Věnec padlé slávě.
I.
Kam se sláva naše dávná děla,
zdali na vždy pomizela nám? –
Proč se neskvíneskví, jako dřív se skvěla,
proč je zbořen, spuštěn její chrám? –
Kéž by dosti páží vlast již měla,
by jich silou padl mrzký klam,
v nových pochvách stará zbraň by tkvěla,
cestu razíc novou ku hvězdám.
Marně, marně! Soumrak noci halí
vlasti drahé kraje široširé,
v dáli zřím jen slabou zář se chvět,
chmury temné nade mnou se valí.
Shasla slávy hvězda v noci širé,
neuzří-li víc ji zářit svět? –
II.
Neuzří-li víc ji zářit svět,
zdali prchla z vlasti v kraje dálné? –
[5]
Kam tvých nohou, nebes dcero, sled,
zda-li v lesy, zda-li v sluje skalné? –
Tebe hledá oko moje kalné,
kterou v hvězdách psánu četl hled,
mračna tam, a zde jen vidí pnět
pusté rumy minulosti valné.
Vyšehrad tam, zde zří siré báně,
Žižkov tam a k luhům zaletázaletá,
zbraň kde otců Římem prokletá
tříštila jim posvěcené zbraně.
Kde ti reci, kde jich síla smělá? –
Kde jsi, písni, jež jsi o ní pěla? –
III.
Kde jsi, písni, jež jsi o ní pěla,
kde jsi, dobo, která jsi ji zřela,
kde ten duch vší robské bázně prost,
kde ta láska, kde ta mužná ctnost,
jásajíc jež pro vlast drahou mřela;
krev ta kypící, kde krev ta vřelá,
před níž třásl nezvaný se host? –
Prchlo vše, co zbylo minulost! –
Zašla sláva, upomínka zbyla
a ta rána, jež se v prsa vryla.
Dávná chrabrost, dávno svadlý květ.
Na rumech já zašlé slávy stoje,
ptám se smutně smutné srdce svoje,
Vlasti, proč jsi klesla za obět? –
6
IV.
Vlasti, proč jsi klesla za obět,
proč jsi kruté ve otroctví klesla,
pod jarmem proč této šíji dlet
spůsobné, by k výši hvězd se nesla? –
Vlasti má, ty lodi prostá vesla,
v středu bouře rozzuřené běd,
by tě shltil okeán se zved,
več ti doufat, lide, beze hesla? –
Sbořen oltář, brat kde s bratrem svářil,
sepjat pán, jenž v pouta roba spjal,
a ten lesk, jenž s hlavy cizí zářilzářil,
s volností i slávou vítěz vzal.
Z reků nám jen mrtvá zbyla těla,
pusto tam, kde dříve radost zněla.
V.
Pusto tam, kde dříve radost zněla,
a co zní tam, jako nářek jest,
kde byl den, tam vládne noc teď tmělá,
kde zněl mečů, pout jen zvučí chřest.
Nad kolem se mnohá lebka bělá,
pro vlast v mukáchmukách, která dotrpěla,
z otroctvíotroctví, jež snad ji chtěla véstvést,
pod kolem tlí mnohá statná pěst.
Kolem zbytků otců statných kráčí
bez zpomínky mnohý, mnohý syn;
v slze té však, která oko smáčísmáčí,
7
snad již dřímá v zárodku ten čin,
jenž by pozdvih’ k výši dávných let
trosky slávy, žalných rumů střed.
VI.
Trosky slávy žalných rumů střed,
hnizdem kavek spustlá svatyň tvoje,
pelechem jsi dravcům, vlasti moje,
které druhdy hledem plašil děd.
Synův prs však posledního boje
ranami jest krvavými set,
on jest mdlý, a mrzká, v něž je klet,
retem líbat musí pouta svoje.
Vzchop se, vzchop, než rána dokrvácí,
strhni pouta, pouta hany své,
pravice tvá posud zaburácí
dosti mocně v sloupy světové.
Korouhev nechť šumí kolem čela,
hrdě dřív jež vítězstvím se chvěla.
VII.
Hrdě dřív, jež vítězstvím se chvěla,
kam se děla ona korouhev? –
Hyna sklonil pyšné čelo lev,
na kříži pak láska k vlasti pněla.
Katů našich ruka skrvavělá
pálí ohněm i ten věštců zpěv,
ne již v boji teče pro vlast krev,
8
ale tam, kde druhdy hanba tlela.
Vlast je hřbitov kvítím ozdobený,
na němž celý národ pohrobený.
Muka vnitř ráj zemský na pohled.
V kvítí dřímá syn těch reků padlých,
podlé něho v středu věnců svadlých
korouhev tvou v prachu musím zřet.
VIII.
Korouhev tvou v prachu musím zřet,
zlomen meč a v poutech tvoje páže,
shaslé oko, němý tvůj je ret,
cizí v domě tvojich otců káže.
Sláva tvá si v hoři uzlík váže,
zhynul ten, kdo její věnce plet.
