Píseň z jezera.

Ladislav Quis

Píseň z jezera.
Zašplounuly vlny, zavířily v kola, za bublinou stoupá bublina pak z dola; kraj se v noci noří, hvězdy ve jezeru, prázná loď se houpá v luny pološeru. V rákosině šelesť, mihavé tu stíny, rozhoupané vlny dujou ve květiny; vlna proti vlně, až se sešly spolu jedna ode břehu, druhá z tůně dolu. „Vlno, sestro milá, vlno, vzešlá z hloubí, uzřela jsi někdy, jak se srdce snoubí? vlno, viděla jsi lásky objímání? sestro, slyšela jsi lásky naříkání? –“ „„Vlno, sestro milá, vlno, milko břehu, spojila jsem na vždy vroucích srdcí něhu, objaté já v lůno milence jsem jala, ston jím s úst a s očí slze ulíbala.““ – V rákosině šelesť, stín a svit se mihá, vlna líbá vlnu, kloní klas a zdvihá, [77] květ i řasa věnčí objatá dvě těla, rokytím se píseň ve kraj rozšuměla.