Milence.
I.
Mně věnce ani listy vavřínové
svět nepodává za tu píseň mou,
však v srdci mém jsou tisíceré květy,
a písně mé z nich věnce uvinou.
Ne pro mne však on krasší ozdob hlavu,
já skráním jiným chci je vložit sám.
Ó, dítě mé, ty mně jsi dala květy,
a věnec z nich ten jenom tobě dám.
II.
Chceš-li, mé dítě, bych tě miloval
veškerou něhou srdce blahého,
zamiluj vlast co milou matku svou,
zamiluj lid jak otce drahého.
Ne třeba pak, bys pro ně žárlila
hvězdami nám, jež stejně pojí cit,
rodičů jedněch věrné děti jsme,
v jedinou lásku náš je osud slit.
65
III.
Těch málo jest, již slyší slavíka,
kdy v temnu s jarem objímá se svět;
on pěje přec, byť žádným neslyšán,
vždyť tyto písně musí, musí pět.
A tak to srdce v mládí soumraku,
kdy v náruč vřelou sen je lásky jal,
byť neslyšáno pěje písně své,
vždyť pěti jemu máj ten přikázal.
IV.
Ó, milko má, my nejsme, nejsme svojisvoji,
a přece zvu tě sladkým jménem tím.
Ty neslyšíš ni zvuku mojí písněpísně,
a přece ty a ty jsi jenom jím.
Tu každý verš jest písní tobě z šera,
rým každý zvukem loutny k zpěvu zněl.
Kéž lásky šípem jediný z mých veršů,
jenž v srdci tvém by hrotem rýmu tkvěl.
V.
Můj drahoušku, co píšu pro tebe,
to všecko, všecko jsem z tvé lásky vážil,
tvým všecko je, ty všemu pramenem,
co cítil jsem, co myslel a co zažil.
66
A proto nechtěj hledat nic tu nového,
ba přeju si, bys všecko našla staré,
by ze starých těch sladkých zpomínek
jsi věnec vila naší lásce jaré.
VI.
Já jí to děl, co moje srdce cítí,
já jí to děl, co bouří v duši mé,
a řekl jsem jí, že jen v ní své blaho,
jen v ní že najdu zatracení své.
Ó, kéž jsem mlčel, kéž se klamal dále,
tak sladký byl, tak rozkošný můj sen,
však teď, teď prchl, noc jen zbyla v srdci
a v duši mé je smutný, kalný den.
VII.
Kdy jsme sobě prvně v náruč spěli,
slovo lásky na rtu tvém se chvělo,
a co říci slovo neuměloneumělo,
výmluvněji tvoje oči děly. –
Ó, ty chvíle blahá k nevypsání,
růže krásná mezi trny těmi,
jediná ty, jedna mezi všemi
krátká v žití, věčná v zpomínání.
VIII.
To srdce tvoje klidné jezero,
v něm slunce, hvězdy, v něm své vidím nebe,
67
svůj celý svět a v krásném světě tom
v zář ponořena sebe zas, ach, sebe.
Jest srdce tvoje démant hlazený,
nic ve světě té ceny a té krásy,
jen rovné zas veň může vrýti se,
co vryto však, to vryto pro vše časy.
IX.
Mé srdce dílna sopky ohnivé,
jež z hlubin svých vždy k modru nebe kouří,
snad její povrch v svět se umívá,
však vnitř to stále v divém sváru bouří.
Tam mocný Titán stísněn v okovech
boj věčný s bohy, boj i s sebou válí,
krev jeho láva, oheň jeho dech,
on pálí vše, však sebe neupálí.
X.
A co by bylo po té letní době,
kdy neměla by blesky, bouře svoje,
co po takém by lidském žití bylo,
jež líně by se vléklo beze boje? –
Byť bouře celým otřásala světem,
jen po ní ňádro nejvolněji dýše,
a třeba srdcem žití bouř ti chvěla,
přec bouří jen se můžeš vznésti výše.
68
XI.
Již černý závoj rozestřela noc,
nechť zašel vám, mně teprv den počíná,
kdy druzi bděli, já jsem o ní snilsnil,
a teď s ní žiju, svět kdy pousíná.
Těch krásných snů, sladkého toho žití!
kdo krasších snil, kdo krásnějšího žil? –
Ó bděte bezsní, spěte bez života,
já v bdění sním a ve spaní jsem žil.
XII.
Mé sladké dítě, již se východ rdí,
hvězd záře bledne, slavík utišen,
slyš! – křepelka! Slyš, – S bohem, s bohem buďbuď,
v chvil těchto blaho žal ať nevmíšen.
Mé zlaté srdce, nech mi,mi slzí, nechnech,
a chceš-li perlí, já ti jiných dám.
Má ženo, s Bohem, slunce vychází –
až uhasne, já své zas uhlídám.
XIII.
Ó, neviň věnec ten kol skrání svých,
vždyť kvítí v něm za krátko povadne,
a neklaď si tu růži na srdce,
květ její v době krátké opadne.
