Nadšení.

Ladislav Quis

Nadšení.
Ty v prsou nadšení jsi jako větru dech, tak náhle vznikáš, náhle odcházíš, vždy volno jsi, ti žádný nekáže, tam nezavaneš a tu stále dlíš. Což bez tebe jest smutno ve světě, čin velký tu co palma na poušti, hlas věštcův pak co v skalách ozvěnaozvěna, a lidstvo, kleslé lidstvo opouští. Zda znáte sobců vyschlé postavy, zda znáte tváře žen těch prodejných? Jich zhaslé oko bloudí po zemi, však na jich čele trůn si zvolil hřích. Zda znáte ji, tu chátru nesčetnou, jež rodí se, by zase zemřela? – Co jim je vlast, co láska, svoboda? – jen prázný zvuk a jméno bez těla. 108 Ty svaté nadšení, tam nikdy tvůj, tam nikdy tvůj se nezaleskne žár, zde by jsi ve tmách marně skvělo se, vždyť noc ta nese každé hvězdě zmar. Však bijí srdce tam kdy vnoříš se, již na vždy posvěceny stopou tvou. Ta oltářem tvým, knězem tvojím duch a žertvou život, píseň modlitbou.