Zoufalostí schvácen klesá kmet,
jinoch v snách jen po lásce se táže.
Orlí mláď se zvrhá na holuby,
k milkování jen jim zobec dán,
z toho živí, co jim hází pán,
ve podruží obývají sruby.
V spuštění rod krotký ve divokém! –
Po tvých rumech zírám kalným okem.
IX.
Po tvých rumech zírám kalným okem,
rumy, rumy, kam zří pohled můj!
A já nemám nežli nářek svůj
9
a tu bolest v srdci ve hlubokém.
Zříš ty luhy zarosené mokem? –
Mok ten krev, jež tekla za zdar tvůj.
Žalně, vánku, přes ty pláně duj,
stav se, noho, hřešíš každým krokem!
A ty, krvi, v dávném zakyp valu,
zde to lůžko, na němž zhynul Čech,
než však na vždy ustal jeho dech
neztráceje naděj v smrti žalu,
k tvým, ó slávo, troskám vyslal hlas
táže se, zda z nich se zdvihneš zas? –
X.
Táže se, zda z nich se zdvihneš zas,
též i já zde volám v trapném bolu,
zda kdy, luhy, uzřím volné vás? –
Zda vy vrchy modré v dálném kolu,
svobody té naší dávné hráz –
proti ní kdy svět se zdvihl v spolu,
budete zas jednou ve zápolu
pro tu volnost ochranný nám pás? –
Doufej, přijde, brzy přijde den,
den to, kdy se domy hříchu ssujou;
slyš, jak bouřné větry v dáli dujoudujou,
zora blízko, na odchodu sen.
Kéž tu den, kéž nemusím se ptáti,
zda se zaskvíš opět, drahá máti. –
10
XI.
Zda se zaskvíš opět, drahá máti,
v lesku slávy, v lesku svobody? –
dosti-li již tobě nehody,
brzy-li se již ty chmury ztratí? –
Brzy-li své běsy temnosť schvátí? –
Viz, v tom páži síly zárody,
v prsou píseň tvojí úrody,
ty jsou tvé, víc nemohu ti dáti.
Matko drahá, pohleď v srdce hloubí,
tam se láska s nenávistí snoubí.
Tobě, matko, lásky planou city,
k vrahu tvému žár však hněvu lítý.
Srdce věří, hled jen klopí řas –
kdy se vrátí zlatý zase čas? –
XII.
Kdy se vrátí zlatý zase čas? –
Zralý ku žni jest již těžký klas,
a tvých hříchů míra dovršena.
Příliš dlouho trval dravců kvas,
příliš dlouho obět v mukách stená.
K smrtné ráně záhy, kate, tas,
než se zbudí síla neskrocená
tebe drtíc, hano svého jména.
Slávo, slávo, vidím kráčet tebe,
žár tvých dechů cítí srdce mé,
v tebe věřím, v této duši své,
11
oko mé zří otevřené nebe,
zří, jak v propast metáš mrzkým sokem,
výš a výše plujíc světla tokem.
XIII.
Výš a výše plujíc světla tokem,
zasedá již trůnu na vysokém,
věncem zdobíc věčně mladou skráň,
vitým z hvězd, jež nese nebes báň.
Vavřín jejím zelená se bokem
jako z jara čerstvou trávou stráň,
vité z květů, kterých nemá pláňpláň,
věnce, věnce plášti po širokém.
To jest sláva! – Požehnané oči,
které zřely v její jasnou tvář;
blahá ruka, která sobě točí
kolem čela jejich věnců zář.
Ruku tu-li svojí budeš zváti,
sláva-li se tobě, vlasti, vrátí? –
XIV.
Sláva-li se tobě, vlasti, vrátí,
zas-li vzejde zašlé hvězdy třpyt? –
Nechtěj déle v naději jen snít,
dlouho dost ti, lide, bylo lkáti.
Nechť již zplane, má-li opět zpláti
svatý boj: – Buď naděje zhyň svit
a v noc věčnou klesni bledý kmit,
12
buď se z šera den již musí státi!
Tak jsem volal, lid však dřímal dále,
prázný ohlas jen se plání nes,
všude sen a noci temno stálé.
Slova zašla. Ve hoři jsem kles.
Tichý hrob, jen řeka v skalách hřměla:
Kam se sláva naše dávná děla? –
XV.
Kam se sláva naše dávná děla,
neuzří-li víc ji zářit svět? –
Kde jsi, písni, o ní, jež jsi pěla?
Vlasti, proč jsi klesla za obět? –
Pusto tam, kde dříve radost zněla,
trosky slávy, žalných rumů střed.
Hrdě dřívdřív, jež vítězstvím se chvěla,
korouhev tvou v prachu musím zřet.
Po tvých rumech zírám kalným okem
táže se, zda z nich se zdvihneš zas,
zda se zaskvíš opět, drahá máti,
kdy se vrátí zlatý zase čas? –
Výš a výše plujíc světla tokem,
sláva-li se tobě, vlasti, vrátí? –
13