Vyšehrad.

Vyšehrad.
Žebrák šedý truchlí podle řeky, vlny jemu omývají patu, ve vlnách se lysé týmě zhlíží; žebrák stojí, vlna spěchá dále. Řeko, řeko, kde ty vlny tvoje, v nichž se druhdy nach můj zhlížívával, které hrály s koruny mé leskem, nádherou mou samy pychajíce? – Dávno, dávno zaplynuly v moře, z moře prchly parou mezi mračna, mračna rozvál rychlý vítr světem, po světě z nich trousily se deště, a jich rosu vpila černá země. Stržen purpur se starých mi beder, koruna mi svržena je s čela, nezbylo mi nic,nic než nahé jméno a ten smutek, v který jsem se oděl. Moje tělo pozarostlo mechem, hlavu mou si hnízdem zvolil dravec, podle mne se posadila bída, spuštění mé ovinulo skráně. Sláva má, již druhdy pěvci pěli, ona kletbou ve mně skameněla, mrtvý balvan nerodící žití, mohylu jen skytající mrtvým. Všecko jiné, jen ty vrchy kolem ještě vrchy, nebe ještě nebem, 14 a to slunce, jež se druhdy s něho na mé zlato jasným okem smálo, směje stejně sešlosti se mojí. Někdy králem, nyní žebrák bídný; Čí je vlasť, čí národ, jímž jsem vládl? – Čí má dcera pod stohrotým vínkem sirého že zapomněla otce? – V samotu mou nosí jenom větry na svých křídlech temné ke mně zvuky; nevím, zda-li ohlas mých to žalmů, nebo nářek, který roveň mému. Řeko, řeko, plyň tam k mojí dceři a pak dále do těch širých vlastí, zvěstuj jim, co zde ti bylo zříti, o královském zprav je žebrákovi. Jsou-li šťastni, potom naň snad pomní, jsou-li v bídě, pochopí snad jeho. Bývali jsme druhdy spolu blazi, ó kéž spolu nejsme bídní stejně. Starec truchlí, vlny plují dále k jeho dceři, stověžaté Praze, v širé vlasti, to ve vlasti české. Kudy plynou, smutnou píseň šumí. Slyšíš vodu hučet s pražských jezů, víš, co zvučí z vln těch k břehům Labe? – Znáš tu píseň o té zašlé slávě, o žebráku, zlatém Vyšehradě? – 15