Lenka.

Lenka.
Opůl nocy Lenka vstala, Dřív než kohout zazpíval, Ztmavého se hrobu brala Tam, kde Milín přebýval. Jako rubáš měla tváře, Tělo jak led studené; Oči jasné prv co záře, Nyní jak sklo zkalené. Jindy jako růže kvetla, Jako jasná dennice; Krásná byla tvář a světlá Roztomilé holčice. Dobrá jako holubinka, Milovala nevinně Zesta hochů ctná divčinka, Zesta svého jedině. 8 Zrádného že milovala Láskou právě srdečnou, Život krásný dokonala Skrze zradu nevděčnou. „Spíš, můj milý! vspokojnosti?„vspokojnosti?“ Smutně kněmu mluvila: „Milujíc tě supřímností Lenka se ti zjevila. Proč se lekáš? proč, můj milý? Cožbys milé měl se bát? Zlásky ktobě vnoční chvíli Musyla sem zhrobu vstát. Zlásky, bych ti odpustila, Žes mne vinný nevinnou, Když sem sliby vyplnila, Zavrhl zrádně projinou. Cos mé chválil oči černé, Jako oheň jiskřícý? Srdce upřímné a věrné, Srdce protě hořícý? 9 Nepřisahals, že mé tváře Nadrůže jsou krásnější? Tílko jasné jako záře, Nadlabutě bělejší? Krása má jak řasa zvadla, Tváře nejsou červené; Sýla, mladost již jest schřadla, Černé oči zkalené. Červové jsou moji hosti, Rubáš roucho svadebné; Rakev místo veselosti, Vytí sov – hry hudebné. Vzhůru, Milíne, vstaň vzhůru! Proč teď trváš vespaní? Vzhůru milý! zlůžka vzhůru! Kohout, slyš! mne zahání. Již již větřík ranní věje, Již mne volá khrobu hlas; Měj se dobře, má naděje, Odtebe již musým zas. 10 Tam, kde zvadlá roste tráva, Vtmavém hrobě zprahlý květ, Tam tvých slzý očekává, Abys oněj péči ved.„ved.“ Milín rychle zesna skočil, Jakoby byl omámen; Vlasy trhal, očma točil, Hlavou tloukl sy okámen. Plakal, kvílil, khrobu běžel, Jako stěna všecken zbledl; Nahrobě jak mrtvý ležel, Ruce lomě nářek vedl. Jako voda bouříc hučí Přespísek a kamení; Jako vicher strašně fučí Skrze strom a stavení. Tak vněm láska, zoufanlivost, Strach a zrada bouřila; Hroby, kříže a strašlivost Mysl jest bludná tvořila. 11 „Lenko milá! Lenko zlatá! Jak sem mohl jít odtebe? Odpusť duše, odpusť svatá„svatá,“ Řekl – a vtom byl bezsebe. – V. Nejedlý