Kdykoliv jen vrznou dudy,
v krčmách Káču vídati,
pět a dvacet roků všudy
kouty, kamna hlídati.
Tancovali rejdovačku,
vrtáka i hulána,
hoch však žádný nevzal Kačku
od večera do rána.
To se rantí, to se fantí
po lecjakém fěrtochu –
„Solo – solo, muzikanti!“ –
Káča plna vrtochů.
Jak to lítá, jak to skáče,
sukně, copy, fábory,
jako by té smutné Káče
na truce a na vzdory.
„Jenom jednou, jednou v kolo –
duši svoji za to dám,
jenom jedno, jedno solo,
čert byť pro mne přišel sám!“
A ty dudy a ty trudy
a ten tanec dál a dál. –
Z nenadání v tváři rudý
myslivec před Káčou stál.
Upejpavě zavdala si,
zlatník cinkl – solo zní;
prázdné kolo, tajné hlasy,
tajné smíchy: „Kdo to asi,
z které chasy tančí s ní?“
A ta Káča, ta si vede
do kolečka, do kola;
tmavší ještě tváře smědé,
větrem vlasy pološedé
lítají a sukně hnědé
do kolečka, do kola.
Káča v nebi do pola!
Dechu sotva ústa stačí,
ňadra se jí zase dmou;
ruku tiskne, v bok se tlačí –
kol vše v pustý vír se stáčí –
kde je hudba s hospodou?
„Kam to, švarný mládenečku,“
šeptá Káča myslivečku,
„kam to spěcháš s Káčou svou?“
Otvírá se žhavá brána,
smůla svítí na cestu –
„Hleďme bratra Uriana,
už si nese nevěstu.“ –
„Vládce pekel, tuto pannu...“
„Kde ji máš?“ – „Pusť, Káčo, už!...“
Ta však v týle Urianu,
vždyť to první její muž!
A nechť hrozí a nechť prosí,
nechť se válí, skáče, rve –
Káču stále v týle nosí,
svrhnout nemůž’ břímě své.
Lucifer se chvěje smíchy,
smíchy celé peklo s ním,
i ty duše, jež za hříchy
pykají tu trápením.
Bez slov kyne kníže brachu,
prudčeji mu kyne zas,
a už s Káčou v smutném strachu
z pekel vyhnán letí ďas. –
S Káčou v peklo zpět nemůže,
ta však má jej za rohy.
Šťastná Káčo! ty máš muže,
ale čert je nebohý!