Sebrání básní a zpěvů 1 (1795)

Svazek první, Antonín Jaroslav Puchmajer

Diplomatická verze Ediční verze
Sebrání
Básní a Zpěvů
vydané od Antonína Puchmajera.
S vyobrazením P. Jozeffa Dobrovského. Svazek první.
Nákladem vydavatelovým. V Praze, u Jana Jozeffa Diesbacha 1795.
[I] Vysoce učenému a Důstojnému Pánu Panu Jozefovi Dobrovskému učeného tovaryšstva Českého oudu, C. K. Holomouckého Seminarium Rektoru bývalému [III] a Nové Prozodye České Původovi na důkaz vděčnosti obětuje Antonín Puchmajer.
[IV] Předmluva.
Nebudou mi, tuším, krajané moji milí za zlé míti, že tyto básně tak pozdě vydávám. Jižť dávno jest tomu, co sem všemožnou o to péči měl, aby jak nejdříve možná, na světlo vyšly. Však ale mnohé a důležité překážky v to vkročily, že se to dříve státi nemohlo. Zatím a podtím nemám proč toho velice želeti, a považuje, že za ten čas, co se opozdily, rozličné proměny nezlé v nich se dály, mám za to, že toto opoždění, jestli ještě jaké, není na škodu, ale mnohem k lepšímu, oběma nám, čtenáři y mně. Neboť nemalou o to péči vedouce, aby tyto básně vždy k větší dokonalosti vyspěly, a k cýli svému, k povyražení to- [V] tiž a k vyjasnění mysli krajanů mých milých došly, já y moji milí učastnícy, ješto na těchto básních snažně spolu pracovali, bedlivě sme se o ně, majíce kdykdy, zasadili, a jich na větším díle, pokud se to státi mohlo, poopravili. V tom se mi nejhlubší zpytatel jazyka našeho, vlastenec náš vysoce učený, Pan Jozef Dobrovský, nad míru laskavě propůjčil. Sladkou se kojím nadějí, že mi smělost mou milostivě bude vážiti, a za zlé nepoloží, an mu zde veřejně za velikou dobrotivost a příchylnou laskavost, kterouž mi prokázal, a za prácy, již u přehlídnutí těchto básní milostivě podnikl, srdečné a ponížené díky své vzdávám a pronáším. Neboť mi ukázal převýborná a jediné opravdová pravidla svá, kteráž svou ostrou smyslností vynalezl, jakby se mnohem lépe, nežli se kdy prvé od kterých básnířův* Českých stalo, verše v Češtině dělati mohly a měly. Za touž příčinou není divu, že básně starých naších básnířův, ani se podlé chybných, a jazyku českému odporných, pravidel, nic o těchto dotčených nových nevědouce, řídili a spravovali, tak málo lalodylahody a líbeznosti ——— *Hajek [VI] do sebe mají. Nemínímť tímto řícy, že jen toliko halabala a neb ledabylo dělali verše své; to jediné pravím, a to své místo má, že sobě chybná, a jazyku Českému odporná pravidla vystavili, kdežto ona, od Pana Dobrovského vynalezená a ustanovená, z přirození jazyka našeho mateřského plynou. Zachtěloliby se komu, kdož se na básnířství České oddává, zvěděti něco více o tom, nechť do výborné gramatyky České, kterouž ondeno náš vysoce učený Čech, Pan František Pelcel, na světlo vydal, nahlídne, a tamť obšírně shledá, jak se dokonale verše České dělati mají. Žádáli se kdo přesvědčiti o tom, co sem svrchu o básnířích Českých pověděl, nic není zapotřebí, než toliko aby do prvního sebe lepšího básníře z proběhlých století nahlédl, a kolikos řádků sobě přečetl, a máli ucho České, jsemť tím jist, že mi za pravdu dá. Však ale k smíchu by bylo, kdyby se někdo domejšlel, že já tímto mluvě spůsobem, básně staré zavrhovati a přítomné nad jiné vynášeti chcy. Vímť dobře, jak mnoho těmto prvotinám ještě scházý. Y za touž také příčinou naději se od svých krajanů laska- [VII] vých, žeť mně, kdyby v čemsy pochybíno bylo, prohlídnou laskavě a přívětivě, vědouce dobře, ano každá věc, by byla sebe snadnější, s počátku nelehká bývá. Pakli se ale básně tyto zalíbějí, a básníři Čeští, jichž nastojte pořídku dosavad nalézáme, pracý svých, což se samo z sebe o básních podlé dotčené Prozodye nové vypracovaných vyrozumívá, laskavě mi propůjčí, všemožně se na to oddám, abych příští rok skrovníčký druhý svazek básní na světlo vydati, a tudy krajanům svým přemilým, ješto potud nemalý trpí na básně nedostatek, poněkud posloužiti mohl. Psáno v Praze dne 10. Dubna 1795.
Vydavatel.
[VIII]
Oda o Velebnosti Božské z jazyka Ruského P. Michaila Matvějeviče Cheraskova.
Písně svaté nyní pěji, Aniž proně kMůzám vzeji. Můžeť člověk vejda vchrám, Kde se slavná Božská děla Odvšech zběhlých věků stkvěla, Všecko szřít a sčísti sám? Pán se světlem přiodívá; Kdy ho lidský postihl duch? Podnohama hvězdy mívá, Nadblesk slunce stkví se Bůh. Nebesa, co zlatem tkaná Roucha, přednim ležejí; Světla krásně zosnovaná Vůkol něho visejí. [1] Onť jest tvůrce světa všeho, Jeví slunce nám stín jeho, Namračnách se vznáší Bůh; Navětrných křídlech chodí, Nač jen dechne, vše se rodí, Hned jest vevšem znik y duch. Přednim, jenž vše všudy tvoří, Krůpě jen jest hloub všech moří, Spousta světa jest jen mák; Přednim věků pomíjení Není než co oka mžení; Máť vše zákon, červ y pták. Kdož moc Páně sčetl vsvé mysli? Bůh řekl prachu: choď a mysli! Vtom se prach hned vzhůru měl Kvykonání velkých děl. Zem y slunce vhrdé slávě Vetmách hustých postavil; Znik dal prsti, život trávě, Pán se vkvítí oslavil; Vdechnul vstrom a vkamen ducha, Mokro dělil odesucha, Tmy y světlo rozdělil; 2 Záři vyslal vjasném voze, Hvězdy rozsyl poobloze, Knimž y měsýc přivtělil. Světlům, zdělav kruhy čisté, Prstem změřil běhy jisté; Též y živly vuzdu vzal. Rodícý se zjiskry plamen Zamkl Bůh mocný vtvrdý kamen. Bleskům syrným zákon dal. Darmoť sebou moře házý; Když duch Páně nevelí, Trhat nesmí pevných hrázý; Písček jen je rozdělí. Bůh dal dubu mocné tělo. Řeky valem dolů jdou. Knebi tam své hrdé čelo Převysoké hory pnou. Vkřoví ptácy poskakují, Chválu Bohu prozpěvují; Nízký keř y hrozný strom,strom Hospodina moudrost slaví, Předoči ho bouře staví, Jevíť Pána blesk y hrom. 3 Vlahou Bůh zem kojí vletě, Zefír vluka snebe sletě Kvítí míle ochladí. Popolích všem pícy seje, Možnýmť jí y chudým přeje; Všemliž stromů nesladí? Velíť Pán, všem stroje kvasy, Aby vzešly zzemě klasy, Vonné kvítí, plodný kmen, Noc se tměla, svítil den. Zprávce moudrý plodné země Všudy hodnost vylívá; Kde se množí lidské plémě, Všímť tu nazbyt oplývá. Travou šírá pole stlává, Ptákův hlučná posýlává Hejna knám rok poroce; Nanás vsadích míle voně, Větve husté kzemi kloně Kyne zlaté ovoce. Což se vevší zdejší době Pramen štědrých darů tobě Neprejští a neteče? 4 Proč se, moudrost Páně znáti, Jemu čest a díky vzdátivzdáti, Zpěčuješ ó člověče? Bůh nás střeže, snámi chodí, Nás y vsladký pokoj vodí; Tratíme hned bytí své, Bezmocnosti Bože! Tvé. Navše patří Páně oko, Vnás y hledí přehluboko, Srdce naše zpytuje; Sčítá péče, jenž je trudí, Vokamžení pryč je pudí, Když se kněmu vracuje. Má svět vhrsti, čte a vidí, Co se děje vmysli lidí, Jak jest slunce zřejmé nám, Tak vše vidí tvůrce sám. Zbaven chvílku Božských očí Náš věk zvadne, jako květ; Vše vnic dřevní zase vkročí, Vpoušť a zkázu spadne svět. Bůh však jedním oka mžením, Pouhým lásky působením Kživotu vše vyvodí; 5 Smrt, ač všecko umořuje, Předce sýly potracuje, Vše se vnově zarodí. Kdož ti, světa Panovníku! Hodnou vzdáti může díku? Stín jen hlásám slávy tvé; Však ne harfu ohlašuji, Tebe Bože osvěcuji, Otvírám ti srdce své. Tvůj mi zákon rozkoš plodí, Zsvěta tmy mne ksvětlu vodívodí, BezTebe, jenžs štěstím mým, Vše jest vsvětě stín a dým. Vězylyť mne líté zlosti, Duše škůdce, dlouho dosti; Jakž sem tě mohl proně ctít? Nyní ale zhlídna Tebe Zahrozým a zničím sebe, Netuším víc vsvětě být. Ty jsy pokoj duší právě, Zjevils mým se očím vslávě, Vprachu můj tě slaví duch: Velikýs a svatý Bůh. Antonín Puchmajer.
6
Vinař.
Žeť ctná pracovitost Nejjistější bývá mohovitost, Moudrý Ezop naruku nám dal. Vinař maje stoho světa jíti Syny kposteli své vzal: „Milé dítky! byste mohli šťastní býti, Otce svého ještě vhrobě ctíti, Snažnou péči nasebe sem bral. Poklad, kterýž vevinicy leží„ – –leží – –“ Vtom svou duši Pánu Bohu vzdal. Pochovavše otce, všickni běží Zlaté hledat poklady; Každý kopá, přehledává, kde co leží, Pole, háj y zahrady. Ale běda! nikdež není Poklad zlatý knalezení. Zatím jaro vnové spanilosti Ourodu svou nazem vylilo, Pole bohatstvím a krásou odílo. Vidouc bratří sveselostí Vinnicy svou krásně kvésti; Počali řeč mezy sebou vésti: „Práce jest ten poklad, kterýž umíraje Milý otec zanechat nám chtěl„chtěl.“ Kprácy, otce svého požehnaje, Kprácy hned se každý zbratří měl. Vojtěch Nejedlý.
7
Lenka.
Opůl nocy Lenka vstala, Dřív než kohout zazpíval, Ztmavého se hrobu brala Tam, kde Milín přebýval. Jako rubáš měla tváře, Tělo jak led studené; Oči jasné prv co záře, Nyní jak sklo zkalené. Jindy jako růže kvetla, Jako jasná dennice; Krásná byla tvář a světlá Roztomilé holčice. Dobrá jako holubinka, Milovala nevinně Zesta hochů ctná divčinka, Zesta svého jedině. 8 Zrádného že milovala Láskou právě srdečnou, Život krásný dokonala Skrze zradu nevděčnou. „Spíš, můj milý! vspokojnosti?„vspokojnosti?“ Smutně kněmu mluvila: „Milujíc tě supřímností Lenka se ti zjevila. Proč se lekáš? proč, můj milý? Cožbys milé měl se bát? Zlásky ktobě vnoční chvíli Musyla sem zhrobu vstát. Zlásky, bych ti odpustila, Žes mne vinný nevinnou, Když sem sliby vyplnila, Zavrhl zrádně projinou. Cos mé chválil oči černé, Jako oheň jiskřícý? Srdce upřímné a věrné, Srdce protě hořícý? 9 Nepřisahals, že mé tváře Nadrůže jsou krásnější? Tílko jasné jako záře, Nadlabutě bělejší? Krása má jak řasa zvadla, Tváře nejsou červené; Sýla, mladost již jest schřadla, Černé oči zkalené. Červové jsou moji hosti, Rubáš roucho svadebné; Rakev místo veselosti, Vytí sov – hry hudebné. Vzhůru, Milíne, vstaň vzhůru! Proč teď trváš vespaní? Vzhůru milý! zlůžka vzhůru! Kohout, slyš! mne zahání. Již již větřík ranní věje, Již mne volá khrobu hlas; Měj se dobře, má naděje, Odtebe již musým zas. 10 Tam, kde zvadlá roste tráva, Vtmavém hrobě zprahlý květ, Tam tvých slzý očekává, Abys oněj péči ved.„ved.“ Milín rychle zesna skočil, Jakoby byl omámen; Vlasy trhal, očma točil, Hlavou tloukl sy okámen. Plakal, kvílil, khrobu běžel, Jako stěna všecken zbledl; Nahrobě jak mrtvý ležel, Ruce lomě nářek vedl. Jako voda bouříc hučí Přespísek a kamení; Jako vicher strašně fučí Skrze strom a stavení. Tak vněm láska, zoufanlivost, Strach a zrada bouřila; Hroby, kříže a strašlivost Mysl jest bludná tvořila. 11 „Lenko milá! Lenko zlatá! Jak sem mohl jít odtebe? Odpusť duše, odpusť svatá„svatá,“ Řekl – a vtom byl bezsebe. – V. Nejedlý
Pohádka.
Sedlák to seje, Země to chová, Lidi to kreje, Tkadlec to snová, Mlynář to mlívá. Však vmalém čase Každý to mívá. Nazpátek zase Kramář to dává. Což se stím stává? Čtenáři nevím.
Na Boženu.
Jaký div! Božena strašidel se bojí, Přednížto vzrcadle denně jedno stojí? Václav Bělovský.
12
Vyšehradský sloup a neb: Předivná Hystorye o jednom sedlákusedláku, kterak od čerta omámen byl. Item: Kterak týž Čert z Říma sloup ukradv od S. Petra potrestán byl od Málokdysmutného.
