PÍSEŇ VZTEKLÉHO GENIA.
Ty bídácký „český národe“!
ty holoto, chcíplá sloto!
Ty inkurabilný marode!
Ty prohnilá, stupidní hmoto!
Už dvanáct let z vedetty dunajské
na tvoji odměnu čekám,
své sloky volné i alkajské
ti zpívám a syčím a štěkám.
Kdy pak mi postavíš pomník přec?
Viz, ženu mám a děti,
stav palác mi, nejsi-li lakomec,
máš v záložnách peněz jak smetí.
Jak pařez jsi nevtipen, hluch a něm!
Už po všem svatém ti slintám,
už kopu tě, smýkám jako s psem –
a nerozumíš mým fintám.
A lísám se k tobě zas dojemně,
jak krokodil cedím slzy –
a ty jen tloustneš objemně.
Co s pomníkem? Bude brzy?
Jak babelská věž musí vysok být,
jak proroku–bohu sluší,
z dukátů musí sloupy mít –
pak pokoj bude mé duši.
178
Už metal jsem před tebou kozelce,
až do nahá v Konfesích svlečen,
a zkompromitoval jsem převelce
i hezké procento slečen.
Všem šosákům copy jsem usekal,
vše oltáře rozbil i popy,
já Kuldu i Beneše v srdce ťal,
po Dostálu není už stopy.
V mých plamenech shořel černý Řím,
v mých Tristiích Vindobona,
můj lide! Co ještě učiním?
Jen vzpomeň: Já hájil i Kohna!
Já leckoho sic též polaskal,
však to jen, bych hloub zaryl střelu.
Rci, lide: Koho jsem nespráskal
krom Židů, svých živitelů?
Ba, dělal jsem Špicla i v hospodách
a falšoval na tácku čárky,
a když jsem s tím nikam nedotáh,
i z Krista dělal jsem cárky!
Pro tebe vše jsem vykonal
až do těch statkův a hrdel,
rci, RCI, co jsi mi za to dal?
Když tak, tož po – roučím se J. S. M.
(Čti; Já Sám Mistr.)
(Psáno r. 1905.)
179