Sen.
Ve snách jsem uviděl družku sám po jejím usazen boku,
kolkolem kvetoucí sad, jasný jím probíhal proud.
Nad námi hvězdnaté nebe a měsíce bledavá záře,
vonný hrál po líci vzduch, z temna zněl slavičí zpěv.
Blaze nám bylo, tak blaze jak milencům v objetí lásky,
nebyli více jsme dva, každý žil ve druhém z nás.
Po řeky kříšťálu plouly k nám vlnkami houpané květy,
růžemi protkaná směs flořiných dítek to všech.
K noze nám kladly je vlny, a družka má zdvihala z trávy,
v dětinné vážíc je hře v kytici bez umu jen.
Nové vždy sbírala květy a ztrácela sebrané stále
nemajíc lýčí, jímž spjat stonek by ku stonku lnul.
Dále a dále ta vlna i kvítí nám prchá i doba
jasní se z Foibových bran, kalí však rozchvělý proud.
V západu vstávají mraky a před nimi větrové letí
z klínu i ze sadu, květ nesouce u pěnu vln.
Žádné nám tyto již kvítí, si hrajíce, nenosí hravým,
pod námi divý jest vír, nad námi děsivá bouř.
Úže se tulíme k sobě to vzájemném pro sebe v chvění
přívalem vody se dmou, rmuty jich slezají břeh.
Prchněme! – Noha však vázne jak čarami mražena k zemi,
balvany chvátě i strom, zhoubně k nám valí se tok.
Běda, on dostihl nás! a vždy výše a výše nám sahá,
voda již objímá pas, mokem již chlazena šíj.
Utonem, zahynem v proudu, žádné, ach, žádné už spásy,
družko má, kalná ta tůň v hlubinách stele nám hrob.
Kalný jest nad námi den, ani jediný paprslek slunce
115
nelíbá posledně tvář, netěší zoufalý hled.
Veta jest po nás! – Již v tvář bije vlna. Což pomoci není? –
Tak jako hasne ten blesk, hyne, ach, života svit.
V rachotu hromu ve výši a v ječení proudů a větrů
neslyšán umírá hlas, přemožen kácím se v proud.
Aj, tu má družka to kvítí, jež v poklidném sbírala šeru,
povznáší nad řeky vír, ke rtům pak tiskne je svým.
Jaké to divy se dějí? – Hle, jasné a tiché zas vody
líbají něžně mou líc, tulí se na prsa má.
Perutě vzrůstají družce a v zmužilou javši mne náruč
u výši povznesla mne v podivně ztišený vzduch.
Vzhůru, jen vzhůru, tam k slunci, jež vítězně vychází z mraku,
v prostoře prsa se dmou, v lesku se ztápí můj zrak.
Z blažených ňader, jež nemohou déle jej směstnati v sobě,
deře se hlasitý ples. – Probuzen pohlížím kol.
Slunce v mou světničku září a zrosené tváře mi líbá,
podle mé hlavy se skvět ochrannou kytici zřím.
Nenechám vadnouti tebe, ty bujíš jen v života proudu
nuže, ty kytice má, odkuď jsi přišla, se vrať;
lýkem mé lásky jsouc spjata a v souladu složena barev,
duši jen jedinou vznes, dosažen bude můj cíl.