[13] Poslyšte, co já vám Divného budu zpívat. Kdo nevěří, podívat Na sloup se může sám. Abyť nepřišlo k hádce, Jest k věčné skryt památce. To není žádný žert. Rač se napřed křižujte, A s čertem nešaškujte; Jest podnes ještě čert. Ať se vám neukáže, A něco nedokáže. O něm předešlý čas Nám vypravuje divy, Co my budeme živi, Nestaneť se to zas. Všecky jeho ukazy Dokazují obrazy. 14 U nás jest řídký host, Snad že ho není třeba, Neb se o ten kus chleba Jich perepere, dere dost; Jsouť, kteří mu nadhání, A nejvíc velcý páni. Jak slyším, ještě má On ledacos provádět, Venku lecjaks podvádět; Kdož pak na to nedá? Vy, jenž tomu věříte, Slyšte, víc se dovíte. Jednou chtě ten zlý host Do Čech po svém obchodu, Hledal na svůj mlejn vodu; Našelť ji často dost. Vždy v rozličném způsobu Dělal jinou osobu. 15 Vyzáblý co komár Vzal nase hojnost tuku, Kudrnatou paruku; Toť u nich není rár. Dostť tam mají břicháčů, Y také parukáčů. – Hned přišlo hejno dám. Ty jeho černou kůži Vylíčily co růži, (Neboť též líčí tam.) Zakryvše jeho rohy, Y také koňské nohy. Sváteční nase vzal Portýrované šaty, Odhlavy až dopaty. Kdoby ho znás neznal, Tenťby toho sršána Držel zamilost pána. 16 Kadykoli jen táh Ten zralý štvaný šibal, Každý mu hned šos líbal, A klobouk před ním stáh. Y zhlídna kdys sedláka, Vzkřik: vida zde hlupáka! „Pantáto, dobrý den; Což zde smutný děláte? Hlavu sy ňák lámáte? Což jste tak zamyšlen? Vždyť snad nemáte soudů, A neb churavých oudů„?oudů?“ „Vámť je se lehce ptát! Mně žena hladem pláče, Bojím se karabáče; Nic nechce žádný dát. V tom zatroleném světě Jen pánům štěstí kvete„kvete.“ 17 „Nu, jen ne proti nám. Já vám z lásky křesťanské Dny též y nocy panské Na věky udělám. Nemohuť vidět kostí Vyzáblých od ouzkostí.„ouzkostí.“ Na to mu vysypal Do klobouku plecháče. Sedláku srdce skáče, Kdožby jich z nás nevzal? „O jakéž vám vzdám díky Za vaše řídké líky!„líky!“ „Jste chudý, nechcy nic; Než to mně přislíbíte, O čem doma nevíte, Na památku, nic víc. Až v čtyrmecýtmém roce Myš bude patřit kočce.„kočce.“ 18 Zapsav se, jak čert chtěl, K chaloupce své pospíšil, Penězy se utíšil. Když v koutě svou viděl, O Jeje! tuť škrabal uši, Že prodal lidskou duši. „Toť není čistá věc!„věc!“ Vykřik: „podvest sedláka. Vždyť může na měšťáka Svou políknouti klec; On podvodí na poli, K nim musylby do školy. Pryč čert tu šelmu vem! Ale – již se to stalo; Toť mi spomůže málo, Škodou moudří budem. Kdožby sy to pomyslil, Že tak podvodně myslil.„myslil.“ 19 Po čase, dál a dál, To nevinné děťátko Již bylo pacholátko. Na chlapcy každý znal, Že, jsa při každé hádce, V čertově zrost zahrádce. Na študya byl dán. Tuť teprv o něm skutky, Že nebyl den bez půtky, Zpívali ze všech stran; Že z nabádání strejce Po židech házel vejce. Pak musyl dát, když zrost, Z matčiny náklonnosti, Sobě říkat, vašnosti, Ačkoli nerád dost. Neb jeho povolání Bylo hry a skákání. 20 Již měl mít prymicý; Budoucý hospodyně Skoupila vše k hostině. Tuť otec takto dí: „O předrahý můj synu! Odpustiž mi mou vinu. Mně jakás těžká věc Dělá v mozku tartasy, Moří mne po vše časy, A musý vyjít přec; Tys zapsán – zlému – duchu, Dnes přijde pro tě v puchu.„puchu.“ „Toť jest překrásná lež! Takové povídačky Ať vám věřejí špačky. Nevíte, že jsem kněz? Dle učení nového Jest to cosy babského.„babského.“ 21 „Prosým tě, říct sy dej Nevěřícý Tomáši, Dřív než budeš v rubáši, Hleď se vyplest raděj.„raděj.“ A tu mu od počátku Naši zjevil pohádku. „Nemáš se předc co bát; Máš troje posvěcení, Vezmi svaté koření, (O jen se přestaň smát!) Věř dobré staré víře, A vem tři škapulíře.„škapulíře.“ Když pak strašidel čas Přišel, totiž v půlnocy. „Zejtra máš být v mé mocy.„mocy.“ Rozlíh se temný hlas: „Tvá hodina vypadla, Konec bude divadla.„divadla.“ 22 Jiný ze strachu křeč Dostalby do jazyka, Třásby se co osyka; Kněz ale našel řeč: „Nechat sy laskominu Zajít, zmát sy hodinu. Děravou lícel klec; Vždyť mne můj otec čekal, A příštích křtin se lekal. Jakžby jen moh otec As o mně nevěděti? Kamžby musyl hleděti? Matka mne dlouho dost Musyla znale nosyt, Dřív nežli kmotrů prosyt Přišla otcy starost. Rozsoudí nás v tom právo, Tamť mu nebude zdrávo.„zdrávo.“ 23 „Nechat sy zajít soud, Onť nezná advokátů, Musylby mít dukátů, A palcy notně hnout. Neb bez zlata a stříbra Nevyhraje ni stýbla. Kdož o nich neví z vás, Že mně od dávných časů Slouží za věrnou chasu? Za čež jsem vděčen zas; Neboť tropě různice Mastím jim pokladnice.„pokladnice.“ „Mne předc přijmou pod plášť; Mnozý jemu ke zlosti, Neb pravdě k uctivosti. A já navedu zvlášť Veškeré na něj kněžstvo, Toť mu vyžene pesstvo. 24 Tenkrát za jeho lest, A že jest lidský škůdce, Všech dráčů švarný vůdce, Vyřkne se mu zde trest. Neujde odtud zhola Šibenky ani kola.„kola.“ „Ze všech mi nejde strachstrach, Trefilťbych jim do noty, Zpívalbych jejich psoty, Pryčby hned každý táh. A byloby hned tíše, Jak když se ortel píše.píše.“ Dlouho trval ten hluk; Žádný nechtěl ustoupit, Ani se dát oloupit, Až zavzněl jiný zvuk, Zvuk zvonečku do kůru: „Již jít, již musým vzhůru.„vzhůru.“ 25 Tuť teprv dělal kříž; Neb takoví světácy Teprva se obracý, Když ňáká tepe tíž. Zdvíhajíc k nebi hlasy, Trhají z hlav sy vlasy. V tom patře na obraz Zahlídnul římské chrámy, Sloupy y také krámy. Kdyby mu v tento čas Nepřipadla myšlinkamyšlinka, Bylaby zlá hodinka. Tať byla: žeby chtěl Duši čertu zavázat; Troufáli sy dokázat, Dřív nežby po mši měl, Pazourama vlastníma Sloup mu přinesti z Říma. 26 Zpouzet se zdál pan čert, Žeť jest tam přec kus cesty, A takovou tíž nésti, Že není žádný žert. Přec však se porovnali, Mši velkou vyjednali. Sotva u kaple zvon Oznámil jejich známku; Čert paloval ze zámku, Jakby ho nesl hrom. Jako Blanšárt v povětří Se vynášeje větří. Zatím se mohl kněz Okousat u oltáře, Mrzel se na šumaře, Že jim podmazal pes; Že tak táhli muzyku Nešetříce jazyku. 27 Kejklal se sem a tam, Jakoby stál na šídlech. Zatím hosté po jídlech, Neznajíc čerta klam, Již v myšlinkách toužili, Když jej strachy soužily. Sotva od kredo kus Jen zavzněl dolů skůru, Když v tom již zlý duch vzhůru O svůj se drápe brus. O jakž se s knězem díti Bude? visýť na niti! – „O vyslyš knězstva oud, O pomoz svatý Petře! Neb ty ho zanes větře, A skončiž ten můj soud; Ať ten tvůj dnešní svátek Přinese čertu zmatek.„zmatek.“ 28 V tom svatý Petr sloup Zahlíd z nebeské brány, Jaké čert knězy rány Chystá, protož ho shoup. Uslyšev kněze hoře Shodil čerta do moře. Dobře se stalo tak, Proč on nás zde podvádí, Sem tam psynu provádí; Čert vynaložil však Poslední kapku sýly, By došel k svému cýli. Jsa ale hotov kněz, Hned o čertově škodě, Y o jeho příhodě Veřejně všem vynes. A že grátys to zvíře Uhlídají jít k míře. 29 Toť slyšíc mnozý pryč Hned pádem utíkali, A domy zavírali. Mnozý čekajíc syc Dali na krk růžence, Svaté věcy a věnce. Ten zlý duch přilít v tom; A zaslechna Intrádu, Poznal hnedky svou zrádu; A prorazyv jak hrom Do chrámu sloupem díru, Zanechal puch a sýru. Každý se velmi lek, Tenť se dal na pokání, A onen k zaklínání Se chystal, ten zas klek. Kněz však jsa pln radosti Skákal sy do vysosti. 30 Y každý z nás jest rád, Že svatý Petr roupy Vzal čertu, by víc sloupy Ze Říma nechtěl brát; A že jsou české hory Prázdné od té potvory.
Veverka a Ořech.
Veveřice hladem nucená Lísky oořechy požádala. „Pro Bůh! což jsy zblázněná? Že sy utočiště vzala Kemně stromu ubohémuubohému, Nouzý zmořenému. Nadubu máš jader dosti, Najez se jich dosytosti.dosytosti.“ Veverka však nechtíc jít Vlezla nastrom sochotností, Počala tu nadhojností Jader vesele se mít. Potrhavši všeho „Děkuji ti„ti,“ řekla: „štědrý pane!„pane!“ Tím ho zanechala odraného. Tak se lakomče! y tobě stane. V. Nejedlý.
31
Světýlka.
Hrejte, jen hrejte smělé podvodnice, Libě skákejte, krásné tanečnice, Jenž pocestného Dolůna svého Ochotně vábíte, Pak skázu plodíte. Však odvás nikdý nedám se loudit, Mohlbych někam lehce zabloudit. Známť vás počerném Jiskřícým oku, A ponádherném Milostném kroku. Známť vás, že jste bludičky Amorovy sestřičky. – Prokop Šedivý.
Břich a Hřích.
Skrze lidský břich Pošel mnohý hřích; Dobře tedy odbřicha Vzato jest jméno hřícha. František Hek.
32
Větrník. zZ P. A. Blumauera.
Poď, má milá, Roztomilá, Poď sem trošičku; Pročby jsy se upejpala, Jakos mladší dělávala, Dejž mi hubičku! Holka zlatá, Boubelatá, Namalý jen čas Tvá se stkví a květe krása; Však co květ a sedmikrása Pojde vmále zas. Tvé malounké A bělounké, Děvče, ručičky Nadhedbáví měknou syce; Ale jako rukavice Zhrubnou brzyčky. 33 Teď se heská, Holka Česká, Tobě dělají Krásné jamky, sýdlo lásky; Ale vmále hrubé vrásky Tvář ti zorají. Děvče milé, Ušlechtilé, Ňadra tvá vten čas Co vlny se kolíbají; Však ti brzy zopadají, Zochabnou ti zas. Boubelaté, Kulovaté Tílko nyní máš; Budeť ale čtverohranné, Jakby bylo otesané, Věř mi, když se vdáš. 34 Teď se tobě V této době, Jako hvězdičky, Oči krásné jasně stkvějí; Však je vmále zakalejí Tmavé mázdřičky. Teď ti heští Hoší Čeští Lásku jeví svou; Když ti však květ krásy spadne, Ňadra splesknou, kůže zvadne, Půjdeš žebrotou. Nakaždého Hostě svého Lásky kapku vlej; Dejž mu hojně ztvého jmění, Dříve než se nazpět změní, Teď mu lásky přej. 35 Nyní líbej, A objímej, Slaď tím mladost svou; Přijdouť natě hrozné časy, Vnichž tě krása, hoší, kvasykvasy, Smíchy pominou. A. Puchmajer.
Prosba na Amora.
Amoře pročs seděl Nalícých mé holky, Znichž jsy libě hleděl, Dokuds naše spolky Věčně neukoval? – A teď jsy se schoval? Vyslyš nyní můj hlas! Sedni, sedni tam zas, Neb hleď, by má ruka Mohla bezpout býti, Beztebe je míti, Veliká jsou muka. Š. Hněvkovský.
36
Elegie dle Helty.
Temně smutným zvukem hrana hučí, K Bohu vzdychá otec žalostí; Mdlobou padá mátě donáručí Synu kvílícýmu ouzkostí. Vrakvi jak snih bledá dívka leží, Rozkoš matky, krása vlasti své; Lid se scházý, slzýc kráčí kněží, Smutný Vilím hořem schne. Milé přítelkyně vslzých plynou, Ruce lomíc hořce bědují, Rozmarýny kytky, věnce vinou; Ženy pláčem lítost zjevují. Ach! čí duše nelidská a krutá, Duše co vlk krve žížnícý, Nebylaby čitedlností hnuta, Vidouc máti kvílícý? Jako růži rájskou krása kryla Dívku naddennicy krásnější; Ctnost a lásku smlíkem odprs pila, Nadzlato ctnost svatou vzácnější. Lidi jako sestry ráda měla, Milujíc svou máti vroucností, Bystrým okem nadpracý svou bděla Sevší možnou pilností. 37 Srdce dobrého jak holubinka Nevinnosti svaté šetřila; Jarním kvítím, zlatá Bětolinka, Jediné svou krásu líčila. Hoší, jak máj krásní, láskou vrouce Zarozmilou holkou chodili; Shlučnou hudbou podokýnka jdouce Rozkošný máj slavili. Zevšech krásných hochů milovala Vilíma jen vroucý milostí; Pentle krásné zaklobouk mu vpala, Sním se obírala sradostí. Přimuzyce vvystaveném háji Jako jiskry kolem lítali; Pozahradě chodíc vbožském máji Kvítí vonné zbírali. Čistým srdcem milovali sebe, Jak se svatí vnebi milují; Nazemi jim kvetlo krásné nebe, Jak když andělé zde obcují. Proni odřekl Vilím hlučné slávě, Proni bylby drahou duši dal, Miluje ji víc než oko vhlavě, Sdraky, sobry byl se pral. 38 Ach! teď vrakvi leží dívka zlatá, Oči jasné se jí zatměly; Vnebi plesá její duše svatá, Krásný anděl mezy anděly. Tam, kde vbožském ráji rozkoš pije, Kdežto čisté lásky teče med; Stále vsvatém pokoji lid žije, Krásnějc roste ctnosti květ. Zvony hučí, černí muži nesou Bětolinku milou kuhrobu; Vilím kráčí, nohy se mu třesou, Kvílí smrti maje podobu. Mátě lomí ruce, vzdychá vzhůru, Ouzkostí a hořem potí krev; Zvony temně hučí, vsmutném kůru Provodí ji khrobu zpěv. Dřímej libě, dřímej duše svatá, Až tě ksoudu anděl probudí! Hnízdi tady holubinko zlatá, Když tě zdomu lidé vypudí! Zrostni nahrobečku vonné kvítí, Přileť zráje milý slavíčku! Když vše vkrásném máji rozkoš cýtí, Začni smutnou písničku! V. Nejedlý.
39
Co jsou lidé zamilovaní?
Co jsou, ať mi někdo řekne, Lidé zamilovaní? Snad se mnohý toho lekne, Když řeknu bezzdrahání: Žeť jsou jako malé děti, Hned zas jak lidé století. Chvílkou libě nase hledí, Upřímně se milují, Nasobě hned potom sedí, Hned se spolu kočkují. Tuť se smějí, tuť zas pláčí, Již sy zoufají, již skáčí. Jestli je kdo rozvest hledí, Hnedky sebe líbají; Činit co mají nevědí, Umřít spolu žádají. Zdaž nejsou zamilovaní Jako blázni malovaní? P. Šedivý.
40
Večír v létě.
