„Hoši, hoši, vesele,
dnes je boží neděle.
Po chorých se otec shání
matka šla už na kázání;
hoši, jenom vesele,
dnes je boží neděle!“ –
„„Co to ukrýváš? –
Ukaž, bratře, jen,
pověz, co to máš,
odkud klíček ten?““ –
„Zůstal otci ve stole,
když byl volán přes pole,
já to zřel a šup,
do kapsy mně hup’! –
Děti, jednou jako skokem
mrsknul jsem tam kradmo okem,
tam vám toho div a div!
nevíš, po čem hledět’ dřív.
Po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání;
hoši, hoši! pospolu,
koukněme se do stolu.“ –
„„To tu toho! Pane bože!
klíšťky, pilky, divné nože.““ –
„Nehraj si s tím zavírákem,
hoň se radš tam za čtverákem,
láhvičku by vrátil zas;
kdo ví, jaký jed v ní as.“ –
„„Co’s to našel? – V sviňské kůži,
v každém rohu zlatou růži,
na hřbetě ten divný znak,
těžké spony z předu pak;
kniha jako celý svět,
kdo by tak v té knize čet’!““ –
„Což je o to, znám to taky. –
Aj, aj, hoši, to jsou háky! –
Ba, ty nejsou v slabikáři.“ –
„„Ani v bibli, ve žaltáři.““ –
„Vždyť to žaltář. Ano, ano,
zde to stojí zřejmě psáno,
každý tah mi zřetelný,
čti jen: „Žaltář pekelný.“ –
Bych jej zavřel? – Kam se děje? –
teď mi teprv štěstí přeje!
To jest ona černá kniha,
o níž se mi v hlavě mihá
babiččino povídání,
že prý duchy pekel shání,
opustit jim káže noc,
v čtoucího je dává moc.
Po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání –
Hoši! to vám bude švanda,
až sem přijde pekel banda
a já, jako mocný vládce,
k své je nechám skákat krátce;
lavice ze školy brát,
kantorovi metlou dát,
hlídačovi hrušky střásti,
na hodinách rafij zmásti,
hospodyni na faře
z hrnců hnát vše u vaře! –
Bojíte se? – Ale děti,
mou jen vůlí vše se sletí,
mou vše vůlí zmizí zas,
nezkřiví vám ani vlas.
Hoši, jenom vesele,
dnes, ba dnes je neděle;
po chorých se otec shání,
matka šla už na kázání
a my sami na cele;
vesele jen, vesele!“ –
Hoch už chtivě chýlí hlavu
ku pestrému písmen davu –
divná slova skládá z nich;
i ten červ tam v trámu ztich’.
„Vidíš? – myš a ptáka spola –
šedý to pan netopýr –
jak se motá v divná kola!“ –
„„Na bidle-li zříš jej tkvěti?
zříš, jak jemu ve zápětí
oknem tiše šumí výr?““ –
„„„Pěkně vítám, pane sejčku,
vítám, kmotře kulichu!
Nebude vám horko, strejčku,
na peci v tom kožichu? – “““
„„A ty myšky, ještěřice,
hoši, hoši, to je shon!
Tu zas hmyzu na tisíce
ze všech skulin do světnice! – ““
„Což je po tom, já chci více,
chci a chci, by stál tu on! – “
Jak to praská pod pekelcem!
kamna div se nezboří,
světlo tam a nehoří –
kachel klesá před vetřelcem,
za hlavou se pakozelcem
černý pes z nich vynoří.
Žhavé oči z hlavy svítí,
s hrdla visí řetěz žhavý. –
Venku vše se v slunci třpytí,
zde pak náhlé noci děs. –
Vypukly v pláč usedavý
a pak tiše v koutek tmavý
schoulily se děti kdes,
k jejich nohoum uleh’ pes. –
Noc a děsné ticho vládne. – –
Přede dveřmi kroky pádné
a už stěžej zasténá.
„Tatínku!“ – Dál ticho vládne,
v dveřích socha kamenná.
Žaltář tam – zde stíny noci,
děti jeho v pekel moci.
Ztraceny! tak duše kvílí.
Zachraň je! zní v srdci hlas.
Spěchej, otče, kvapí čas!
„Moje děti!“ –
Ale tělo beze síly –
pusto v duši bez myšlénky,
hrozno v srdci bez naděje! –
Slyš! tu zvuk se s věže chvěje,
v duši bodá cinkot tenký
a co blesk to myslí letí
a co bouř to srdcem věje!
Dokud mši že svatou světí
před oltářem božím kněz,
nemá moci pekel děs;
a než dočte u oltáře,
zde-li otec ze žaltáře,
co čtly děti, přečte zpět,
aniž vázl, neb se plet’,
zachráněny děti jsou.
Vrátilo se v oudy žití;
skok – vždyť nesmí déle dlíti –
a už schýlen nad knihou.
Jak se divně písmo rojí,
každá čárka rarach sám,
brzo skáče, brzo stojí,
teď zas proti druhé v boji,
tu zas jako had se svijí –
vše se plete, smysl mijí,
vše hned tu, hned zase tam,
pekel mam vše, pekel klam.
„Pomoz, pomoz, pane, nám!“ –
A jak žehná křížem knihu,
zavíří vše v divém mihu –
mrtvé, klidné písmo zas.
Spěchej, spěchej, kvapí čas! –
První, druhá, třetí řádka.
Aj, teď počla teprv krátka.
Bzukot, hukot ze všech stran,
sykot, vykot neslýchán.
Běh to koňů dupotavý,
skok to kozlů klopotavý,
jasot to lovců a hasot to fen
a v to bouře a blesky a vichrový sten.
Otec čte klidně, beze zmatků,
slovo k slovu, k řádce řádku.
Spěchej, spěchej, kvapí čas!
Jaké nové hrůzy zas? –
Z koutu skřek a výkřik náhlý.
K duši otci hlasy sáhly,
v čelo ženou chladný pot.
„Otče, otče!“ – tak to volá,
každý výkřik v srdce hrot:
běda, jest-li neodolá!
„Otče, pomoz!“ a zvuk zesne,
jako mukou zadušen –
ještě jeden slabý sten
a pak ticho smrti děsné.
Dál čte otec bez ustání,
čte a nedbá naříkání,
ještě bůh mu děti chrání!
Spěchej, spěchej, kvapí čas! –
Nové hrůzy strojí ďas.
Temný praskot, kouř a žáry,
rudá záře požáru,
dravec lačný rozpjal spáry,
žhoucí spáry ku zmaru.
Se všech stran se plamen valí,
ohně žár už tělo pálí –
ale srdce neupálí!
Dým už v hrdle dechy dusí –
ale vůli neudusí,
spasit děti otec musí! –
Dále, dále! – řádku ještě,
již jen slůvko zří tu stát.
Běda! – v tom ze jisker deště
zahřmí stěn i krovu pád...
Otci noc už zraky kalí
v prach a žár se tělo valí,
rty však ještě zašeptaly
spásné slovo poslední!
Jasné slunko polední
v poklidnou se jizbu směje.
Zvonů zvuk se s věže chvěje,
kolem otce dítek shon.
Anděl páně! Anděl páně!
klidně zní to v širé pláně;
spásu hlásá lidem zvon;
spásu v stuhlé srdce hučí,
v strnulou tak duši zvučí –
a už ze rtů zazněl ston,
a už oči otevírá,
v náruč otec děti svírá,
ve smavé jim tváře zírá –
a pak ve žár uhelný
vrhá žaltář pekelný.