Pekelný žaltář.

Ladislav Quis

Pekelný žaltář.
„Hoši, hoši, vesele, dnes je boží neděle. Po chorých se otec shání matka šla už na kázání; hoši, jenom vesele, dnes je boží neděle!“ – „„Co to ukrýváš? – Ukaž, bratře, jen, pověz, co to máš, odkud klíček ten?““ – „Zůstal otci ve stole, když byl volán přes pole, já to zřel a šupšup, do kapsy mně hup’! – Děti, jednou jako skokem mrsknul jsem tam kradmo okem, [19] tam vám toho div a div! nevíš, po čem hledět’ dřív. Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání; hoši, hoši! pospolu, koukněme se do stolu.“ – „„To tu toho! Pane bože! klíšťky, pilky, divné nože.““ – „Nehraj si s tím zavírákem, hoň se radš tam za čtverákem, láhvičku by vrátil zas; kdo ví, jaký jed v ní as.“ – „„Co’s to našel? – V sviňské kůži, v každém rohu zlatou růži, na hřbetě ten divný znak, těžké spony z předu pak; kniha jako celý svět, kdo by tak v té knize čet’!““ – „Což je o to, znám to taky. – Aj, aj, hoši, to jsou háky! – Ba, ty nejsou v slabikáři.“ – „„Ani v bibli, ve žaltáři.““ – „Vždyť to žaltář. Ano, ano, zde to stojí zřejmě psáno, každý tah mi zřetelný, čti jen: „Žaltář pekelný.“ – 20 Bych jej zavřel? – Kam se děje? – teď mi teprv štěstí přeje! To jest ona černá kniha, o níž se mi v hlavě mihá babiččino povídání, že prý duchy pekel shání, opustit jim káže noc, v čtoucího je dává moc. Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání – Hoši! to vám bude švanda, až sem přijde pekel banda a já, jako mocný vládcevládce, k své je nechám skákat krátce; lavice ze školy brát, kantorovi metlou dát, hlídačovi hrušky střásti, na hodinách rafij zmásti, hospodyni na faře z hrnců hnát vše u vaře! – Bojíte se? – Ale děti, mou jen vůlí vše se sletí, mou vše vůlí zmizí zas, nezkřiví vám ani vlas. Hoši, jenom vesele, dnes, ba dnes je neděle; po chorých se otec shání, 21 matka šla už na kázání a my sami na cele; vesele jen, vesele! –vesele!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hoch už chtivě chýlí hlavu ku pestrému písmen davu – divná slova skládá z nich; i ten červ tam v trámu ztich’. „Vidíš? – myš a ptáka spola – šedý to pan netopýr – jak se motá v divná kola!“ – „„Na bidle-li zříš jej tkvěti? zříš, jak jemu ve zápětí oknem tiše šumí výr?““ – „„„Pěkně vítám, pane sejčku, vítám, kmotře kulichu! Nebude vám horko, strejčku, na peci v tom kožichu? – “““ „„A ty myšky, ještěřice, hoši, hoši, to je shon! Tu zas hmyzu na tisíce ze všech skulin do světnice! – ““ „Což je po tom, já chci více, chci a chci, by stál tu on! – “ 22 Jak to praská pod pekelcem! kamna div se nezboří, světlo tam a nehoří – kachel klesá před vetřelcem, za hlavou se pakozelcem černý pes z nich vynoří. Žhavé oči z hlavy svítí, s hrdla visí řetěz žhavý. – Venku vše se v slunci třpytí, zde pak náhlé noci děs. – Vypukly v pláč usedavý a pak tiše v koutek tmavý schoulily se děti kdes, k jejich nohoum uleh’ pes. – Noc a děsné ticho vládne. – – Přede dveřmi kroky pádné a už stěžej zasténá. „Tatínku!“ – Dál ticho vládne, v dveřích socha kamenná. Žaltář tam – zde stíny noci, děti jeho v pekel moci. Ztraceny! tak duše kvílí. Zachraň je! zní v srdci hlas. 23 Spěchej, otče, kvapí čas! – – – – „Moje děti!“ – Ale tělo beze síly – pusto v duši bez myšlénky, hrozno v srdci bez naděje! – Slyš! tu zvuk se s věže chvěje, v duši bodá cinkot tenký a co blesk to myslí letí a co bouř to srdcem věje! Dokud mši že svatou světí před oltářem božím kněz, nemá moci pekel děs; a než dočte u oltáře, zde-li otec ze žaltáře, co čtly děti, přečte zpět, aniž vázl, neb se plet’, zachráněny děti jsou. Vrátilo se v oudy žití; skok – vždyť nesmí déle dlíti – a už schýlen nad knihou. Jak se divně písmo rojí, každá čárka rarach sám, brzo skáče, brzo stojí, 24 teď zas proti druhé v boji, tu zas jako had se svijí – vše se plete, smysl mijí, vše hned tu, hned zase tam, pekel mam vše, pekel klam. „Pomoz, pomoz, pane, nám!“ – A jak žehná křížem knihu, zavíří vše v divém mihu – mrtvé, klidné písmo zas. Spěchej, spěchej, kvapí čas! – První, druhá, třetí řádka. Aj, teď počla teprv krátka. Bzukot, hukot ze všech stran, sykot, vykot neslýchán. Běh to koňů dupotavý, skok to kozlů klopotavý, jasot to lovců a hasot to fen a v to bouře a blesky a vichrový sten. Otec čte klidně, beze zmatků, slovo k slovu, k řádce řádku. Spěchej, spěchej, kvapí čas! Jaké nové hrůzy zas? – Z koutu skřek a výkřik náhlý. 25 K duši otci hlasy sáhly, v čelo ženou chladný pot. „Otče, otče!“ – tak to volá, každý výkřik v srdce hrot: běda, jest-li neodolá! „Otče, pomoz!“ a zvuk zesne, jako mukou zadušen – ještě jeden slabý sten a pak ticho smrti děsné. Dál čte otec bez ustání, čte a nedbá naříkání, ještě bůh mu děti chrání! Spěchej, spěchej, kvapí čas! – Nové hrůzy strojí ďas. Temný praskot, kouř a žáry, rudá záře požáru, dravec lačný rozpjal spáry, žhoucí spáry ku zmaru. Se všech stran se plamen valí, ohně žár už tělo pálí – ale srdce neupálí! Dým už v hrdle dechy dusí – ale vůli neudusí, spasit děti otec musí! – 26 Dále, dále! – řádku ještě, již jen slůvko zří tu stát. Běda! – v tom ze jisker deště zahřmí stěn i krovu pád... Otci noc už zraky kalí v prach a žár se tělo valí.valí, rty však ještě zašeptaly spásné slovo poslední! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jasné slunko polední v poklidnou se jizbu směje. Zvonů zvuk se s věže chvěje, kolem otce dítek shon. Anděl páně! Anděl páně! klidně zní to v širé pláně; spásu hlásá lidem zvon; spásu v stuhlé srdce hučí, v strnulou tak duši zvučí – a už ze rtů zazněl ston, a už oči otevírá, v náruč otec děti svírá, ve smavé jim tváře zírá – a pak ve žár uhelný vrhá žaltář pekelný. 27