Již se hrdé slunce tratí, Krásně zavrch sstupuje, Pole, lesy, hory zlatí, Stíny hrubě zvětšuje. Ptactva zpěv se tiší vkřoví, Vpovětří y nastromoví; Zluk a kvítnic, tam y zde, Libá vůně vzhůru jde. Slyš, jak sytá bučí stáda! Slyš, jak bečí telata! Viz, jak vůkol matek ráda Bůjná skáčí hříbata! Oráč krokem smdlými volky, Snákřivými srpy holky Domů spole kráčejí, A se kevsy blížejí. Již se tmějí hory doly, Víc a víc se soumrká; Cvrček pozdní vsžatém poli Ještě sobě zacvrká. Větři šepcý, bžučí babky, Roztažené malé žabky Vkalné louži kukají, Div se nerozpukají. – 41 Jak je krásně! – ale Lilo! Vždy tak pěkně nebylo! Víšli, jak se zkabonilo, Jak se předtím zkalilo? Větry mračna černá svály, Les a vody rozehrály; – Naobloze strašně vtom Blesk se křížil, bučel hrom. Jak se strachy každá žíla Vpřirození sklíčila! Ale vmále nová sýla Háj y luka vzkřísyla. K požehnání – k žádné skáze Shlédl Bůh snebe vtiché vláze – Nebyl hrubě kškodě, krom Svět že zděsyl, blesk y hrom. Když hřmot dále zašel řičný, Vzdálí ještě temně zněl; Naobloze oblouk sličný Sedmerou se krásou stkvěl: Tuť se nebe jasně smálo, Kvítí vonné pookřálo, Prudšíť byl a zvučný zas Řeky běh, a ptactva hlas. – 42 Ztěchto vezmi příklad sobě Věcý měnních krátkosti; Když se natě vjasné době Valí mračna těžkosti. Leckdys, když vše horkem zývá, Večír míle chladno bývá; Povětří jen zchladí lesk, Nás však mine hrom y blesk. A. Puchmajer.
Na soudce Loudila.
Zde leží nebožtíček Loudil. Nesuď ho Bože! jak on soudil. Š. Hněvkovský.
Na Beníka.
Lékařem byv Beník, hrobníkem jest nyní; Lékař jsa, již činil, co teď hrobník činí. Jan Nejedlý.
O Krasobyle.
Slyším, žeťby sy mne Krásobyla, Tato stará babka, chtěla ráda vzýti. Bohatáť jest! – kdožť jí toho může odepříti? Však tak stará – kdyby starší byla! Jaroslav Metlovic.
43
Píseň jarní.
Ledva nazem stuhlou lehne Větrem vlažným jarní jih, Hnedle shor y sřeky sběhne Kluzký led a tájný snih. Jak se země porozhřívá, Hned vše všudy pookřívá. Vnově zem se jasně směje, Jakby kvetl zas božský ráj; Ptactvo zvučné libě pěje, Slavík vítá panský máj. Všecko jasá, kde co koli, Ryba vtůni, jehně vpoli. Malované luka kvítí, Lístí čerstvé krášlí strom; Voda čistá hrčí vsýtí, Větry chladně vějí vtom. Kvítí libou vůni dýmá, Div tu člověk nepozdřímá. 44 Neboť jest tu sedmikrása, Jest tu bledý potočník; Stkví se růže, květin krása, Stkví se modrý otočník. Což mně povší světa slávě, Když tu vměké sedím trávě. Jakž je volno! – ale Bělo, Bělo, děvče milé, kdes? Poď ven, poď, by jaro mělo Ještě větší krásu dnes! Neboť není rozkoš vmáji, Kde tě není, ani vráji! – A. Puchmajer.
O Zdiborce.
Heská Zdiborka, hodná lásky políbení, Vždy truchlíc naříká sama sobě nasvět. Proč? snad že mladá? snad že pěkná není? O ne! žeť dvacet má, muž třikrát tolik let. J. J.
Na Dvořáka.
Tak dobře dvořákDvořák uzdravuje, ZeŽe mnohý dědic – se raduje. M. Veselý.
45
Života požívání dle Anakreonta.
Dokud holky žijí, Víno semnou pijí, Spějí všecky starosti; Pročbych sebe soužil, Pojiném vždy toužil Vkvětu krásné mladosti? Přijde smrt – pryč stebou! Rcy, co vezmeš ssebou Zavšecky své starosti? Dokud ještě vsvětě, Holka, víno kvete, Cyťmež milé radosti! Víno, líbost zpěvu Sprostí všecky hněvu. Jan Nejedlý.
Skrbec.
Skrbcy jakémus se zdálo, Žeť jest stkvostné hody strojil, Naněž peněz svých nemálo Přes svou líbost vynaložil. Ráno vstana rmoutil se a děsyl, Až y zté těžkosti se oběsyl. Fr. Hek.
46
Ukrutný myslivec.
Jakž kronyka vypravuje, Byl blíž Rejna jistý zeman, Ješto lítý lovec sluje, Poddaných svých velký tyran; Dnem y nocý vždy jezdíval, Zvěře polesých honíval. Bylo to letního času, Krásně začalo svítati; Tuť svou všecku svolav chasu, Kázal koně osedlati, Musyl každý vlezt nakoně, Kdožkoli byl vjeho domě. Psy přenáramně štěkali. Pacholcy křičeli zpurně, Biči podvoře praskali, Řehtaly y klisny bůjně. Pak když lovcy zatroubili, Zhradu ven se vyvalili. 47 Přeshustý les, přesrozcestí, Polukách a poosení Musyl je sám zlý duch nésti; Neb to vůle božská není. Tak ta vzteklá jela hlůza, Že zní pošel strach a hrůza. Právěť byl den zasvěcený, Všudy vůkol sezváněli. Lidé vchrámě shromáždění Nábožné tu písně pěli. Když zlý zeman naté poušti Zůstal státi vtmavé houšti. „Hejsa, kdo tou cestou klape? Hejsa, kdožto tak nablízku? Kdož skrz husté křoví tape? Kdož se tamto brodí vpísku?„vpísku?“ Jakž pak trochu popojeli: Tuť se sdvěma jezdcy sjeli. 48 První jezdec napravicy, Maje koně stříbrného, Jako měsýc tvář se stkvícý, Vočích cosy milostného, Krásně nasvém koni seděl, Utrpně y naněj hleděl. Druhý stál však zamračený Hněvivě nalevé straně; Zlostí všecek rozkacený Soptil oheň jak zlá saně. Kdož pak byli ti dva jezdcy? Myslím sy jen, řícy nechcy. „Vítám vás hosté, vítám vás, Kdnešní honbě ušlechtilé; Vyť přicházýte vpravý čas, Teď jest ktomu dobrá chvíle. Dejte sy dát dobré zbraně, Bíte jeleny a laně.„laně.“ 49 „Špatně zní hlas tvého rohu,rohu,“ Pravil jezdec napravicy: „Jdi a vzdávej díky Bohu, Slyš lid vchrámě zpívajícý. Slyš naslužby Boží zvonit, Svobodno dnes není honit.„honit.“ „Jen hoň houštějc, vzácný pane!„pane!“ Pravil jezdec nalevicy: „Nech ať tvá se vůle stane, Což nám vchrámě lid modlícý? Nech jich zvonit dle líbosti, Hoň dál, hoň houšť dosytosti.„dosytosti.“ „Dobře mluvíš, levý strážný! Tys hrdina dle mé hlavy. Člověk nesmí býti vážný, Nedojdeť syc žádné slávy. Eja! kdož pak nezná honit, Nechť jde směle sanctus zvonit.„zvonit.“ 50 Y hned hop hop dále jeli Polukách a přespotoky; Přisobě vždy svědky měli, Kteří hlídali jich kroky; Jeden vlevo, druhý vpravo, Chtíce oba mít knim právo. Vtom zdaleka jelen bílý Ukázal se narovině. Zeman zatroubiv vtu chvíli Zato měl, že ho nemine. Hned se zanim vztekle hnali, Až mrtví skoňů padali. „Nech jich kevšem čertům jíti! Nechť se kďáblům ubírají! Čert znich bude hody míti, Proč se lépe nechovají. Přiveselémť vyražení Vskutku nikdý jináč není.„není.“ 51 Jelen hledal bezpečnosti, Spěšně doobilí vběhl; Pln jsa strachu a ouzkosti, Vprostřed doně tajně lehl. Žito bylo právě kžetí, Zeman kázal doně vjeti. Přijda sedlák, zbledl co stěna, Prosý: „slitujte se páni!„páni!“ Padna předně nakolena, „Mějte„Mějte,“ volá: „milost snámi! Vždyť zde omůj statček běží, Vněmž můj krvavý pot leží.„leží.“ „Jdi pse scesty„scesty,“ zařval zeman; „Syc ti pekelnou tvou duši Kevšem ďáblům, bezmnohých ran, Vyrazým svou vlastní kuší. Hus husHuš huš, bratří všickni spolu Zajelenem bílým dolů.„dolů.“ 52 Vtom hned jeho kati hbitě Vzteklé feny hlukem štvali. Huš sem, huš tam bředouc vžitě Obilí vše pošlapali, Jakoby je strašné kroupy, Nebo vmlejně stloukly stoupy. Jelen měl již malou duši; Uslyšev ten hláhol sylný, Nastavil své tenké uši; Utěku jsa svého pilný, Psům by ušel, přespotoky Dělal rychlé čerstvé skoky. Přesles hustý, a přeslada Života sy hájit musel; Chytře dokrotkého stáda Vmíchal se, by smrti ušel. Však psy všecko přeslídili, Až ho předce vyzradili. 53 Vtom sem hnedky pastýř přišel; Padna nazem tu předlovcy; „Prospasení Boží! křičel: Syrotčích těch šetřte ovcý! Popřejtež jim trochu trávy, Jsouť to chudé vdovy krávy.„krávy.“ Jezdec stoje napravicy, Zemana hned napomínal; Však ten, jenž stál nalevicy, Kkrutosti ho popoštíval. Zeman zavrh dobré rady Přídržel se křivé zrady. „Jakáž jest to odvážlivost, Mně chtít bránit, pse zlotřilý? Tomuť má chce náruživost, Byť pak y tvé vlastní byly. Vemně musý srdce plesat, Když vás uzří kzemi klesat. 54 Huš huš bratří, chaso mladá, Pusťte psy a rychlé feny! Nešetřte syrotků stáda, Nešanujte chudé ženy.„ženy.“ Y hned tito vzteklí lovcy Pohubili nasta ovcý. Vkrvi válel se pastucha Sevším syrotčím svým stádem, Až vypustil svého ducha. Jelen dolesa vběhl pádem; Jsa zkrvácen, předc pospíchal, Tak že posléz sotva dýchal. Jeskyni vtom zahlídl vskále, Vkteréž poustenník přebýval; Vběhna doní třásl se stále, Kdoby vní byl se nedíval, Zdeto složil mdlé své oudy, Poustenník pak vyšel zboudy. 55 Neboť povzdál bylo slyšet Hrozný hřmot a hulákání; Zvláště zeměnína křičet, Též y vzteklé psů štěkání. Jenž vše všudy přeslídili, Až jelena vyzradili. Poustenník však vstříc mu vyšel, Prose ho vší uctivostí, Aby jeho hlas vyslyšel, Popřál zvěři bezpečnosti, Jenž své béře utočiště Klidem nábožným dopouště. Posléz pravil ten muž Boží: „Přestaň zvěři proháněti, Neujdeš syc scelou koží; Musýš skutku oželeti. Sprzníšli tu svatou boudu, Neujdeš božského soudu.„soudu.“ 56 Jezdec stoje napravicy, Předzemanem ruce spínal; Však ten zlostný nalevicy Kkrutosti ho napomínal. Zeman zavrh dobré rady Běda! přijal křivé zrady. „Boží soud sem, Boží soud tam, Mníš snad, že se pomsty bojím? Já nic jináč neudělám, Pevně nasvé vůli stojím; Byť se hned zem rozstoupila, Zaživa mne pohltila. – Huš, huš, bratří všickni spolu, Rozmetejme stanek Boží; Strhněm sněho střechu dolů, Spalme vše to svaté zboží; Potomť musý jelen bílý Roztrhán být vmalou chvíli.„chvíli.“ 7557 Vtom chtě troubit, a psy honě, Shlédl, že se vše zmísta hnulo. Poustenník, y lid, y koně, Najednou vše pominulo. Pominuloť psů štěkání, Též y lovců hulákání. Tuť ho hrůza obklíčila, Když se samotného shlédnul; Každá vněm se třásla žíla, A jak stěna strachy zblednul; Opomoc vší mocý křičel, Však sám sebe víc neslyšel. Pak vzav roh chtěl zatroubiti, Koně bodnul divokého; Roh však ale nechtěl zníti; Kůň se nehnul zmísta svého. Vůkol něho hned vté době Bylo tma jak vnocy vhrobě. 58 Temně, jako povzdál moře Počalo to podním vříti. Hrozně vpovětří nahoře Počal strašlivý hrom bíti. Vten tak hrozný strašlivý čas Bylo slyšet mstitele hlas: „Zůřivý a lítý kate, Zhyzdiv božské přirození Sprznils zlostně stany svaté; Uchvátíť tě zlořečení. Ani jeden zvšech tvých oudů Neujde božského soudu. Věčně nemáš stání míti, Štvát tě budou pekelnícypekelnícy, Byť sy mohli příklad vzýti Všickni zvěři protivnícy. Kdož se rouhá Bohu svému, Kcýli přijde nešťastnému.„nešťastnému.“ 59 Nato podnohama jeho Hnedky počal mech se vříti; Smrad jak zpekla vstoupil zněho. Zeman začal hrůzou mříti. Studený zde vicher fičel, Pekelný tam plamen syčel. Nastranu se poodhlédl, Běda! všecken strachy trnul; Otevřenou tlamu shlédl, Zníž se smolný plamen hrnul. Pekelní a vzteklí ptácy Vyletěli hadi, dracy. Zeman se zvedl, dál chtě jíti; Však to celé strašné plémě Počalo naň oheň plíti. Y hned rozsedla se země. Již vše podním hrozně chrastí, Již již hledí dopropastí. 60 Již ho proklatý zbor vítá, Tlamu naněj otvíraje. Již ho jestřáb zakrk chytá, Zůřivě ho popadaje. Vtom ho celé vnáhle peklo Dopropasti hřmotem vleklo. Tak se skaždým ukrutníkem Vposlední den bude díti; Jenž jest chudých násylníkem; Kdož dnu Páně nechce ctíti. Přijdeť naň y jeho statek OdBoha svým časem zmatek. Což vy lovčí chasy líté, Jenž se shonbou obíráte, Nic vsvém srdcy necýtíte, Když až ksmrti zvěř tejráte? Jistě však, kdo krev vylívá, Tenť ukrutné srdce mívá. P. Šedivý.
61
Běla a Vláda.
Běla. Kdyby štěstí přálo lahodnosti Věčně bratra tvého požívat; Vjeho objetí bych měla dosti, Nechtěla bych ničím oplývat. Vláda. Mé pak srdce potvém strejcy touží, Sním jen kdybych byla spojená; Proněho se vedne vnocy souží, Snímbych byla věčně blažená. Běla. Přenešťastné ženské pokolení! Žádat nesmíš, koho miluješ? Podrobené jsy ty navolení, Zřídka ruku zlásky daruješ. Vláda. Jakž jsou muži nadnás blaženější! Lásku mohou každé darovat Dle líbosti, y té nejkrásnější, A se vpožívání radovat. 62 Běla. Šťastná jsem předc, žes má přítelkyně, Lásku tvou chcy strejcy prozradit; Že chceš stále, vsmutné y hodině, Jeho trpký život osladit. Vláda. Zato tě má hojně darovati Bratra mého milé objetí; Až zví, jak ty ho chceš milovati, Vstříc ti donáručí poletí. Š. Hněvkovský.
