Můj štědrý den.
I.
Tak jsem jich dožil dvacet šest.
V světničce mojí temno jest
jako teď v mém žití.
Hvězd ni luny zříti
nemůže můj hled.
Myšlenek sled
duší se valí
temnějších nocí kol.
Zima, zima!
Srdce se chvěje,
srdce se halí
ve plášť, svůj bol.
129
Šedivý plášti
po spodu rudý,
šedivý stářím,
zarudlý krví,
srdce mé tebe
nosilo všudy,
tebou krýt chce sebe
dokud jemu bít,
až i v tobě schladne,
rubášem tě mít.
– – – – – – – – – – – – – –
Slýchám – slýchám
o věčném letě,
věčně však dýchám
ze srdce žárů
do chladu kolem
citů svých páru.
Ta jak skla oken
kalí mé oči,
ve chladu houstnouc
tváře mně močí.
Mračna, mračna
ve duši mojí.
Na srdce z nich
padá mně, padá,
myšlenek sníh.
V bouřlivém boji,
v životu víru
divě se chumelí,
130
nikdy mu v míru
spočinout nevelí
všemocný hlas.
Srdce mé zaváto
vysokou závějí,
zemřelo naději
na lepší čas.
Zima, zima
větší a větší,
páry že tuhnou hned,
ze srdce vzletší.
Všecko se mění v led,
do tuhé kůry
zamrzlo srdce mé
se pláštěm svým.
Mračna, mračna!
Na věky duše má
zhalena v chmury,
na věky v noc.
Zima, zima!
bez květu, bez slunce
sněhy a ledy
na srdci mém.
II.
Rozžal lampu, zaplašil jsem,
byť ne z duše, z jizby stíny.
131
Ach, jak byl ten štědrý večer
jindy zcela, zcela jiný!
Ah, což byl! Co bylo, bylo,
ale kterak bude dále? –
V srdce mé se hoře vrylo,
a ta rána pálí stále.
Krev se valí! – Však té krve
není jako vody v moři;
nezhyne-li bolem prvé
slední krůpěj život zmoří.
Život? – Co jest jedno žití? –
Ale to, jež v moje doufá,
to-li musím opustiti? –
Ó, má duše zoufá, zoufá!
A tak sedím sám a sám,
v dlani hlavu, v hlavě zmatek mám.
Kývadla tep dobu měří,
kdy? – jak? – kdy? – jak? –
Náhle zazní řinkot ode dveří,
a já vznáším zanícený zrak.
Kdo jsi ty, jenž vešel ke mně,
zpoután poutem otroka,
jehož oko v brvy temně
září ohněm proroka?
Kdo jsi ty, jenž vzhledem malý,
jako stlačen břemenem,
jeho prost, snad nade skály
132
ledné čněl bys temenem? –
Kdo jsi ty? – Tvé roucho prachem
pozemským jest posypáno,
z něho rdí se onde nachem,
jinde zas v ně hvězdy tkáno.
Kdo jsi, jemuž v rozhalená
prsa sterá jizva vklána,
u srdce však rozvalená
nová krví strne rána? –
V divém krev mi krouží žáru,
moje duše hrůzou jata.
Kdo jsi ty? – Co ve poháru
podává mně ruka spjatá? –
Jsem tvůj život.
Což mne neznáš více? –
Hochu, tys tak samoten,
a dnes máme štědrý den.
Všude stromky, všude svíce,
jenom tobě do světnice
žádný dárek položen.
A dnes máme štědrý den.
Tys tak smuten, hochu můj,
rozvesel se, rozraduj,
zaplaš z duše těžký sen,
já ti nesu dárek tvůj.
Přijmi, uchop pohár ten,
vždyť dnes máme štědrý den.
Vezmi pohár, dopij na dno,
a v tvém srdci bude chladno,
133
dopij, hochu, dopij jen,
duše tvá se stíší taky,
zaplašiš z ní na vždy mraky
vseckovšecko hoře na vždy ven.
Pij, vždyť máme štědrý den.
Netaž se, co číše jímá,
kdo ji dopil, v tom už dřímá
bol, by nebyl probuzen.
Napij se, vždyť štědrý den.
A já jsem již pohár chopil,
bych v něm horké rety ztopil.
Patře naň, však trnu zděšen,
mok v něm šumí krví plana,
vřelý jako z rány kana.
Přece budiž k ústům vznešen,
mámť já k tomu dosti sil,
třeba na rtou jako hrana,
rukou rozchvěn zazvonil.
A já dopil! A já dopil! –
Jsou to žáry? – Jsou to ledy? –
Jsou to léky? – Jsou to jedy? –
Nevím. Pohár vysušen,
ruka klesá, strnou hledy.
Zima, zima, mračna, ledy,
všecko mizí sen jak bledý,
poklid, ještě netušen
jímá mne. Byl štědrý den.
134
III.
Tvůj nápoj vřel, však srdce po něm chladne,
a jasný zimní den je ve duši;
ni ta, ni srdce nemá hoře žádné,
však také sobě blaha netuší.
Cos dal mi v číši, nebyl lék, ni jed;
vždyť s žárem bolu žár též citu zbled.
Tvůj nápoj spil mne, on mé chtění plete,
však jednu jiskru nemoh udusit
a neudusíneudusí, třeba vážen z Léthe,
ta nemůž shasnout, dokuď budu žít.
Nechť mne ho píti celý okeán,
on hvězdy mojí nedosáhne stán.
Vždyť srdce mé je spjato s tímto svitem,
a duše má jej stále oblétá;
to k němu jásá každým žilobitem,
duch z myšlének mu brány upletá,
a květ a jásot vítá božstva dceř.
Pryč s číší tvou! – sem, milko má, se beř!
Pryč, s číší tvojí! tam jen blaho kyne,
kde milenky mé náruč horoucí;
kdo žitím spitý jím též na vždy hyne,
však v loktech milky život budoucí.
Kdo ze rtou jejích božský nektar pil,
ten jenom žil a pro věčnosti žil.
135
Jak miluju tě! a to láskou dvojí:
co ženu muž, hoch milenku svou zas,
tys matkou každé, každé písně mojí,
však věčný vínek zdobí bujný vlas.
Ó poesie, ženo, milenko –
jak miluji tě, boží myšlenko!
Vše, co je krásné, zhynulo by ve mně,
kdy tebe ztratit, mílko má, bych měl,
jsa navždy vržen v nízký prach té země,
bych k výši jasné nikdy nevzletěl.
A hyna v robství poutu odvěkém,
již nebyl více svým ni člověkem.
Ne, mílko má, já neopustím tebe,
tyty, živote, chceš marně loučit nás,
než bych se sřekl pro tě svého nebe,
již tvého blaha odřeknu se snáz.
Bít může do mne ruka osudu,
však robem jeho nikdy nebudu.
Chceš loučit nás? – Nuž boj buď mezi námi,
já hájím sobě matku dítek svých,
já odsvětit si nedám božské chrámy,
kdy krůpěj krve ještě v žilách mých.
V bojboj, živote! já připraven již jsem,
buď zvítězím, neb oba podlehnem.
Buď zvítězímzvítězím, a pak jsem já tvým pánem
a poezie tvojí královnou –
136
však padnu-li, jsa utkán velikánem,
s nímž zápasit mně bylo zbraní nerovnou,
přec nezřím smrti, tobě zhouba jen,
má duše vítěz, trup nechť přemožen!