Sen.

Ladislav Quis

Sen.
Ve snách jsem uviděl družku sám po jejím usazen boku, kolkolem kvetoucí sad, jasný jím probíhal proud. Nad námi hvězdnaté nebe a měsíce bledavá záře, vonný hrál po líci vzduch, z temna zněl slavičí zpěv. Blaze nám bylo, tak blaze jak milencům v objetí lásky, nebyli více jsme dva, každý žil ve druhém z nás. Po řeky kříšťálu plouly k nám vlnkami houpané květy, růžemi protkaná směs flořiných dítek to všech. K noze nám kladly je vlny, a družka má zdvihala z trávy, v dětinné vážíc je hře v kytici bez umu jen. Nové vždy sbírala květy a ztrácela sebrané stále nemajíc lýčí, jímž spjat stonek by ku stonku lnul. Dále a dále ta vlna i kvítí nám prchá i doba jasní se z Foibových bran, kalí však rozchvělý proud. V západu vstávají mraky a před nimi větrové letí z klínu i ze sadu, květ nesouce u pěnu vln. Žádné nám tyto již kvítí, si hrajíce, nenosí hravým, pod námi divý jest vír, nad námi děsivá bouř. Úže se tulíme k sobě to vzájemném pro sebe v chvění přívalem vody se dmou, rmuty jich slezají břeh. Prchněme! – Noha však vázne jak čarami mražena k zemi, balvany chvátě i strom, zhoubně k nám valí se tok. Běda, on dostihl nás! a vždy výše a výše nám sahá, voda již objímá pas, mokem již chlazena šíj. Utonem, zahynem v proudu, žádné, ach, žádné už spásy, družko má, kalná ta tůň v hlubinách stele nám hrob. Kalný jest nad námi den, ani jediný paprslek slunce 115 nelíbá posledně tvář, netěší zoufalý hled. Veta jest po nás! – Již v tvář bije vlna. Což pomoci není? – Tak jako hasne ten blesk, hyne, ach, života svit. V rachotu hromu ve výši a v ječení proudů a větrů neslyšán umírá hlas, přemožen kácím se v proud. Aj, tu má družka to kvítí, jež v poklidném sbírala šeru, povznáší nad řeky vír, ke rtům pak tiskne je svým. Jaké to divy se dějí? – Hle, jasné a tiché zas vody líbají něžně mou líc, tulí se na prsa má. Perutě vzrůstají družce a v zmužilou javši mne náruč u výši povznesla mne v podivně ztišený vzduch. Vzhůru, jen vzhůru, tam k slunci, jež vítězně vychází z mraku, v prostoře prsa se dmou, v lesku se ztápí můj zrak. Z blažených ňader, jež nemohou déle jej směstnati v sobě, deře se hlasitý ples. – Probuzen pohlížím kol. Slunce v mou světničku září a zrosené tváře mi líbá, podle mé hlavy se skvět ochrannou kytici zřím. Nenechám vadnouti tebe, ty bujíš jen v života proudu nuže, ty kytice má, odkuď jsi přišla, se vrať; lýkem mé lásky jsouc spjata a v souladu složena barev, duši jen jedinou vznes, dosažen bude můj cíl.
Básně v knize Z ruchu:
  1. Věnec padlé slávě.
  2. Vyšehrad.
  3. Dóm svatovítský.
  4. Náměstí staroměstské.
  5. Táboru.
  6. Naše hodina.
  7. Láska má.
  8. Ty nezhyneš.
  9. Kdo s koho.
  10. Výše!
  11. Neděste se.
  12. V lese.
  13. Řeč kamení.
  14. Srdce vyrvané.
  15. Duch Janův.
  16. Kam?
  17. Na poušti.
  18. Ve válce.
  19. Kvítí svobody.
  20. Niva svobody.
  21. Svoboda.
  22. Otrokům.
  23. Mládeži.
  24. Pryč s láskou!
  25. Čí právo těžší?
  26. Francii.
  27. Písně lásky.
  28. Podzimní.
  29. Na troskách lásky.
  30. Na hrobech.
  31. Milence.
  32. Píseň z jezera.
  33. Dívčin skon.
  34. Vítězství.
  35. Plavba králova.
  36. Shledání.
  37. Mrtvá dceruška.
  38. Zaklínač.
  39. Láska pocestného.
  40. Červená voda.
  41. Ferdinand Březina.
  42. Švanda.
  43. Smlouva s ďáblem.
  44. Klášter svatojanský.
  45. Návrat.
  46. Můj žalm.
  47. Nadšení.
  48. Zatoužení.
  49. Má víra.
  50. Probuď se!
  51. Dvojí jízda.
  52. Známá nota.
  53. Píseň česká.
  54. Píseň a láska.
  55. Sen.
  56. Věčný jsem.
  57. Stesk.
  58. Lásky osení.
  59. Tak vše mění čas.
  60. V klidu a v bouři.
  61. V bouři života.
  62. Cíl nedosažený.
  63. Slza vosková.
  64. Srdce – hřbitov.
  65. Z ledu kvítí.
  66. Žár v duši.
  67. Vzhůru!
  68. Nebe zavřené.
  69. Má světnička.
  70. U večer.
  71. Úzkost.
  72. Můj štědrý den.
  73. Pouť k ráji.