Na Paní Starou.
Jakéž jsou to divné časy! Jestliž naše paní Stará Mladá čili stará? Šedivéť má vlasy, Ale tváře, jako růže. Kdož sto rozum míti může? Toť jest lehce kupochopení, Vlasy své má odnarození, Ale tváře dnes, jak vstala, Teprv sobě udělala. J. Metlovic.
63
Ukolíbavka.
Spi, má zlatá, Boubelatá, Spi, má hubinko! Noc se blíží, Oči klíží, Hajej miminko! Mdlí se páni Pocti shání, Mrouce starostí. Panna bledá Hocha hledá, Vzdychá milostí. Lichvář sedí, Zlata hledí Předzlým zlodějem; Nadaň brouká, Strachy kouká Nadsvým kročejem – 64 Zazlé činy Zrádné syny Píchá vnitřní had; Srdce čisté Může jistě Mezy draky spát. Spi má zlatá, Boubelatá, Spi má hubinko! Noc se blíží, Oči klíží, Hajej miminko! V. Nejedlý.
Na Soběslava.
Co ty přátel hledáš? o daremná starosti! Tvé ptej se truhly dřív, ta máli peněz dosti. Václav Bělovský.
Na Harpaxa.
Co já tě chválit? proč? snad zato, Že vhojnosti počítáš denně zlato? Nemohlbych horu chválit spíš, Ješto jest množství zlata skrýš? Jan Nejedlý.
65
Jiří král, a Vaněk Všeboj.
Poté strašné době, Když se množství mrzkých bludů, Hrozných strastí, bíd a psot, Skrze zlosti vzteklých rot, Jako zsudů PoČechách a poMoravě Všudy rozvodnilo, Tak že zde, jak vtmavém hrobě, Truchlivo a smutno bylo: Jakýs Všeboj v Jaroslavě Mezy svými, Bratry spojenými Se jak jasná hvězda stkvěl, Též y uvšech slovo měl. Ale král, Ješto sprvu kališníkům, Více než jich odporníkům Kruce stál, Prorozličné zlosti, Kyselosti Jejich vyšších hlav Vnemilost je vzav, Vaňka, jenž vždy dál a dále, Kvyšším stupňům šel, Byť ho lapil, neustále Vidět chtěl. 66 Dálo se, že Jiří král Jeda nalov zvěř y honě Shlédl byt Vaňkův ssvého koně. Byť ho trochu nazub vzal, Nejsa syce Jako sprvu více Přítel kališníků, Posvém věrném komorníku Tak mu psal: „Pane Vaňku! vosmi dnech Udvora se dostavíte, A zotázek těchto třech Sám mně ustně zodpovíte. Předně: vkolik let Bych as objel kolem svět? Potom, začbych stál? a pak: Co sy myslím? Totoť však Nesmí pravda býti. Hleďte nase pozor míti, Ať vše uhodnete, Syce městem naopak, (Aby kousek zato stál,) Naoslíku pojedete. Tak má vůle. – Jiří král.„král.“ Prach a broky! což se stalo? Jakýchž se tou cedulí 67 Všebojovi nadělalo Tartasů a brykulí? Dnem y nocý ho to hnětlo, Mozek jemu vhlavě pletlo. Zrána, jak své jasné tváře Ukázala zorní záře, Doměsta hned jde, A se zde Všechněch professorů Zučených svých zborů Snažně ptá a všecky zve. Škoda práce! ba tať tam! Všickni hnedle sem y tam Pokněhách se shánějí, Dostarých se dávajíce, Vjednom donich brejlajíce, Div se nezfanfrnějí. – Což vše naplat? ovšemť že Tito páni vše, co se Všudy vsvětě dálodálo, znají; Písek vmoři spočítají, A vše vědí – jen to ne. Všeboj, věda coprv, zase, Slehčí kapsou, domů jel; Aniž čáky, že vtom čase Ňák se zoka vydře, měl. 68 Kamž má chuďas nyní jíti? Neb co předsevzýti? Pryč se dni a nocy braly A co voda utíkaly. Vida, že se časy krátí, A žeť se den podni tratí, Strachy sechl a bledl co stěna, A co vodní pěna. Vmyšlinkách těch zmatených Vyjde kvodě, A zde chodě Vchládku dubů zelených, Lístím krásným oděných, Stejská sy, a vždy jej hněte, Žeť se ztoho nevyplete. Vtom mu všecek pomoučilý, Čiperný a zčtveračilý Mlynář Strýc Vyjde vstříc. Všeboj pro své vyražení Začasté se kmlejncy brával, A se vřeč a vhovoření SStrýcem, rád ho maje, dával. „Aj, aj, dí Strýc: Jemnost pane! Tuším ňák se trápějí? Jejich tváře malované Ňák dnes barvu tratějí. 69 Čímž to, že dnes tam y sem Všecek smutný chodějí? Snad je lístek vruce souží?„souží?“ „Tak jest tomu, milý brachu, Vece Všeboj: ach, jáť jsem Všecek spleten a pln strachu. Král náš vědět touží, Vkolik asy let By mohl objet kolem svět; Pak zač stojí sám; A co sobě myslí. Však Toto nesmí pravda býti. Běda! jáť se mám Napozoru míti, Bych vše uhodl, syc mne dá Naoslíku naopak Poulicých městem vésti. Což se tobě otom zdá? Podívej se, vosmi dnech Již se ztěchto všech Třech otázek mám vyplesti.„vyplesti.“ „Ha, ha, dí Strýc: Jemnost pane! Hřička ta jim hlavu hněte? Takť se leckdys vsvětě stane, Že lva malá muška zplete? Tři otázky! kus papíru! Nasvou víru! 70 Nic sy ztoho nedělají. Vždyť okráli povídali, Žeť ho nikdý nevídali? Nyní mně svůj oděv dají! Tedy vmalý čas Uhlídají, Žeť se, nežli přijdu zas, Zevšech pletek vysekají. Zvšeho zaně zodpovím; Ať y zrohatím, Když zakrálem nepojedu, A jich zléčky nevyvedu.„nevyvedu.“ Vvesnicých se rohů náši, Hůř než smrti ssatanáši, Hrozejí sedlácy. Ti sprostácy! Vměstech, kdež víc vtipu mají, Jen se tomu usmívají. Všeboj hned svůj oděv vzal, Jejž y sradostí Mlynářovi dal. Strýc se svelkou chtivostí Hlavy trochu své přimoučiv, A se sVaňkem porozloučiv Přímo kdvoru bral. 71 „Vizmež nuže, vece král, Jestliž pravdu mají, Ovaší což učenosti, Důvtipu a rozumnosti Vůbec povídají. – Rcetež tedy, vkolik let Bych as objel kolem svět„?svět?“ „Když sy koně svého záhy Rovně ssluncem osedláte; Naněmž nevykročíc zváhy, Pohorách a dolinách Cválem pojecháte, Včtyrmecýtma hodinách Všecko všudy vykonáte.„vykonáte.“ „Nyní ale propovíte, Co myslíte, Začbych já, váš Pán a Král, Asy stál?„stál?“ „Toť mne věru nejvíc hněte, Můj y mozek vhlavě plete. ZaJežíše Pána židé, (Vímeť syc, Že vždy tito lidé Rádi levně kupovali,) Třidcet stříbrníků dali. Pročež nedám zavás víc, Nežli třidcet bezjednoho. Zatoť mám, že žádný král, 72 By svět dobyl obojí, Zatak mnoho, Začež někdy sám Pán stál, Jakživ nestojí.„nestojí.“ „Hrome! vece Jiří král: Komužby se mělo zdáti, Žeť já nemám zavíc státi? Nyní ale zavolejte Rozum, vtip a učenosti, A se napozoru mějte, Ať to uhodnete; Syce předce bezmilosti Naoslíku pojedete. Což sy myslím, ale však Aťžiž není tomu tak?„tak?“ „Ať jsem lhářem! Dí Strýc: když sy nemyslíte, SVšebojem že hovoříte. Ovšem! ale není však Pane králi tomu tak. Neboť jen smlynářem Všebojovým hláholíte.„hláholíte.“ Tuť se Jiří král Řeči mlynářově Jaknáleží smál. „Což pak tobě, 73 Milý brachu, vece král: Zato potěšení Své y mysli vyražení Dáti mám? Buď na místě Všebojově, Nechť pak tvůj pan Vaněk sám Naoslíku hesky sedě Poulicých městem jede; Čili nemá, kdo chce žíti, Také sýti?„sýti?“ Chraň„Chraň Bůh! jakžby se to mohlo státi, Praví Strýc: vždyť neumím Ani čísti ani psáti? Tohoť sy však vyprosým, (Neboť stím nic nezkazýte Ani země nezchudíte) Aby dnešní lest Najevo se nedostala, Alebř se všecka čest Panu Všebojovi vzdala.„vzdala.“ Král dal Vaňku poručení, Aby Strýce ksobě vzal; Hodné jemu vyživení Donejdelší smrti dal. Pak že Všeboj naotázky Zodpovídal bezpřekážky, Všudyť se to rozhlásylo, Slávu jeho rozmnožilo. A. Puchmajer.
74
Stálý milovník.
Jak ji chcete, tupte, haňte, Marné vaše hanění! Bělu vzýt sy, jen sy braňte, Láska nezná nucení. Vaše překážky víc sýly Dodají a smělosti; Rozpalují všecky žíly Víc a více kmilosti. Chválíte jen jiné panny, Že jsou mnohem krásnější, Nani vymejšlíte hany; Předce jest mi milejší. Boháčů jest více vsvětě, Potěch srdce nedychtí; Sními štěstí zřídka květe, Zřídka se knim připlichtí. Vyť nemáte čitedlnosti, Máte srdce jako led; Jaké vlícých spanilosti! Jaký řeči sladké med! 75 Oči jasné jako nebe! Děvče, líbé, nevinné! Buďto žádnou, nebo tebe, Žádá srdce jediné. Proni vše chcy podstoupiti, Bezní nelze živu být; Odní nechcy upustiti, Nechť je jak chce, ji chcy mít. Š. Hněvkovský.
Hrobní nápis.
V tomto hrobě leží Václav Neviděl, Kterýž sluncy světlo, lidem radost záviděl. Ba y sobě nepřál hrubě pít a jísti; Jaký div to! že ti přeje nápis čísti. J. Nejedlý.
O Nance.
Jak má Nanka stará býti, Žádáš vědět mocý? Musýmliž ven spravdou jíti? Vedne dvadcet, čtyřidcet má vnocy. Martin Chodounský.
76
Živobytí vkraji.
Jaro knám již přiletělo zráje, Ztál již sřeky led a shory snih; Vlažným dechem vzkřehlé život háje Dmýchá plaše zymu jarní jih. Otevřela dobrá mátě, země Sluncy, otcy tvorů, plodný klín; Již se rodí kvítí, zdárné plémě, Již y vzcházý žítožíto, mák y kmín. Již sy bělorounné ovce skáčí Polukách se pasouc trávnatých. Oráč skřivým pluhem vpole kráčí Popoháně volů rohatých. Již až mílo ptácy zvuční všady, Popolích a vlese, zpívají; Posypané mlíčným květem sady Vůni přerozkošnou dýchají. Jakž je blažen! kdož teď vjasném máji Nalukách, jež vonné kvítí zas Míle šatí, nebo vhustém háji, Vněmž se porozlíhá ptactva hlas, Upotůčku, an svůj skrze sýtí Přemilostně hrče točí běh, Rozkoš božskou vsrdcy tichém cýtí, Naměkoučký lehna sobě mech. 77 Neslepíť ho zlatých trůnů leskot; Neděsýť ho ostrý meč y hrot, Ani koní dus a bubnů třeskot, Ani moře vzteklý jek a hřmot. Jehoť nemučí a nevybouří Skrejší mrzkých zlostí, marných měst Zesna, jak svých očí pozamhouří, Lidstva hluk a hrdých vozů chřest. Vměstě člověk život levý vleče. Obžukáť ho žravých péčí roj; Zlost ho svodná vskryté vábí léče, Trýzní každý sebe sprostší kroj. Liškou podšitá ho lichva šoulí, Číhá lest a závist šilhá naň; Drzý posměch naněj hubu čpoulí, Hněv se mstivý sápe zlá co saň. Všeho toho kraj ho milý zhostí. Vkraji pokoj tichý panuje. Zde se láska přízní snevinností, S sprostností se přízeň spojuje. Zde mu zdraví zjasných jiskří očí, Volně běhá jeho čistá krev; Veselý zde všudy, kam jen kročí, Vůkol něho pleše smích y zpěv. 78 Zrána hned, jak míle zorní záře Vjasné kráse vyjde ztmavých hor, Své y poodkryvši světlé tváře, Plaší tmy a budí každý tvor, Vstana lehký zsvého spěšně lože, Vzdává, žes ho chránil vnoční čas, Tobě Hospodine! Otče! Bože! Vděčným srdcem čest a chválu zas. Jakouž radost, všírém chodě poli, Div se nerozplyne, požívá! Vstříc mu všecko pleše, nač se koli Opojeným okem podívá. Odevšad mu nebe jasně sloní, Libým hlasem zvučný cvrčí háj, Strakatá mu louka míle voní, Vše se smějesměje, jakby kvetl zas ráj. Teď se dívá, jak se hory doly Zeleností jarní šatějí; Jak se různo pasouc tlustí voli Mocným vplani hlasem bučejí; Nyní zas, jak malé bůjné dítky Pomotejlích zlatých běhají, Nebo strakaté a vonné kvítkykvítky, Věnce znich sy vijíc, trhají. 79 Zbytečné teď klestí žabkou rývy, Zalívá teď vonné květiny; Nyní hebké poštěpuje slívy, Nyní utlé sázý zeliny. Teď se dívá, jak se pilné včely Vhlučných rojích zoulů zdvíhají, Neb zde plaší líné žravé čmely, Tam med sladký zkvětin cucají. Teď se spole kmilé budce blíží, Kdež se láska stkví a svorná ctnost, Nevinnost a radost tiše kníží, Vníž je pokoj stálý věrný host. Milostným zde naněj okem kyne Vktvoucým, Běla krásná, podletí; Sníž jak vráji, nevinný mu plyne Vpřerozkošném život objetí. Vjídla sprostá se mu nevmíchává, Jako vdomích panských, skrytý jed; Což mu štědrý sad a stádo dává, Vše mu chutná jako sladký med. Vloži nemučí, než oči zmhouří, Zpáchaných ho zlostí vědomí; Zlé ni vesnách tichých nevybouří Krvavým ho mečem svědomí. 80 Věčněliž se budeš hrýzti v Praze? Pracý břímě těžké ssebe shoď! Poď, bys viděl, jak se máme blaze, Honem knám ven, milý brachu, poď! Poď ven, vradostech tu oplýváme, Čeho se ti zachce, vše tu máš; PospěšPospěš, všickni pro tě něco máme, Milá B – a, já y V – ch náš. A. Puchmajer.
