Řeč kamení.
O pravdo, matko mučedníků skvělá,
jež sama nesla muka větší všech,
ty, která druhdy na kříži jsi pněla
a ve hranice stála požárech;
25
ty věčná jsi, ni zhouby tobě není,
vždyť lidstvo nese tvoje znamení;
a zapře-li tě v krutém porobení,
pak hlásá tebe němé kamení.
V mze podzimní, kdy utkal volnost naši
a mrtvolami srovnal její hrob,
ne bohu vděk, než pekel satanáši
nás klatbou stíhnuv s dílem slavných dob,
a v pouta sepjal meči zvyklá páže,
těm čelům robství vtisknuv znamení;
zda věděl vrah, i věštcům jazyk váže,
že k robům bude mluvit kamení? –
Zda věděl vrah to, tehdá na náměstí,
kdy dvadcet sedm katem kleslo hlav,
že marně bubny jeho drábů vřeští,
by mroucích slova neuslyšel dav? –
Zda věděl to, že mučedníků svatých
ta udušená slova zkamení,
že pozdní vnuky k pomstě hlav těch sťatých
zvát bude šedých věží kamení? –
Jak na hřbitově ticho, hrůzno v pláni
a šírá vlast co lůžko smrtelné,
vždyť národ na ní v těžkém umírání
a kolem jásá družstvo pekelné.
Tu žádný hlas se za lid neozývá,
všech svobodu jenž hájil v nadšení,
jen jedna řeč mu v zprahlou duši splývá
co krůpěj živná: řeč to kamení.
26
Co mluví kámen? – ne-li ku kamenu? –
zda hlasatele není v poušti hlas? – –
Věk stíhá věk, již lidstvo beře změnu
a světem bouří orkán – nový čas.
Hle! trůn se kácí, žaláře se řítí,
viz, féniks, volnost, vzletá z plamení
již budí spáče ospalého k žití:
a hlasitěji mluví kamení.
Zas minul věk, v němž orla smělým letem
duch lidstva vzletěl k slunci svobody,
a bližší čas, kdy nebude v jhu kletém
víc žádný tyran svírat národy.
Ne tyran víc, však kdyby národ cizí
chtěl pouta dát zas tvému rameni;
tu vyrvi z pochvy Táborů meč ryzí,
a vrahům stlumoč jím řeč kamení.