Klášter doubravský.
V klášteře doubravském osaměl kůr,
refektář naplněn mnichy,
v ambity vážné a v omšený dvůr
číše zní, popěvky, smíchy.
Memento mori! – Na to je čas:
lásku teď, zpěvy, víno a kvas;
modlení, žalmů již dosti,
radost ať zdi tyto hostí.
Refektář zatemněn, mniši šli spat,
před Kristem lampa jen míhá,
hlavu on sklání, hled bolestí jat
po stěnách obrazy stíhá.
Opatů sbor to, klášter jež měl,
zbožností, slávou dokud se skvěl.
Mrtví jsou všichni v čas divý,
jeden jen kráčí tu živý.
[3]
V starcově ruce se kahánec chví,
na spoustu kmit vrhá bledý;
křeslo tu zvrácené, číš tam se skví,
opat mdlé odvrací hledy.
Věkem on sláb, mnich bujný pak jest,
hříchy on vidí, nezná však trest;
modlitbou, prosbami, slzou
nezkrotí chasu tu drzou.
Předchůdci přísně naň shlížejí s stěn.
Vítr-li dveřmi to třásl?
Okno se rozlétá, klenbou zní sten,
kahánec v ruce mu shasl.
Před křížem lampa plane jen dál,
opatu v srdci úzkost a žal.
Pod křížem zdrcený klesá,
ku Kristu rámě svá nesa.
„Promiň nám viny a milost nám dej!
Slituj se nad námi, pane!“
Po síni vichřice provádí rej,
klidně však lampa tu plane.
Opati kolem, klášter jež měl,
zbožností, slávou dokud se skvěl;
živé je všecky zde zírá
poslední, v prachu jenž zmírá.
4
Nikoliv z obrazů, z hrobových bran
kráčejí opati nyní,
první je vede a za zvuků hran
třikráte průvod jde síní.
U kříže stanou, starec kde kles’,
vůdce jich berlu nad mroucím vznes’,
zvolna jenž zvedá se z prachu
v duši pln hrůzy a strachu.
„Povstaň již, Jene, a neboj se nás.
Dobrota, slabost tvé hříchy;
klášter ty’s nezhubil, zvrátil jej čas,
trestati bůh bude mnichy.
Zavolej konvent bez dlení sem,
vidění svoje vypravuj všem,
rci jim, ať nedlí se káti,
mžikem sic pomsta je schvátí.“
Opat se potácí ku zvonu blíž.
Se zvukem zjevy se tratí.
Zbuzení mniši sem tlačí se již:
„Otče, proč nedáš nám spáti?“ –
„Kajte se, bratří, želte svých vin!
Spasit vás může rychlý jen čin.“
„Šílíš-li?“ volá sbor mnichů,
v pustém se síň chvěje smíchu.
5
Slabě zní smíchem hlas opatův jen,
sdílí, co viděl, co slyšel.
„Bláhový starče, nás neděsí sen,
přízrak, jenž z horečky vyšel.
Číše již vzhůru! Mrtvý ať spí!“ –
Vichřice hučí, klenba se chví.
„Nechať se vichřice vzteká,
blázen, kdo stínů se leká.“
Pod křížem lampa, hle, vzplanula výš,
s vichřicí zápolí plamen.
„Nechte ji plápolat, vzhůru jen číš!
Rekviem opatům, amen!“
Plameny rostou, šlehají v síň.
„Kdo chce být spasen, pokání čiň!“
„Pozdě již!“ ze stěn to zvučí,
„Pozdě již!“ vichřice hučí.
Mnichové blednou a umírá smích,
poháry ku zemi klesly.
Rádi by prchli, však kolkolem nich
plameny dravé se vznesly.
Klenba se řítí ve žhoucí hrob,
v troskách již pomník zbožnějších dob.
Zhynuli opat i mniši –
dýmy jen stoupají k výši.
6