Žaloba na Amora.
Slyš Venuše, trestej syna, Jest veliká jeho vina. Onť šálívá srdce vsálích, Též vdívadlech, vspolcých, vhájích. A ondy slyš! ranil srdce, Y vechrámu tvého otce! Když odplatou nábožnosti Má trápení být milosti; Kdož Perune! bude chtíti Kdy dochrámu tvého vjíti? Š. Hněvkovský.
81
Básníř.
Aj, můj život čistě plyne Bezvší žravé starosti; Vždy mi štěstí sladce kyne Vrozkoši a vradosti. Říčky čisté věku mého Příval péčí nekalí, Kromě přátel peprného Nic se namne nevalí. Všudy ctěn a vážen bývám, Nechť jsou hody, nechť je kvas, Vkaždém spolku vždycky mívám Přední místo, přední hlas. Předemnou se zkaždé strany Vždy klobouky smýkají, Vždy mně ruce ženyženy, panny, Srájskou tváří, líbají. Holky heské vjarním květě,květě Navlas se mně vinějí Zevšeho, což vtomto světě Zde y onde tropějí. 82 Holky heské, zato máte Snad, že vsvětě já jen sám, Když mi lecos povídátepovídáte, Ztvrdé skály srdce mám? – Buď vy holky krásné, více Nikdý kemně nejděte! Buď sy ňádra, oči, líce – Mně pak srdce zastřete. B. Z – ý.
Na Tončí.
ZeťŽeť jest Tončí pannou, nechtěj pochybovati; Jdi kní, a uslyšíš ji vždy tak – jmenovati. Š. Hněvkovský.
Na Bohdala.
Nevím Bohdale můj, co psáváš tolika holkám; Vím, že žádná však ještě ti nepsala nic. Jaroslav Metlovic.
83
Dvě sestry.
Dvě sestry kvetly vmladosti Tak krásně jako máj, Znichž starší vmarné radosti Sy oblíbila ráj. Však druhá vctnosti, včistotě Svůj život konala, Bydlela dlouho vsamotě, Vní rozkoš mívala. „Jakž sestro, jest mi přeblaze! Nemůže ti tak být; Jen poslechni a buď vPraze, Máš se tak také mít. Jsemť živa prázdna starosti, Má práce jen je stroj, Jsemť všudy přiveselosti, Mámť každý nový kroj. 84 Jsem ctěna jako bohyně Y odnejvyšších hlav; Víc radosti mám vhodině, Můj přešťastný je stav. Kdekoli kráčím, zevšech stran Očima střílejí; A hojnou nesou lásky daňdaň, Orozkoš prosejí. Syc že tím ohněm zahynou Vsvé horké žádosti, Tak ženské srdce obvinou A dojdou milosti. Jako když růže vpodletí Svá ňádra rozvije, Kní všecko krásné přiletí A rozkoš požije. Jak zakuklené květinky Brouk každý nechá stát; Tak ostudené holčinky Kdo zmužských bude dbát?„dbát?“ 85 „O sestro, sestro bezbožná!„bezbožná!“ Ta druhá pravila: „Vždyťs bývávala pobožná, Jak jsy se změnila! Jak vězýšvězýš, pomnipomni, hluboko; Což ztoho nepojde? Smarnostmi žádný dalekodaleko, O věř mi! nedojde. Kdož chválí tě? jen světácy! Jich chvála jest jen lest; Smích sobě strhnou čtverácy, Když tobě vezmou čest. O považ, dcero marnosti, Jak mrzký jest tvůj stav! O navrať se zas kectnosti, A mrzkostí se zbav. Nadvšecku rozkoš jedině Jest přemilého ctít; A milovati nevinně Jest nebe vsvětě mít.„mít.“ 86 Zté rady sy ta světačka Žert strhla a posměch. Řkouc, že je předc jen sprostačka, Že nezná světa běh. A šla zas vmarné slepotě, Kde každý sní zas hrál. Druhá ale šla včistotě. Kteráž znich došla dál? – Jak brzy chlipnost požřela Té první spanilost, Líčená osamotněla, Kní žádný nešel host. Teď sy zní posměch dělají Co zmody stoleté, Pokoje nikdež nedají, Že krása nekvete. Jak se sní bude dále dít? Teď pozdě naříká. Začíná namarnosti klít, Jimž pozdě odvyká. 87 Kdežto vším sestra oplývá, Má všeho vhojnosti; A vmanželstvu teď požívá Zdravější sladkosti. Y čisté má své svědomí, Též zachovanou čest, Strach nemá, že kdy pohromí Ctnost spravedlivý trest. Ošálit panny ojméno Nedejte se, a ctnost! Vězte, že nejprv zavěno Má býti poctivost. Š. Hněvkovský.
Naobraz noc představujícý.
Jakž mistrný obraz noční temnosti Jest vzdělán Korežijovou pilností! Ledva naněj patřím, již dřímám, Již již – oči – kspání – zavírám. Martin Chodounský.
88
Obraz rozkoše.
Vzhůru, hochu, vzhůru vstaň! Rozkoši se mužně braň! Když jak jasné vmáji nebe Směje se, a vábí tebe Řečí sladší nežli med; Utec, věřvěř, má skrytý jed. – Přijdouc ktobě sradostí Zakuklí tě slíbostí. – Tys, můj milý, bezstarosti, Nemyslíš než naradosti; Necýtíš nic spě pořádpořád, Že tě tajně píchá had. Rychle hochu, vzhůru vstaň! Číši máť ta lítá saň, Vpekle jedu natočila, Doté číše všecken vlila; Kterýž zdlouha ale dost Sleze tobě tuk y kost. 89 Zticha, když ty levně spíš, Vlezši ktobě, než co zvíš, Vleje všecken natě spíše, Než procýtnešprocýtneš, jed zté číše,číše Pak tě zhurta probudí, Pryč y odse vypudí. – Běda! běda! nynís chrt, Chřestíš kostmi jako smrt. Jed ti všecky oudy zžere, Zdraví, sýlu, krásu zdere, Lítost, lítost, vždy a jak, Hryze srdce tvé co rak. – – Vzhůru, vzhůru, rychle vstaň! Rozkoši se mužně braň! Věř, můj hochu, vnevinnosti Najdeš věnec cti a ctnosti; Utec, utec, když tě zve Ochechule kskáze tvé. B. Z – ý.
90
Přemysl Ottokar vPrusých. Zpěv první.
Král náš milý táhne polem, Král své Čechy kvojně zval; Tak šla pověst horem dolem, Lid se valem kvojsku hnal. Panstvo táhlo kctnému králikráli, Jak včel koulu letí roj; Aby došlo cti a chvály, Spohanyby vešlo vboj. Čisté ženy, ctnostné matky, Muže, syny líbaly: Provlast, víru a své statky Bojovat jim kázaly. Slavných předků krásné činy Přednášeli rekové; Kstatným skutkům milé syny Měli moudří otcové. 91 Vojsko táhnouc sveselostí Písně skočné zpívalo; Řečí, skutky kudatnosti Srdce sobě dodalo. Holla! budem bíti stále, Mečem bránit svého krále, Bídy provlast chceme nést, Víry hájit, množit čest. Vzhůru bratří! vzhůru zbraně! Pohané se blíží knám! Zhurta naně, schutí naně! Ottokar nás vede sám. Kdo cti krůpě vtěle cýtí, Kdo zná mužně vésti zbraň; Vprudkém války hromobití Krále svého statně braň. Milost Páně, čest a sláva Prácy pernou odmění; Víru pohanskou a práva Náš meč statný vyplení. Vzhůru meče! Bůh jest snámi! Kníže moudré vede nás, Pohanské Bůh zdrtí chrámy, Prušané král shladí vás! 92 Holla, bratří! vzhůru zbraně! Pruskou zem již vidíme; Brzy kříž a víru Páně Vhustých lesých vštípíme. Nepřítel se mocně rojí; Král nás milý vede kboji, Kdo zná mužně vésti zbraň, Krále svého statně braň. – Slunce zašlo naobloze, Jasné vyšly hvězdičky: Zlýduch vohnivém jel voze, Vbahně hrály světličky. Líté šelmy vlese řvaly, Sovy strašně hulákaly, Vpoli strašil černý pes, Když se kspaní brala ves. Vojsko cestou unavené Mdlé své kosti složilo; Vůdcy vmysli roznícené Cosy vhlavě bouřilo. Mysle semtam slávy hledá, Jakby šťastně vojnu veda VPrusých vštípil svatý kříž, Když snu přepadla ho tíž. 93 Krále sen hned vprvním spání Vmísta rájská divně ved; Kdežto vbožském oplývání Každý strůmek zlatem kvet. Tam, kde vnesmrtedlné kráse Jako hvězdy stkví se Čech, Jenž bdě provlast vkaždém čase Šťastně skončil slavný běh. Vůkol, jako slunce, chrámy Hrály vzlatém stavení, Bílí muži, krásné dámy Vráji byly kspatření. Mezy ními Václav svatý, Sreky rozkoš božskou pil, Jasnou hlavu věnec zlatý, Tělo šat mu bílý kryl. Vpravé ruce knihu nesa Kráčí skrze božský ráj; Kde tvor každý láskou plesá, Kde se věčný směje máj. Vezma zaruku ctné kníže Líbá vroucnou milostí; Zjevuje mu čest a kříže Synů věrnou tvářností. 94 Patř, dí, Ottokaře milý, Vkníze činy budoucý, Jak se zrádcy mocně sýlí, Vzhlédni navlast hynoucý! Jaké páší cyzý roty Vkrásném kraji mrzké psoty, Jak zlá válka, lítý mor VČechách dáví každý tvor. Zpurcy kradou, města pálí, Chudé lidi rasují, Ženy ctné a panny šálí, Nevinnosti zbavují; Žádné není ohavnosti, Žádné necti zpáchané, Jížby vrozkacené zlosti Nesplodili satané. Stříbro derou zchrámů Páně, Svornost zdomů pokojných Plaší co psy slídíc zbraně Vzemi lidí nezbrojných. Sedlák nahý dřen jsa zoufá, Nůž sy vráží doboku; Strachy schna lid dohor coufá Zlých se boje ouskoků. 95 Domy svaté vprachu leží, Paláce y zahrady; Dívky kvílí, šťárat kněží Musý vhrobích poklady. Mezy pány žebrák nahý Rozsekán byv cedí krev; Prosý proklínaje vrahy, By ho pomstil Boží hněv. Mátě hořem vslzých plyne Zesebe krev potícý, Usty synu chtíc, an hyne, Stavět duši letícý. Vtom ach! kati zaodměnu Lásky ctné a milostné, Trýzní, bijí slabou ženu, Žerty majíc radostné. Vzteklá roto! šelmy líté! Zplodilať vás sďáblem noc! Byste krví ctnosti zbité Sytí podzdili svou moc! Věčné kletby, věčné tresty Strašné jako mstícý hrom, Nectná jména musý nésti Každé místo, každý strom. 96 Lítí kati matkám děti Odprs vlekou urputně, Vstrašlivém a hrozném kletí Páší vraždy ukrutně. Praha vkrvi synků plyne, Všecko všudy vČechách hyne, Hynou luka, role, les, Hoří město, hoří ves. Smrt svá jedovatá křídla Mor zust plijíc, rozstřela. Radost zrůžového sýdla Sctností svatou zmizela. Ouzkost, hrůza, zoufanlivost Slstí se zrádnou spojily; Vojna, hlad a vzteklá mstivost Trůn sy vČechách vstavily. Smečem vruce jako feny Krve žížníc běžejí, Oheň zočí, ztlam jim pěny Jedovaté kypějí. Vzhledem smrtíc lidi bijí, Ztěl jim srdce trhají, Dívek nevinnou krev pijí, Nadsvou vraždou plesají. 97 Čerti mrchy zdobrých lidí, Znebe peklo horoucý Tvoříc zlato vztekle slídí, Zlato kpeklu vedoucý. Zůřivost zlá řídí zbraně, Říčíc vzteká se jak saně; Zem se strachy otvírá, Mrtvá těla požírá. Děti, ženy, starcy vlasy Zhlav sy bídných trhají, Omstu zoufanlivé hlasy, Omstu snebe volají. Dívka strachy jak zed bledá, Ruce spíná, pomoc hledá, Metouc sebou dovody Žádá vsmrti svobody. Nikdý co svět světem stojí, Vžádných země končinách, Vžádném rozvztekleném boji, Vžádných lživých novinách Nebylo té škodné bouře, Vzteku, křiku, ohně, kouře; Hrom, když ztisýc houká děl, Neroztříská tolik těl. 98 Takto připosledním soudu Zajde vpřirození řád. Satan zohnivého proudu Vdechne nasvět puch a smrad. Zem se počne strachy třásti, Hvězdy spadnou dopropasti, Vztekle bude řičet hrom, Skály dvojit, třepit strom. Vicher sohněm svede boje, Peklo snebem ruznice. Čerti jak vos škodné roje Zhyzdí rájské vinnice. Ovce proti vlkům vstanou, Jinoch rozdvojí se spannou, Vody zpurné strhnou hráz, Jaro shltí krutý mráz. Lidé budou strachy koukat, Želet stráty synů, žen; Snebe, zpekla počne houkat Hrom, a mračno kalit den. Smrt se zrádná smorem spojí, Zmůže tvory vhrozném boji, Slunce zhyne, hrozná noc Rozšíří svou vsvětě moc. 99 Vtom jak anděl milý snebe Přišel kČechům dobrý král; Milost, láska čeká tebetebe, Kde kat smečem prvé stál. Moudrost naruku mu dává Blaže zem ctný Bechyně; Panují zas svatá práva Vobživené krajině. Pohrozném tak hromobití Země leklá okřívá; Stromy pučí, zvadlé kvítí Vůni hojnou vylívá. Ptáček vsladkém prozpívání Nové štěstí velebí; Zvěř se dohromady shání, Vše se směje vpodnebí. Jasné nebe míle svítí, Slunce jaro zvěstuje; Když se strašné krupobití Zjiné strany sstahuje. Tajní zpurcy ostří meče, Královská krev zrádně teče, Běda! běda! nasta škod! Knížat zašel slavný rod. 100 Vděční Češí vslzých plynou, Hořem potí drahou krev; Žert a radosti jim hynou, Smutek nese věrný lev. Skřehlá starost, jarní krása, Vonná luka, černý les Knížat milých slávu hlásá, Díky nese město, ves. Dnem y nocý pamět slaví Králů slavných statný rek; Oltáře jim vsrdcých staví Přítomný y příští věk. Tak král dobrý vsrdcých žije, Všecken se mu koří svět, Sreky ctnými rozkoš pije, Vbožském ráji pije med. Bídy nové nastávají, Zbraně brousý vnitřní boj; Králi oživot sy hrají, Dočech táhne cyzý zbroj. Nepřítel se zpurně rojí, Čechy mezy sebou dvojí, Zlato slídíc co zvěř chrt, Dáví lid jak mor a smrt. 101 Jasné slunce, krásné nebe Mračnem tvář sy zakrylo; Syrné blesky střílíc ssebe Ohnivý dešť vylilo. Rozbroj, zrada, nahá bída Kruhy spáté štěstí hlídá, Zpoura svojnou, svraždou lest Svornost vypudily změst. Patř, zde Karel milý vslávě Stkví se věčně kvetoucý; An lid blaže jak Bůh právě Zavrhl chválu hynoucý; Čechy miluje své syny, Šetřil stále pokoje; Proklel reků sylné činy, Zahnal vnitřní rozbroje. Patř, jak mezy naše rody Každé uvedl blažení, Zplášiv pověr škodné plody Vštípil zlatá umění. Patř, jak světlo učeností Podním spojilo se sctností, Zhynul podvod, zrada, lest, Zkvetla sláva, láska, čest. 102 Bděním stálým lesy husté Změnil vpřerozkošný ráj; Kvetla luka, stráně pustépusté, Krásnějc kvetl y božský máj. Pravé víry vládlo světlo, Vplné míře štěstí kvetlo, Vstříbra, zlata hojnosti Požíval Čech radosti. Krásných ovcý hojná stáda Pohorách a dolinách, PtactvaPtactva, zvěři plná lada Polesých a křovinách, Řeky rybné bohatými Perličkami zasyté, Ourodný kraj sdvory svými Štěstí jevil hlasytě. Štěstí, štěstí ploulo všudy Kryjíc rájské krajiny, Vršík plodil zlaté rudy, Skály vonné byliny, Zlatá jablka, krásné růže Háje míle krášlily, Čisté matky ctnostné muže Kvlasti slávě rodily. 