Byl odsouzen. Sám v cele zas.
Zdi mocné, těžké dveře
svět odlučují, luny jas
jen mříží sem se deře.
Kles’ na lůžko a sní – a sní.
Ta noc jest jeho poslední,
hrob hotov, kule lita jest.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Proč upomínáš, zvuku ty,
mne, že můj národ robem,
boj ztracen, vítěz překrutý
že vlasť mou činí hrobem?
O, vím to, ty’s mi připomněl,
že hanbou, kdybych dále chtěl
co parob život bídný vést.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Ty’s, matko, chtěla oloupit
se o všecko své jmění,
bys mohla syna vykoupit,
však to jim dosti není.
Kdybych byl prodal otčinu,
měl dosti bych, však za vinu
tu život nedal bych, jen čest.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Ty’s děla: „Propiluj tu mříž
a prchni.“ – Matko, máti!
Mně bylo k pláči, však ty víš,
že nedovedu štkáti.
Mříž, za níž vězněm svoboda,
ta se mé ruce nepoddá,
jí zkrušit můž’ jen lidu pěsť.
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Dvanáctá bije. Pomalu
za ranou rána hučí,
stráž dole volá na valu
a z dálky ohlas zvučí. –
Co matek ztrácí den co den
teď syny, věc to všední jen.
A moje smrť? Zda lepší jest?
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Ó vlasti, lásko, matičko,
přec vše se smrti vzpírá!
Žil jsem tak krátko, kratičko,
což se to těžko zmírá!
Jak žil bych, jak bych miloval,
jak myslel, jak bych pracoval!
Teď umřít, kdy má život kvést!
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Tak prudký myšlenek mých let,
že jedna druhou skrývá.
Vím, sečten hodin mojich sled,
přec vše v nich víří, splývá.
Co minulo, co nastává,
se v stálých změnách protkává,
zřím život kol se letem nést –
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Proč jen ta píseň veselá
mi mozkem žhoucím hraje,
jež z blahých ňader letěla
tak často v luhy, háje?
Tiší se duše zmítaná,
ó, přijď již, smrti vítaná!
A přec mi život milým jest! –
Slyš, co to zní? To pout je chřest.
Tak došeptal. Dech tichý jen
se po žaláři nesl.
A zašel měsíc, svítal den,
již noci závoj klesl.
Ven vedou jej. Pláň v zardění. –
Vír bubnů. – Výstřel. – Mlčení. –
Zas přišla noc, noc prosta hvězd.
Pout žalářem již nezní chřest.