69
Pak svadlý věnec v tvůj se vplete vlas,
že s věncem si ho s hlavy budeš rvát,
však sprchlé růži trny zůstanou
a probodnou tvé srdce na stokrát.
XIV.
Pohleď mi v oči ještě jedenkrát,
pohleď mi v oči, vždyť to naposled,
míval jsem tebe z celé duše rád,
život jsem vážil pro tě za pohled.
Nedbej té slzy v oku skaleném.skaleném,
ruka ji setře, vítr usuší,
jenom ta krůpěj hořká v srdci mém,
žalost mi jenom zbude ve duši.
XV.
Když jsem to šedé město opouštělopouštěl,
až v mlze zniklo v dáli hledě zpět,
tu bylo mi, jak byl bych v mlze té
též na vždy pohřbil ráj svých mladých let.
Jak staré zdi tam zříceny mé sny
a pažiť mladá svadla pod rumem,
to pustý hrob, a nevím, nevím, zda
zas kvítí jara vzroste nad chlumem.
XVI.
S hor větru se přižene bouřlivý let
a poráží stromy a kácí,
70
on v kotoučích vířících unáší květ,
pak zanechav spoustu se ztrácí.
Též láska ti povstane v srdci jak vír,
slast, bolesti ve kotouč vine,
a vyvrací naděje, unáší mír,
pak zanechá rány a – mine.
XVII.
Chrám přeskvělý jsem sobě z lásky tvé,tvé
to na věrnosti tvojí založil,
tam na oltář jsem vroucí srdce své,
své žití všecko v obět položil. –
Já za to měl, že pro věčnost ten chrám,
že na skále jsem jej si zbudoval,
však přišla bouře, přišel příval k nám,
a v troskách chrám svou obět pochoval.
XVIII.
Tvou láskou zkvet mi první z jara den,
jí rozplynul se na mém srdci led,
jí zbudila se píseň ve prsou
a sterý puk se počal rozvíjet.
Však byl to jenom klamný z jara den,
on skalil se a nastal zase chlad,
co roztálo, zas tuhne, mlčí zpěv,
a než se rozvil puk, v mém srdci svad.
71
XIX.
Ba, srdce tvé co klidné jezero,
jež poutá k sobě smysle rozchvělé,
můj obraz vstříc mně kyne z hladiny,
však jeho tůň mi hrob snad ustele.
Tvé srdce věru démant hlazený,
jenž cizím světlem v oči blesky seje,
vše rozrývaje sám je nerozryt,
on s ohněm hrá, však sám se nezahřeje.
XX.
Mé srdce jest jak opuštěný dům,
tak prázno tam, tak teskno nevlídné,
v těch kobkách za dne dřímá ozvěna,
však probouzí se v noci neklidné.
Má láska lampa v něm je hořící,
teď plá, teď hyne, zplane, usíná, –
však sebe trávíc hoří mrtvým jen
a bez naděje na vždy zhasíná.
XXI.
Když k oběti se blíží tajný vrah –
tak víru lid od dávných časů chová,
tu z jejích ran co němé svědectví
se krev zas prýští mocným tokem nová.
A moje srdce tvou jest obětíobětí,
tam jako v smrti krev se z rány ztrácí,
72
jen kdy se blížíš ty, se zachvěje,
a stará jizva zase zakrvácí.
XXII.
Již od té doby mnohý minul den,
co slunce svoje vycházet jsem zřel,
kdy v srdci zněl jak v lese písní ples,
co mladou krví žár mně lásky vřel.
Což do té doby dávno, dávno už,
že duše sotva stačí zpomínat.
Teď zašlo slunce mé, zpěv umlká,
krev chladna jest, a srdce mé jde spat.
XXIII.
Ta naše láska byla idila
překrásná sice, ale trochu dlouhá,
počátkem srdce v ní se kochalo,
však nyní již se suchopárem plouhá.
Ta láska naše byla rovina,
kde v šíř a dál vše zjevno před okem,
jí bloudilo mé srdce k umdlení,
teď odpočívá v spánku hlubokém.
XXIV.
Měl jsem tu lásku zanést ve hory,
kde oblaka štít strmý proráží,
73
kde sníh a led se třpytí odvěký,
blesk pod nohou ti mlhy rozráží.
Tu každý krok je bojem o život,
spíť v každé rokli smrt a zničení,
však vyšší blaho kyne smělci též
a vítězovi vyšší nadšení.
XXV.
Ó, zaplakal bych nad tou mladostí,
rád zaplakal bych nad tím životem,
jen kdybych uměl ještě plakati
a pramen slzí nebyl vysušen.
Já musel všecko, všecko pohřbíti,
svou víru, lásku, svoji naději,
můj život těžký zápas se smrtí,
v němž zápase bych podleh raději.
XXVI.
Již dlouho mlčím, zřídka lyru jenjen,
kdys blaha družku vinu v náruč svou,
však vinu-li a v struny udeřím,
již nezapějí píseň milostnou.
Kdy jemně v nich se druhdy probírám,
jak naříkání porobených zvučí,
a sáhnu-li v ně v citů rozchvění,
tu mně z nich píseň táboritů hučí.
74