103 Zeskal nové vinnohrady Hnaly hrozny jiskřícý; Pokoj spojil slidmi hady, Sovcý vlky zůřícý. Ostříž dravý holubinku Jako sestru miloval; Vicher zpurný nabylinku Vůni rájskou fochroval. Stříbro, zlato zkaždé hory, Se jak voda, prejštělo; Zbahen vstaly panské dvory, Snebe štěstí pršelo. Zem svůj poklad otevřela Nasta plodíc sličností; Dívka krásná zahořela Kjinochovi milostí. Láska svatá oheň lila Vsrdce její nevinné, Lásku shochem dívka pila; Vlásce ploula jediné. Manžel včistém objímání Ženky neporušené, Cýtil božské radování Nevinností kořené. 104 Tak ctnost podním krásně kvetla, Vchaloupce a vpalácy; Věrnost lásce věnce pletla Obecní y domácý. Prosvé kníže hrozné daně, Život, duši bylby dal, Skrze oheň, draky, saně, Skrze peklo Čech se hnal. Takto kvetou vjarním čase Luka, zahrady a háj; Všecko plyne vrájské krásekráse, Všecko živí nový máj. Malé kvítky, panská růže Stkví se vnovém odění, Jaro sýlí čerstvé muže, Pannám tváře červení. Všecko všudy rozkoš cýtícýtí, Jakoby čas rájský kvet; Zvuční ptácy, vonné kvítí Čarují nám nový svět. Dnem y nocý lidé bdějí, Požívajíc radosti; Hoší, panny písně pějí Cýtíc čisté milosti. 105 Klekni synu, synu milý, Předtím svatým hlavu skloň; Srdce knebi vtuto chvíli KBohu otcy vzývej proň. Žehnej vroucně časy zlaté, Příkladem ti Karel buď! Šetř sy cti a ctnosti svaté, Miluj lid, a mírně suď. Zakrej synu, zakrej oči! Šarlatový odhoď šat! Ach! Čech proti Čechu sočí, Vražda, vzteklost, bída, hlad Bouří, hubí, zdvíhá meče, Províru krev lidská teče, Otce smrtí zrádný syn Vzlosti páše nasta vin. Vzteklá rota přetvořuje Vhrozné pouště krásný ráj; Zbitým lidem naplňuje Vzpustlých Čechách každý kraj. Běda! běda nevinnosti! Pravé zásluhy y ctnosti Vrozkaceném sápaní Bezbožnost sy podmaní. 106 Bratří proti bratřím bouří, Vohni stojí dědina; Hyne mátě, dítě vkouři, Padá dívka nevinná. Zpurcy loupí chrámy Páně, Nakněze své ostří zbraně, Oheň zžírá, hubí mečmeč, Stvořila co lidská peč. Nepřátelé sevší mocý Odvýchodu kzápadu, Meče ostříc dnem y nocý Táhnou Čechům kupádu. Hrozné vojny, mordování, Psoty, pronásledování Káží lidské potvory Smyslům zdravým navzdory. Patř, jak vválky hromobití Smečem vruce lítá smrt. Jak lid vbitvě rozkoš cýtí, Dáví sebe co zvěř chrt. Vpekelné jak zůřivosti Vzteklé páše hanebnosti, Cedí, pije lidskou krev Jako rozsápaný lev. 107 Takto zyma umořuje Ptáky, stromy, byliny; Řekám prudkým pouta kuje Ráje mění vpustiny. Takto škodnou tlamou dáví Lidi jedovatý mor; Hyne zvěř a ptácy draví, Hyne každý živý tvor. Žižka táhne zoné strany, Žižka mstitel ohnivý; Novým štrychem bije rány A pád napád strašlivý. Baby nepřátelské žene Co vlk ovce ustrašené, Žene prchlé zajíce Přeshory a hranice. Skrze meče, oheň, vody, Skrze skalné pustiny Protivníkům tropě škody Táhne vcyzý krajiny. Smrt a hrůza předním lítá, Štěstí hlavu skloňuje; Moc jak moře písku čítáčítá, Nepřátel zbraň složuje. 108 Hlučná sláva reku plete Věnec nesmrtedlnosti; Mezy bojovníky kvete Vzkrvácené tvářnosti. Škoda, že vsvém rozvzteklení Hůř než zlý duch kazyl svět; Syce bylby vvěčném ctění, Jako Milcyádes kvet. Poděbrad jak vmoři skála, Pevný co stoletý strom, Jehož duše vštěstí stálá Zpurcům smrtícý jest hrom. – Jiří pravé ctnosti ctitel, Klidem co Bůh milostný, Nepravosti přísný mstitel Trávil život žalostný. Přihrozném jak hromobití, Když blesk lítá, bije hrom, Vicher vesvém vlnobití Domy boří, láme strom. Mračno lijavec když leje, Sedlák kouká, co se děje, Každý vněm se třese oud, Jakby poslední byl soud. 109 Ctný jen vítěz nepravostí, Andělské muž čistoty, Nemůž hromů ukrutností Zděšen být zsvé jistoty. Čistým srdcem, prázden viny Jaké bouřky má se bát? Byť y světa zříceniny Spadly, směle může stát. Takto zrádcy proti králi Vzteklou tlamou plili jed; Nasvé zradě zpurně stáli, Štvouce naněj celý svět. Poděbrad však sudatností Proti bídným zrádcům stál; Vprostřed války ukrutnosti Mstivým kletbám jen se smál. Rychle co blesk vodil zbraně, Co Bůh moudře řídil zem, Lid svůj šťastným mečem chráně Nahnal strachu zpurcům všem. Tak ctnost nadzlým zvítězuje, Kráčíc vnesmrtedlný chrám; Když co slunce osvěcujeosvěcuje, Hyne nectnost, hyne klam. 110 Zakrej synu, zakrej oči! Šarlatový odhoď šat! Patř, jak štěstí kolem točí Ženouc naČechy mé pád. Bída, tupost, vražda, zráda VČechách pevné panství skládá, Štěstí prchlo, kvílí čest, Vypíná se škodná lest. Pláče, ruce lomí, kvílí Vkoutě skrytá pravá ctnost, VidoucVidouc, jak se zrádcy sýlí, Vylívají nazem zlost. Jak zlí hyzdí zákon BožíBoží, Podvod, tupost, psotu množí, Vztekají se jako saň Proti bratřím vedouc zbraň. Již se mračno hrozné snáší Majíc zhubit každý kraj; Když tmy Jozef slavný plaší Zpouště tvoře plodný ráj: Čechy hnedky krásně kvetou, Rozmáhá se umění, Ctnost a věrnost králi pletou Věnec vvděčném spojení. 111 Řekl: Vtom Přemysl nakolena Předoltářem Božím klek. „Milost Páně ať je ctěna,ctěna,“ Zvolal vděčně slavný rek. „Navěky věků čest Páně Ať se hlásá vbožím stáně, Ať se hlásá vpustině, VČechách, vPruské krajině.krajině.“ Takto hojné díky vzdává Pánu dobrotivosti, Slavných předků jasná sláva Vctné a strašné tvářnosti Předočima králi lítá, Divy vsrdcy horkém zmítá, Divem bezsebe jsa zas, Mní, že volá snebe hlas: Ottokaře, synu milý! Ottokaře, vzhůru vstaň! Pohané se mocně sýlí, Mužně, mužně se jim braň. Ottokaře, duch tě Páně Předlstí nepřátelskou chráně Sylnou mocý ozbrojí; Vzhůru! měj se kuboji. 112 Skočiv zesna panstvo shání, Lid svůj kbitvě vzbuzuje; Kněžím, vojsku divné zdání Tváří jasnou zjevuje: „Bůh je snámi, Bůh nám přeje, Oheň vsrdce naše leje, Kdo zná mužně vésti zbraň, Krále svého statně braň.braň.“ V. Nejedlý.
Lékař a zdraví.
Doměsta šel doktor, změsta vyšlo zdraví, Jak je doktor spatřil, lekl se, zbledl a praví: „Kdež své, milé zdraví, kde své sýdlo míváš? Kamž jdeš?„jdeš?“ řekloť zdraví: kam ty nechodíváš. J. Nejedlý.
Na Strachotu.
O mihi si centum linguae sint, oraque centum! Vzdychá, když fatkář Strachota khostině jde. J. Metlovic.
113
P. Virgília Marona
Zpěv pastýřský sedmý v Češtinu uvedený od Antonína Puchmajera.
Tytyr. Koryda. Líběj.
Poddubem chřestícým se posadil znáhody Dafnyš: Sehnali vhromadu svá y Tytyr y Koryda stáda; Tytyr ovčičky měl, a mlíčné Koryda kozky; Každý zArkady byl y vktvoucý mladosti každý, Každý zpívati znal, a rovně se střídati v zpěvu. Semto mi sám, když utlé odzymy schraňuji myrty, Zbloudil ločovec můj; vtom já sem Dafnyše spatřil: On pak zhlídna mne zdaleka: poď sem, (káže mi) spěšně, Kozel, Líběji, tvůj, a tvá jsou kůzlata zdráva. Nyní mášli ty kdy, poďpoď, odpočiň sobě tu v chládku, 114 Sami sy polukách sem přijdou knápoji volcy: Míncyus názelený třtím utlým břehy tu broubí, Vučíť včely y zde se rojíc nadubu svatém. Což sem dělati měl? tuť nebylo Fíly ni Cypy, Domaby ostavená dochlívů jehňata zamkly; Měliť y převelikou y Tytyr y Koryda půtku. Pro jich hřičky sem svou věc vážnou mímo se pustil. Pak se střídali vzpěvu a vboj se pustili prudký. Můzám chtělo se zpěv jich připomenouti mi střídní. Posprvu Koryda pěl, pak jal se zpívati Tytyr. Ko. Nymfy Libétřské, má utěcho, přejte mi písní Buďto tak, jak Kodrovi mému: (jen Fébovi vkrásných Zpěvích postoupí) což však sto nejsmeli všickni, Znícý píšťala má zde nasosně viseti svaté. Ty. Břečtanem Arkádští vy pastuchy šlechtěte vzrůstu Veršovce, Kodrovi nechť se záštím rozpukne dršťka. 115 Nadchuť počneli však on chváliti, svažte mu čelo Kopytníkem, ať neurazý zlá veršovce usta. Ko. Štětinatého ti dá, ó Délio, palicy kance Míkon, a rozložité y bůjného jelena rohy. Vlastní máli to však; ty zhladkého mramoru všecka Budeš, a brunátná ti obtká názuvka lejtka. Ty. Mlíka tu naušák, a natyto jehnědy čekej Pryape, doroka zrok: mou chudou zahradu střežeš. Nyní zdělali sme tě načas zmramoru: však ty, Jen co nedoplní plod bravů, zezlata máš být. Ko. NadThým Hyblejský, ó Nérova Galato, sladší, Nadlabuť bělejší, a krašší nadbřečtan bílý, O přiď hned, jak sytí křebříně volcy se vrátí, Jestli ty kKorydě máš jen ňákou jiskřičku lásky. Ty. Kyž se ti hořčí zdám než hořké byliny Sardské, 116 Nadtrn drsnější, a lehčí nadřasu špatnou. Ba vždyť jest, než celý rok, již dnešek mi delší. Jděte vy, ještěli stud, již sytá volčata zpastvy. Ko. Studnice mechovaté, a kvítky co dřímota měké, Pak ty přízelená, jenž řídce je jabloni stíníš, Bravů včas dní rovných chraňte, již léto se blíží Parně, a nabůjných již bobtí poupata rývách. Ty. Záhrob je zde a smolná louč: vždy ohně tu nazbyt Máme, y odstálých se tu čadí veřeje sazý. Tuhou nazymu zde a navětry toliko dbáme, Jako napočet vlk, neb prudká nabřehy řeka. Ko. Stojí jalovec zde a drsné kaštany vůkol: Rozstřeno podkaždým tu leží ovoce strůmkem; Všecko se usmívá; však sličný půjdeli Aleš Zdejší zahory pryč, žeť vyschnou potoky, spatříš. 117 Ty. Pole tu schnou, a větrem zlým mdlé byliny prahnou: Vinných vršíkům jsy stínů Bachuse! nepřál. Les y háj se zazelená, jak Fíla sem přijde, Peroun vesele též se vhojném přívalu spustí. Ko. Herkules topoloví, a Bachus sy libubujelibuje rýví, Venuše roztomilá zas myrty a Apolo bobky. Fíla sy má svou lísku: co bude se líbiti Fíle, Myrtám líska se nepokoří, ni Fébusa bobkům. Ty. Topoly upotoků, jes vhájích, vzahradě sosna, Bílá navysokých zas hůrách jedle se pyšní. Navštívíšli ty však mne častěji, Lícydo krásný, Tedy ti postoupí jes vhájích, vzahradě sosna. L. Vímť to, a přemožený že Tytyr darmo se bránil, Nášímť Koryda jest až podnes Koryda lukám. 118
Chvála zlých žen.
