Ballada o posledním draku.
Ve smutek město zastřeno
a pláč i nářek všady,
ni král, ni moudří kmetové
už nevědí si rady.
Za městem drak se šeredný
položil v bujné sady,
a každý jeho potravou,
kdo ukáže se tady.
Nadarmo král naň vysílá
svých pluků chrabré řady,
drak jízdu jako pěšáky
požírá dohromady.
Lid poražen je zoufalstvím,
král bílý vous rve z brady.
Co platna moc mu královská,
co platny pevné hrady!
[70]
Tu před trůn jeho staví se
dceruška plna vnady:
„Nás panny pro vlast obětuj,
my pro vás zemřem rády.“
Král brání se, však lidu hlas
mu staví dlouhé snady,
a vládce v panen průvodu
jde smutně ve chrám Lady.
Přijata oběť bohyní
a draku do náhrady
za veškerý lid ostatní
dán panen život mladý.
Jest každý nyní bezpečenbezpečen,
kdo zaměřil si kady,
i draku dobře k duhu jdou
panenské krve slady.
A posléz také dochází –
ó těžké břímě vlády –
na dceru krále milostnou,
již cení nad poklady.
Tu mnohý rytíř věhlasný
vyhledal draka spády,
by potřel jej, však každý zpět
šel s krvavými zády.
71
Již vedou oběť za bránu.
Tu panic prostý vady
úprkem vjíždí do města
a za ním vojska řady.
„Zastavte! nazpět vraťte se! –
Čas není na výklady. –
Ty, králi, svolej kmety své –
však rychle – do úrady.“
Na čem se rada usnesla,
kdož řekne bez závady,
však jisto jest, že s obětí
se dali na odklady.
Hned v městě samá veselost
i hlučné serenady,
a v chlady noční družku druh
si vábí do zahrady.
Den třetí. Drak již před městem
hlav pěti zvedá hady,
a soptí oheň, děsně řve,
svou daň chce bez výhrady.
Však v odpověď mu jenom smích. –
Ó, hanebné té zrady! –
Co není, nemůž dáno být.
A drak náš – pošel hlady.
72