Řeč kamení.

Řeč kamení.
O pravdo, matko mučedníků skvělá, jež sama nesla muka větší všech, ty, která druhdy na kříži jsi pněla a ve hranice stála požárech; 25 ty věčná jsi, ni zhouby tobě není, vždyť lidstvo nese tvoje znamení; a zapře-li tě v krutém porobení, pak hlásá tebe němé kamení. V mze podzimní, kdy utkal volnost naši a mrtvolami srovnal její hrob, ne bohu vděk, než pekel satanáši nás klatbou stíhnuv s dílem slavných dob, a v pouta sepjal meči zvyklá páže, těm čelům robství vtisknuv znamení; zda věděl vrah, i věštcům jazyk váže, že k robům bude mluvit kamení? – Zda věděl vrah to, tehdá na náměstí, kdy dvadcet sedm katem kleslo hlav, že marně bubny jeho drábů vřeští, by mroucích slova neuslyšel dav? – Zda věděl to, že mučedníků svatých ta udušená slova zkamení, že pozdní vnuky k pomstě hlav těch sťatých zvát bude šedých věží kamení? – Jak na hřbitově ticho, hrůzno v pláni a šírá vlast co lůžko smrtelné, vždyť národ na ní v těžkém umírání a kolem jásá družstvo pekelné. Tu žádný hlas se za lid neozývá, všech svobodu jenž hájil v nadšení, jen jedna řeč mu v zprahlou duši splývá co krůpěj živná: řeč to kamení. 26 Co mluví kámen? – ne-li ku kamenu? – zda hlasatele není v poušti hlas? – – Věk stíhá věk, již lidstvo beře změnu a světem bouří orkán – nový čas. Hle! trůn se kácí, žaláře se řítí, viz, féniks, volnost, vzletá z plamení již budí spáče ospalého k žití: a hlasitěji mluví kamení. Zas minul věk, v němž orla smělým letem duch lidstva vzletěl k slunci svobody, a bližší čas, kdy nebude v jhu kletém víc žádný tyran svírat národy. Ne tyran víc, však kdyby národ cizí chtěl pouta dát zas tvému rameni; tu vyrvi z pochvy Táborů meč ryzí, a vrahům stlumoč jím řeč kamení.