Více muží svých sy zubů Nazlé ženy nebruste! Radší zaslepency hubu Kjejich chvále rozpusťte! Ženy zlé jsou zapotřebí, Korunu vám chystají Mučedlnickou někdy vnebi; Muže dobře kárají. Jest nám to zlé pokolení Zrovna snebe seslané, Aby vedlo knapravení Muže khříchům oddané. Ženy zlé jsou pravé líky, Všeobecné prostředky, Jich řeč plaší místo píky Všecky čerta opletky. Nosýli kdo hlavu vzhůry, Jeli pýchou nadutý, Kženě zlé ho dát dokůry Brzyť půjde sehnutý; Nebude sy více foukat, Pokoře ho naučí; Víc ne přesramena koukat, Jehně zněho vymučí. 119 Jestli někdo zlakomosti Zbírá peněz hromady; Čert je brává bezmilosti, Smutnéť máme příklady. Ať sy ženu, radím tomu, Hodně zlou dřív uváže, Tuť hned cestu těmto zdomu Našetřeným ukáže. Proti smilstvu umí bránit, Když čert muže nabáká; Nechceli se toho chránit, Hodně jemu vykráká. Kdežto dobré ženy muže Hovíváním kazejí, A tak čertům jejich kůže Naofěru sázejí. Nenávist? – „přej, bude přáno! Přízeň kvšem jest heská ctnost!„ctnost!“ Tím ho skouší, a hned ráno Navede sy hostí dost. Kdo je khněvu popudlivý, Dobrý příklad dávává: „Buď jen jak já milostivý! Per se radší!„radší!“ říkává. 120 Obžerství? jít dohospody Brání, též y dospolku; „Miluj střídmost, drž se vody Bezevšeho okolku.„okolku.“ NadTullia výmluvnosti Proti kartám vyleje, Byť řeč byla vevážnosti, Nehty vtvář mu zareje. Lenost? vkaždé honíc době, Nedá muži zahálet. „Naležíš se dosti vhrobě, Tam se můžeš vyválet.„vyválet.“ Toť zlé ženy působějí, Pročež chválu mají mít; Až se hodně rozmnožejí, Světic mnoho budem mít. Žádné nikdež vsvětě kvítí Není této mocnosti; Sám čert, kde zlé ženy cýtí, Utíká pryč včerstvosti. Popřejte mi, jestli znáte Také ňákou hodně zlou; Dobrý skutek uděláte; Pannyť všecky dobré jsou. Š. Hněvkovský.
121
Píseň jarní Milost Slečny.
Dulcius urbe quid est? an villa sit apta puellae? Sulpicia.
Budeť vždy tu paní teta Cyvěti a dřepěti? Mním, že jsem zde nadvě leta; Mámliž se tu sbaběti? Jakž to vesní živobytí Nadělá mi brykolí! Čert mně dolučního kvítí, Dolesů y dopolí! Cvrcy podvečír a žabky Cvrkají a kukají; Mezy tím y bžučí babky, Ptácy hloupě bukají. Když pak vlezu podpodušky, Jakž tu sevším rejdí ďas! Štěká pes a štípí mušky, Tuť mne trápí dlouhý čas! 122 Vnocy, když sen tělo léčí, Jakž se zase vztěkají! Vůl tu bučí, ovce bečí, Oř a klisny řehtají! Zrána teta zase přijde, Krákorá a štěbetá: Slečno vstaň, než slunce vyjde, Poďme trochu dosvěta! Není kafe, čekoláda Ksnídaní zde, ani thé; Běhat mám jen skrze lada Čtitrobná a vnegliže; Musým vjednom shory sstráně,sstráně Porousaná cachati; A tak černá co cykáně Navejslůní cárati. Opoledni huspeninu Přinesou a zeliny; Kuře, hrách a hovězynu, Toť jsou naše hostiny! Nic to nemá chuti vsobě, Ani jaké lahody; Vejce máme vkaždé době, Zapomlsky – jahody. 123 Okartách a vrhčábnicy Slova není slyšeti; Nikde nežli vekvítnicy Není nač tu hleděti. Jižbych dávno vtmavém hrobě Co květ zvadlý ležela, Kdybych svého vmnohé době Chlapce byla neměla. Někdy mne ta chámovina Svábí ksobě huňatá; Toť je zběř a čertovina Všecka všudy proklatá. Jakž to mají hloupí chlapi Mravy neučesané! Jaké pracny, jaké hňápy, Jak ty žíně zmuchlané! Což vtom sedlském budu kraji Plesnivěti navěky? Nech mne, nech mne, milý máji, Jíti tamto zařeky! Vida, jak se krásně kouří Tamto město rozmilé! Jakž se již mé srdce bouří! Pa! mé panstvo spanilé! A. Puchmajer.
124
Děvčí boj. Zpěv první.
Zpívám odívkách, jak někdy vzemi České Podpraporcy Vlasty slavné vedly války; Též jak jsouce udatné a heské, Y pod zamilovanými fochy Mnohé bystré oklamaly hochy; Jacý přišli recy zblízka zdálky, A co se jim dály zapříhodyzapříhody, Dřív než smířily je slavné hody. Spíš než bylo co čout oté vojně, Strašidla již burácela všudy, Vlesých dudávaly Strakonické dudy: Největší pak zevšech bylo znamení, Žeť to krásné stvoření Rodilo se hojně, A tak krásně, dodnešní že chvíle Přirozenost nepřišla kté sýle. Že teď zas to množství panen (mnozý hádají) A jich čepce strašlivé a divné kroje,kroje Dobrého nic nevyznamenávají, Než zas nejspíš nové ženské boje: Nebojte se, by zas vedly rvačky, Leda mezy sebou omuže, A to sotva, jdeť to okůže! Radší lícý naně stroj a hračky. 125 Kdo zvás znáte, tyznáte ty, co leží vzrcadle, Ty, co místo zbraně mají jehlyjehly, krajky, Nahých mečů snésti nemohou ni vdivadle: Nemyslete, žeť vám zpívám bájky. Pomněte, že přikněžnině dvoře Hejno dívek chodívalo doboje, Vyzvalo se nakrvavé souboje, Zvykší mužům navzdor tropit hoře. Roztomilý Valšo! ty jsy někdy Šemšíka Osvobodil zVyšehradu zouzkosti; Mějž y tu čest proČeského básníka, Ponauč ho velké skoky vtěžkosti. Tuze předce neskákej, když hudu, Abych spadna nepolámal vaz; Byť y vČechách slyšán byl můj hlas, Syce natě naříkati budu. Též y natě, krásná Minko! neb mne ohradu Nutí zpívati tvé velení, By nepřišly divčí činy kzlehčení. Vše rád protě činím, neb tvá krása náhradu NadUmky dát může příjemnější, Hubičku dej, bych byl veselejší! Plísni, kdybych muže vychvaloval, Trestej, kdybych ženské potupoval. 126 Pověz, pročpak asy pohlaví tak pokojnépokojné, Mírné, tiché, co jen hledí stroje, Pronás vymejšlívá nové kroje, Nám y lásky uděluje přehojné: Proč teď opustivší šperky Osedlalo sobě herky? Smuži všedší vkrutý hněv Mužskou sobě milou vylívalo krev? Propanování se spikly. Zaženských již Libušiných časů Poroučet y řídit hrdě zvykly, Vsněmích dojít předních hlasů. Hrdinská pak Vlasta plná zmužilosti, Rozšafná a opatrná rekyně, Dodala jest ženskému co Bohyně Vrtkavému smyslu víc stálosti. Muží sy znich jenom posměch strhli Řkouc, žeby vtom byla dračice, Aby dívky muže strůnu svrhly, Aby nadkohouty zvítězyly slepice. Což sprostácy nevědí, že šíp Zženských rukou život vzýti může, A že místo sýly krása muže Poráží a vtip? 127 Motol napřed vnocy jako rekyně, Vmalém počtu sobě podmanily, Nanějž množství velké dívek přivábily, Řkouce, že zas budou zaotrokyně, Jakož někdy předLibuší otročily. Snesše zbraň a peněz sklad, Založily blízko nový hrad, Jejž y mužskou váhavostí zhotovily. Děvín slove. Navysoké skále vyšňořený Ukazuje bašty své a báně. Každý hned znal, žeť jest zhotovený Oddívek, neb krása byla vráně. Bylť y pevný. Vhltavy jej rameno Zjedné strany brání, zdruhé vejška kolná, Ztřetí troje hradby, děvčata pak volná, Vždy se zastat ojméno. Vhradu byly jiné znamenité věcy. Zajatí zde recy vlepkách sfanfrnochy Musyli jít kpecy Rožně točit; ti tam sedět upunčochy: Jedni mect a pokolíbat; Druzý pozor dáti naslepice, Metlu, třepky jejich líbat, Kdož se zpouzel, dán byl dotrlice. 128 Již se mnohý toulavý rek odpověděl Nahrad jíti napříšery. Již y mnohý usměváček zvěděl, Že jsou šťastné Ladonovy dcery. Y ten sylný Samoslav,Samoslav Zasvé slavné památky Khradu přivedl nasta hlav, Ale žádné nazpátky. Teprv podjal muže strach a hrůza, Žeť jim jejich panství zhyne; Že je bude řídit děvčí hlůza: Až jim chytrák Přibral začal věcy jiné. Vzhůru, pravil: Češí! vzhůru! lepší odměnu Zaudatnost nebudete míti zas! Kdosy jakou dívku chytne zvás, Může sy ji vzýti zaženu. Hle! tu ušlechtilou chasu českou Hrnout bylo vidět zevšech stran; Každý dychtě dobyt sobě dívku heskou, Nebrousyl, však okrášlil svou zbraň. Mladí, staří, y co se žen nabažili, Hledali sy novinek; y bůjní jonácy, Učitelům zeškol utíkali školácy, A sy kekořisti krásné pospíšili. 129 Ani hrom tak čerstvě nezapálí, Když třesk dokoudele hodí: Jak ta pověst všecky zblízka, zdálí,zdálí Khradu shorlivostí vodí. Sotva se tak panny uVusýnů, Když tam hrají Cybulkovu skočnou, Stejně pohybovat počnoupočnou, Dokola y letět, jak ty kuDěvínu. Veselý zvuk hudby zdálky zněl, Navrchy když táhli přiDěvíně okolní. Jestli, praví mnohý, bych zde zajít měl, Odpřekrásných rukou zahynout sem povolný. Dívky shlédše je, se hnedky daly Dozbrojného cvičení. Jedny předDěvínem udělaly Napřivítanou své ležení: Druhé nakoních zas okročně a bůjně hopsovaly, Tumlujíc se rozhaleně kmužům blíž; Koně podními sy hrdě pořehtali, Snad že lehkou a tak krásnou nesli tíž. Žádný zjinochů se neosmělil, Aby šípkou ponich střelil; Nevěděliť, jak se sními děje, Radči každý ojich kráse pěje. 130 Zatím Nabka, bystrá vyzvědačka, NaDěvín se zmužských stanů brala Sezvědů. Tať byla velmi schopná (neb jí dala Její mátě, známá poklepačka, Dobré vycvičení:) Tato mladá učedlnice Nadmatku vsvém byla naučení, Jako často kuřata jsou nadslepice. Dlouho vmužském vojsku reka toulavého Dělala, an se ptá ponevěrnicy; Každého že prosý zamilovaného, Aby nevěřil nic žádné divčicy; Žeť jsou samá faleš, podvod, lest; Žvatlala dál otehdejší pošetilosti, Oskušené mužské smělosti, Též y jaká čeká naně čest. Bedrák (prvé Nabka) vypravoval divné příhodypříhody, Rád ho každý slyšel, všem se líbil, Každý ho zval dosvých stanů nahody. Když vše seznal vkrátkém čase, Všem y slíbil, Že co nejdřív přijde zase, Podpukličkou, že se poCyldě chce ptát, Naděvčí se vnocy vloudil hrad. 131 „Vlasto, řekla Nabka: vše ti povím ze jména, Co jen kdy mi přišlo doucha, Co má který zaducha, Jaká čí má býti odměna. Napřed Přemysl pět tisýc mužů vede, Nadevšemi houfy maje správu; Však znich každý kam chce jede, Stěmi chce nám zkazyt slávu! Zaním táhne Mnislav ušlechtilý kmet, Některou chtě sobě dobyt znás. Nasvých vlasých nosyl mráz, Dříve nežli sem já shlídla svět. Zachtělo se sděvčaty mu hráti, Najazyku nemá nežli holky: Vždyť ho musýš dobře znáti, Jak chtěl ondy stebou vejít vspolky. Zaním dvě stě táhne pražských švihlíků, Hovák jest jich vůdce, střelen dopaty. Jakáž Vlasto hrůza zde ztěch chlapíků! O což mají zašaty! Což y zrcadel a hraček zasvazky! Jaké vodiček a sladkých věcý nádoby! To snad nejspíš promdloby; Napraporcých nesou ženské podvazky. 132 Holobrádek vede třista holobrádků Nezamysl. Sními táhnou preceptoři, Hodějí se kkolovrátku, Nemajíť jich vésti tam, kde hoří. Pozor naně mají, by se toulkám neoddali, Neb se nezamilovali, Zavojskem vždy stáli bezpečně, A se nanás nedívali všetečně. Tamto táhne Mládek, též y Smělouš se svou chasou. Vždyť víš, jak vzal tenkrát Mládek Důrku zkola Směloušovi, protož nase pasou, Ne, jak mnozý myslí, skrze vola. Líchocením vyvedla je navrch střechy. Což jí darů dali! jaké věcy! Každýby znich přisahal, že mezy Čechy Sám jen milován jest, však jim prchla přecy. Vida, vrávorá tam podnapilý zbor, Holislava maje zavývodu Žateckého, zezakletých hor, Tam co peklo valí horkou vodu. Tito poněmčilí Češí Odněmců se naučivše pít, Dokrků teď nadsousedy znají lít; Pití je teď nadevšecko těší. 133 Vyzablý tam spadesáti pacholky Nejede sem Rybouš kpotěšení Ženě své, a ani proholky; Jeho lakomost chce míti posvícení. Poznáš ho vté pobřichatém strejcy hazuce, Víš, jak se sám ondy pozvav nahody Všecko hostům pobral, co mu bylo přiruce, Posavad se bojí každé hospody. Klecavý sem Lapák jedejede, Svých y tři sta mužů vede. Víšli, jak sme osvátcých ho tenkráte Připravily ktancy dvakráte? Pomsta ho sem nese, nejvíc nanás doráží: Dobře pronás, že ač každé slovo převáží, Přec, cokoli zhuby připraví, Všem se zdá být, jak on, kulhavý. Tamto od východu, Odtud, co sůl narybníce sejí, Vradním domě mnoho mají pozlacených schodů, Tam kde kalousové vklecých pějí: Trulda táhne ssylnou chasou, Jenž jest samé pozlátko, Sdudami, a scymbaly a sbasou, Chtě sy dobyt nebo koupit ňáké děvčátko. 134 Jeho pyšný bratr odzápadní strany Tam, co nanoc pečetějí brány, Nasvé píší chrámy: „Perune! pros zanás chámy!„chámy!“ Znamenitý jest ten rod y dům. Divnáť jest to ale věc, Že sy tito hloupých nadávají, jsouce přec Oba ťululum! NaStansona nesmím zapomenout narytíře, Ješto černým suknem zakrytý má štít; ProKryseldu tři dni seděl vdíře, Vstarém oděvu se bál ven jít. Jedenkrát jí zdálky koukl jen nalíce, Hnedky láska popadla ho zaplíce; Nyní ksobě mluví, oní zpívá, Neznaje jí, když se nani dívá. Tří sem táhnou Všemilini sokové, Velké proni nesouc vsrdcy tíže, A se často hádajíce tito rekové. Napřed táhne Rozhoň kouřímecké kníže, Spěti sty sem muži soděvem a sbraní černou, Bohům připovídá mnoho slibů, Jestli mu ji zachovají věrnou, Ani žádnou vlásce nedopustí chybu. 