P. Virgília Marona
Zpěv pastýřský sedmý
v Češtinu uvedený od Antonína Puchmajera.
Tytyr. Koryda. Líběj.
Poddubem chřestícým se posadil znáhody Dafnyš:
Sehnali vhromadu svá y Tytyr y Koryda stáda;
Tytyr ovčičky měl, a mlíčné Koryda kozky;
Každý zArkady byl y vktvoucý mladosti každý,
Každý zpívati znal, a rovně se střídati v zpěvu.
Semto mi sám, když utlé odzymy schraňuji myrty,
Zbloudil ločovec můj; vtom já sem Dafnyše spatřil:
On pak zhlídna mne zdaleka: poď sem, (káže mi) spěšně,
Kozel, Líběji, tvůj, a tvá jsou kůzlata zdráva.
Nyní mášli ty kdy, poďpoď, odpočiň sobě tu v chládku,
114
Sami sy polukách sem přijdou knápoji volcy:
Míncyus názelený třtím utlým břehy tu broubí,
Vučíť včely y zde se rojíc nadubu svatém.
Což sem dělati měl? tuť nebylo Fíly ni Cypy,
Domaby ostavená dochlívů jehňata zamkly;
Měliť y převelikou y Tytyr y Koryda půtku.
Pro jich hřičky sem svou věc vážnou mímo se pustil.
Pak se střídali vzpěvu a vboj se pustili prudký.
Můzám chtělo se zpěv jich připomenouti mi střídní.
Posprvu Koryda pěl, pak jal se zpívati Tytyr.
Ko.
Nymfy Libétřské, má utěcho, přejte mi písní
Buďto tak, jak Kodrovi mému: (jen Fébovi vkrásných
Zpěvích postoupí) což však sto nejsmeli všickni,
Znícý píšťala má zde nasosně viseti svaté.
Ty.
Břečtanem Arkádští vy pastuchy šlechtěte vzrůstu
Veršovce, Kodrovi nechť se záštím rozpukne dršťka.
115
Nadchuť počneli však on chváliti, svažte mu čelo
Kopytníkem, ať neurazý zlá veršovce usta.
Ko.
Štětinatého ti dá, ó Délio, palicy kance
Míkon, a rozložité y bůjného jelena rohy.
Vlastní máli to však; ty zhladkého mramoru všecka
Budeš, a brunátná ti obtká názuvka lejtka.
Ty.
Mlíka tu naušák, a natyto jehnědy čekej
Pryape, doroka zrok: mou chudou zahradu střežeš.
Nyní zdělali sme tě načas zmramoru: však ty,
Jen co nedoplní plod bravů, zezlata máš být.
Ko.
NadThým Hyblejský, ó Nérova Galato, sladší,
Nadlabuť bělejší, a krašší nadbřečtan bílý,
O přiď hned, jak sytí křebříně volcy se vrátí,
Jestli ty kKorydě máš jen ňákou jiskřičku lásky.
Ty.
Kyž se ti hořčí zdám než hořké byliny Sardské,
116
Nadtrn drsnější, a lehčí nadřasu špatnou.
Ba vždyť jest, než celý rok, již dnešek mi delší.
Jděte vy, ještěli stud, již sytá volčata zpastvy.
Ko.
Studnice mechovaté, a kvítky co dřímota měké,
Pak ty přízelená, jenž řídce je jabloni stíníš,
Bravů včas dní rovných chraňte, již léto se blíží
Parně, a nabůjných již bobtí poupata rývách.
Ty.
Záhrob je zde a smolná louč: vždy ohně tu nazbyt
Máme, y odstálých se tu čadí veřeje sazý.
Tuhou nazymu zde a navětry toliko dbáme,
Jako napočet vlk, neb prudká nabřehy řeka.
Ko.
Stojí jalovec zde a drsné kaštany vůkol:
Rozstřeno podkaždým tu leží ovoce strůmkem;
Všecko se usmívá; však sličný půjdeli Aleš
Zdejší zahory pryč, žeť vyschnou potoky, spatříš.
117
Ty.
Pole tu schnou, a větrem zlým mdlé byliny prahnou:
Vinných vršíkům jsy stínů Bachuse! nepřál.
Les y háj se zazelená, jak Fíla sem přijde,
Peroun vesele též se vhojném přívalu spustí.
Ko.
Herkules topoloví, a Bachus sy libubujelibuje rýví,
Venuše roztomilá zas myrty a Apolo bobky.
Fíla sy má svou lísku: co bude se líbiti Fíle,
Myrtám líska se nepokoří, ni Fébusa bobkům.
Ty.
Topoly upotoků, jes vhájích, vzahradě sosna,
Bílá navysokých zas hůrách jedle se pyšní.
Navštívíšli ty však mne častěji, Lícydo krásný,
Tedy ti postoupí jes vhájích, vzahradě sosna.
L.
Vímť to, a přemožený že Tytyr darmo se bránil,
Nášímť Koryda jest až podnes Koryda lukám.
118