víc vsvětě být.
Ty jsy pokoj duší právě,
Zjevils mým se očím vslávě,
Vprachu můj tě slaví duch:
Velikýs a svatý Bůh.
Antonín Puchmajer.
6