135 Zaním jede Vošov Svatoplukův synovec Sčtyřmi sty zmoravské krajiny. Tento vkrkonošských horách přeznámý lovec Zařekl se jít zpátky dosvé krajiny BezVšemilé. Též y Kostko zPolské zemi Přitáhl sněkolika rytířemi, Doma jen ji zaslechl chválit, Počaloť ho usrdce hned pálit. Přibral, liškou podšitý, Dobřeť ty ho znáš, Posavad jest rek lítýlítý, Ten chce sestru mít, a rozbořit hrad náš; Vede dvě stě lidu jízdného, Tři sta Přemyslového; Snímť y Nezamysl tovaryšítovaryší, Rodem ten, on sylou vyšší. Y on tejně poVšemilé dychtí. Přálabych ti, bys viděla jejich hádky, Často přijde kpůtce, Žádný nechce bezní domu zpátky. Však ví konec udělat té šrůtce, Když se kté neb kdruhé straně vplichtí, Neb když řekne podžertem, že odmeče Její přemilá krev poteče.„poteče.“ 136 Takto Nabka chtěla vypravovat dále, Jakžto denně přibývává stále Znamenitých praporců; Zedvorů jak rozličných a zedvorců, Zeznamenitých a slavných měst, Množství jich sem táhne dobyt sobě čest: Heroltka vtom Vlastu nasněm zvala, Kdež se také najít dala. Mám teď vypisovat ženský sněm; Přetěžká věc! neb sem nikdý nebyl vněm. Mělťbych ovšem ňákou vyšší moc Kaliopy, nebo jiné umky žádat opomoc; Ale velmi se jí ostejchám, Přitomž se y doslejchám, Že se zdrahá, zůstanouc přec nahoře, Y nu! bezvesla se tedy pustím namoře! Vprostřed Vlasta sedla navysokou sedačku. Tuto heskou moudrou rekyni Vehrách již hned, jako školačku, Vyvolily zavyvůdkyni. Neb jí vjízdě, vstřelbě, vchytrosti Rovna žádná nebyla, A že se tím nehonosyla, Všechněm padla dolásky hned vmladosti. 137 Hodka druhá sedla nastolicy, Jako dvořský blázen vedlé krále. Každá se té bála řícy desátnicy, Aby odtud táhla dále: Neb ta nejprostořečejší zevšech rachen, Jíž houf nepřekřičel lesních kachen, Žádné nenechala bezšpiček, Nadalať y Vlastě saličekšaliček. Poní přišla Putysyla, nikdý přemožená Vpoli ani vlůžku. Holka nejudatnější, Brunatná a zamračená, NadHektora smělejší; Mnozý statní hrdinové Utíkali přední jako zajícové. Jaktě živa naně nevražila, A jich, kde jen mohla, pomlátila. Kní sy Mladka sedla setnice Vedouc pražské švihlice; Vtomť y ještě okamžení, Když již zněly polní trouby Dostrašného boje, Nenechala dozrcadla hledění, Šňoření a stroje, Též y jiné marné chlouby. 138 Ryňka pošva ženské svémyslnosti NesedělaNeseděla, ale stála, Hrdou jen vždy hrála; Nikdý nic dle mužské líbosti Nečinila, dělajíc vše naopak. Pojejí se hlavě musylo vše státi, Kdož chtěl něco zvědět obílém, ten pak Očerném se musyl ptáti. Zdruhé strany Radka svatouškyně Starých panen vývodkyně, Vykládat sy dávala, co se jí zdálo, Nevěřila napověry málo, Několikrát vkaždé hodině Zjmenovala všecky bohyně; Pila na jich zdraví vkomonstvu, Nadmuži jich prosýc opomstu. Kní pak Vratka setnice sy sedla; Ta sy zbohů dělávala žerty, Nevěřila Svatovíta ani čerty, Nevěřícý vojsko vedla; Uměla jak nezavřená klít, Bývalé své muže mlít, Několik jich poslala donávy, Aby byli předchůdcové její slávy. 139 Zdruhé strany první místo měla Všemilá, ta ušlechtilá holka, roztomilá, Nadevšemi dívkami se krásou stkvěla, Kdož ji shlídl, y hned mu byla milá. Ani snědá, ani červená, Nejkrásnější milé byla velikosti, Modré oči měla plné libé divokosti, Příjemnost vní byla vtělená. Což jest platno krásu pérem vypisovat! Abyste sy mohli její sličnosti Některak jen představovat, Patřte naty velmi heské Zanynějších věků; Pomněte, že dost musyla míti heskosti, Když se poní vůkol nejen vzemi České Třeštilo vždy tolik reků. Natřetím, jak víte, místě zdruhé strany Mladka seděla, co vedla pražské panny; Kní sy Vadka setnice zlých žen Sedla, ale sedět jí to nedalo. Dlouho poňoukání doutnalo, Až to musylo předc ven. Dávno Vadka naMladku již pásla, Teď se zlostí celá třásla. 140 „Mocný Perune! ta fiflenafiflena, Tento malý oltáříček bezjména Má zde napřednějším místě, Jak já zasloužilá, seděti? Mámť jen nato krásně hleděti? Jestli, pravímť napřed jistě, Tato zarmoucená strojna Neupustí, bude vojna!„vojna!“ „Jen se nenadírat! vždyť vím, co je zač; Říct, jak dlouho není řeznicý? Nyní co je setnicý, Poroučet chce všechněm, ale nač? Co je zakunta, jiť každý zná, Že má dobrou odřikačku, A že ráda má Skaždým jenom rvačku.„rvačku.“ „Haldo! snad že umíš dělat čepcečepce, Že máš navázaných kliček Nasvé pošetilé lebce, Myslíš, kdo ví, co teď jseš? Žádná, jak ty, rukaviček Dobojiště nenese, Ani se tak netřese, A předc potom hlavou házýš, kam jen jdeš„jdeš.“ 141 „Bodejť bych se já sní kálela, Každý ji zná, že je dryáčnice, Víť y každý, oč jsem více. Jáť sem se tak leckdes nenaválela, A jak ona nebydlela v komoře; Bylť můj otec přidvoře, Zdvořských sem vždy mohla oken koukat, Pročbych neměla sy foukat.„foukat.“ „Kyž již dotě hrom, ty nabádaná, Kuchtíkovas ošklivá jen práce! Nebyla tvá matka nikdý vdána, Však slyš nyní krátce, Žebys zatrolená feno, Dávno byla otrokyně, Kdyby nebylo mne vývodkyně Sděvčaty, co vymohly vám slavné jméno. Potom přec mít chcete odměnu a čest; Netroufáte sobě vyvest malou lest, Nelíbíť se vám zvuk polní trouby, Předce jste jen plné chlouby; Ale mámť již tebe dost. Podobrém radč, pravím, táhni, Nedělej mi větší zlost, Nebo kmeči sáhni!„sáhni!“ 142 Nemajíce obě více hlasu, (Nechalyť přec státi vlasů) Vytrhly své kordy, Tropit chtíce mordy. Vadka přec ji doramena sekla. První byla tato krev, Co vté drahé válce tekla; Hle co nepůsobí ženský hněv! Jak když namůstku dvě překupnice (Ostatkové udatnosti) vedlé sebe sedí, Neb se sejdou; promálo jim kypí srdce, Napřed škaredě jen nase hledí, Rozličných jmen sobě povědí; A nic neřeknou, co nevědí: Praha radostně se na to dívá, Která které lépe zpívá. Kteráž hlasem vyjít nemůže, Dá se dovlasů a dokůže; Kdyby třebas městský přítel pokoje Přišel skončit rozbroje, Když je roztrhne, tak ještě zdálky Chtějí obnoviti zase války; Tak se také tyto měly, Jen že více činit směly. 143 Jako někdy mezy Řeky smířit šrůtku Přišla snebe Palas bohyně, Když již Achyles a Agamemnon sáhli kmeči: Takto Hodka tuto slavnou půtku Upokojila, y rekyně. Což y Vlasta chtěla, však se křeči Prohluk nedostřela, Hodka líbezně tak všecky překřičela: „Prach a prach vy zatrolené hudrmanice! Čupky jakés! – kyž chce dovás látro hromů! Zde tak hulákáte? já řku, jste to setnice? Vyhnat vás radč obě zdomu. Ožralé! nám kazýte zde sněm; Radší buďte, že jste vněm. Zlýduch vámi vždycky mele, Jděte radč a tepte nepřátele. Ty pak pyšná Kruto! vždy sem říkávalaříkávala, Že přec zlýduch natě trhne, A tvou pejchu tobě zvrhne. Nosýš větší čepce nežli bohyně, Tíms je nanás všecky rozhněvala; Nuže neboj se jich Vlasto! Potrestej jen obě rekyně, Syc to věru bude bývat často. 144 Omnoho sem znala urozenější, Bylyť také svornější. Nuže ruce sobě podejte, Podruhé radč vmuže bodejte. Ty dej starší lepší čest, Nesešle Bůh natě trest.„trest.“ Takto Hodka konec udělala tomu, Každá táhla místo sněmu domu. Š. Hněvkovský.
Veselost jarní.
Již se nám přeshory háje Vysoce zasněžené Přibralo podletí zráje, Dosti tam opozděné. Již se vzelenost odívá Pole, luka, mez y les, A kradosti vše okřívá Město, předměstí a ves. Již se voknech ukazují Roztomilé strojenky, Zaňadra sy zasazují Kytky krásné panenky. 145 Dozahrad zde Páni jedou Napředměstí spanilých, Tam se paní spány vedou Doshledání rozmilých. Tam se objímají svoji, Tam se hudba rozlíhá, Zde se svačina zas strojí, Tam se hostům nabíhá. Slovem: všem svou kratochvíli Jaro přineslo zlaté, Posrdcých y bůjnějc střílí Lovečňátko křídlaté. Což pak veselostem máje Já jen výhost dáti mám? Knížko, poď semnou doháje, Lehnu sy tam stebou sám. F. Všejanský.
Na Bětu.
O jakž se mladičká ty Běto býti zdáš! Věř všakvšak, že starší věk než obličej svůj máš. J. Nejedlý.
146
OLisczie aoczbanu.*)
Liska iednu biehajiczy Jiesti sobie hledajiczy Vbieze dojednyech pustek Ano vnych iedyny chrustek Veczye poviez my to chruste Czie jsu toto chyšie puste. On jiey tako otpoviedie Rzka jazt sam neviedie Teprv sem yedno przišel siem Neymam nycze czynyti stiem. Liska poczie sye tocziti By mohla czo uhonyty Toczivsy sye siemo i tam I ubieze kpustym kamnam. Akdyz sye vnyeystieji vtoczy. Ihned vkamnach czbana zoczy. Veczie dobry veczer czbane. Kak sye jmas moy myly pane. Czban lisczye nycze neveczye. A ona vzemsy jey naplecze. Potiesczi sye snym ven zpustek. Tu ji potka onen chrustek. ——— *) Tato bájka jest vzata z rukopisu čtrnáctého století, oněmž viz: Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur, von H. Joseph Dobrovský Prag 1792. 8. S. 91. 147 Veczye liska czo to nešes. Ze nohamy iedva pletes. Ona veczye nešu czbana Meho milostneho pana. Zdaše sye jiey nesti tiezek. Vznešy jey naieden brziezek. I pusti jey dolov opak. Rzkucz iazt tobie uczyny tak. Veczie poydiz dolov czbane. Tiezeks mi nesti moy pane Czban sye dolov shory pokoti. Liska sye ponyeym bieziecz upoti. Veczie czbane procz biezis prudczie. Prziesadis my skoro srrdcze Akdyz czban narovny bieše. Viecz sye kotiti nemozieše. Veczye liska kde jdes czbane. Zdalis ustal mily pane. Pakly nechczes semnu jiti. Jaz chczy tobie uczynyti. Ze poydes semnu bezdieky Kdez sie nevratis navieky. Przyvazavsy czban kuoczašu. Veczye iaz tie tam donešu. Budes upiti našve horze. Plavajie iako prosred morzie. Akdyz przibieze kstudnyczy Bieda lisczye hubenyczy. 148 Mnyese oklamajicz czbana. Nalit sye obludy sama. Veczye czbane ke sie modlis. Zlehos umysle ze tiem dlis. Ona nycz nepomeskavsy. Czban koczašu przivazavsy. Vzleze vzhoru na ohlubnyczy. Ipusti czbana vstudnici. Veczye kdyz sye nechczes modliti. Jaz tie mušym utopiti Czban poczie svrchu plavati. Poczie liska nan volati. Rzkucz czbane brrzo viz ošobie Jyzt jest velmi zle otobie. Razut pokorz my sye iedynu A odpustymt vsy tvu vynu. Czbana lzye mluviti nebieše. Nebo zhlyny slepen bieše Tehdy sye liska rozhnyevavsy. Czbana uvodu vrazyvsy. Veczye jizt sem dosti hoviela tobie. Czos uhonyl jmyey to sobie Czban sye poczie zalevati. Vody sye von nalevati. Lisky ksobie potahati. Liska sye poczie ottahati. Veczye liska ne tak czbane Jazt spileji mily pane. 149 Tehdy czban poczie bobtiti. Vody sye ven nalevati. Hlube sye pohrzizievati. Liska poczie vzdy volati Rzkucz bieda czo my sie chcze staty. Veczye myly czbane otpust my to, Ayaz tobie slibuji to. Zet nechczy tobie skoditi. Racz mye nebozku zyviti. Ona toho rzeczy netaze Az jy czban ksobie przitaze. Ona sye vstudnyczy vrrze. Ihned jy czban nadno vtrze. Tu jiey neda viecz vznyknuti, Mušy bezdieky utonuty. Tak sie liska prziemudrzila. Svoy zivot marnye ztratila Otczbana zhlyny slepeneho, Zbyla liska zivota sveho 150 Rejistřík. * Hvězdičkou touto se básně podlé nové Prozodye Pana Dobrovského vypracované znamenají.
str. Oda o Velebnosti Božské *1. Vinař *7. Lenka *8. Pohádka12. Na Boženu12. Vyšehradský sloup, od Šebestyána Hněvkovského13. Veverka a Ořech *31. Světýlka32. Břich a hřích32. Větrník *33. Prosba na Amora *36. Elegie dle Helty *37. Co jsou lidé zamilovaní?40. Večír v létě *41. Na soudce Loudila43. Na Beníka *43. O Krásobyle *43. Píseň jarní *44. O Zdiborce45. Na Dvořáka45. Života požívání *46. Skrbec46. Ukrutný myslivec47. Běla a Vláda *62. [151] str. Napaní Starou *63. Ukolíbavka *64. Na Soběslava65. Na Harpaxa65. Jiří král *66. Stálý milovník *75. Hrobní nápis *76. O Nance *76. Živobytí v kraji. Na Š. H – ého. *77. Žaloba na Amora *81. Básníř *82. Na Tončí83. Na Bohdala *83. Dvě sestry *84. Na Obraz noc představujícý88. Obraz rozkoše *89. Přemysl Ottokar v Prusých *91. Lékař a zdraví *113. Na Strachotu *113. P. Virgília Marona Z. P. s. *114. Chvála zlých žen *119. Píseň jarní milost slečny *122. Děvčí boj * zpěv první125. Veselost jarní145. Na Bětu146. O Lišce a dčbánu147.
E: av; 2002 [152]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Puchmajer, Antonín Jaroslav; Diesbach, Jan Josef
(Vydané od Antonína Puchmajera. Nákladem vydavatelovým. V Praze, u Jana Jozeffa Diesbacha 1795.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+152

Věnování: Dobrovský, Josef
(Vysoce učenému a Důstojnému Pánu Panu Jozefovi Dobrovskému učeného tovaryšstva Českého oudu, C. K. Holomouckého Seminarium Rektoru bývalému a Nové Prozodye České Původovi na důkaz vděčnosti obětuje Antonín Puchmajer.)