Smlouva s ďáblem.

Smlouva s ďáblem.
V knihách četl ve dne v noci, ve dne v noci v pánvi škvařil, zlata však se ani mocí nedočetl, nedovařil. Šedá byla jeho hlava, v těle ani žilka zdravá, v duši s bohem, světem rváč, v srdci pro své mládí pláč. Pánví ani knihou k štěstí žádnému když nedospěl, pod čakan tu na rozcestí v půlnoci je hledat šel. Podivné tam vedl čáry zaklínaje pekel žáry při sedmeru pečetích, by mu byla pomoc z nich. A ze lůna černé země vyvstal před ním pekelník. „Jaká přání vznášíš ke mně? – Jaký dáváš službě dík? –“ „„Vrať mi krásnou mladost moji, zlato duše chtíč nech skojí, srdce daruj divčinou – za to měj si duši mou.““ Ujednáno, podepsáno perem v krvi smočeným, 93 a než nové vzešlo ráno, rozžehnal se s prahem svým. Do světa šel dalekého, užívati štěstí svého, hezké dívky míti rád. – Bohat byl a k tomu mlád. Klam však pouhý to, co chodí mezi lidí z pekel bran, šálením je ďábel vodí, mam a klam jen jen ze všech stran. V zrcadle, co odlesk zřený, kyne mu jen přízrak ženy, pouhá pěna v číši jen, rozkoš jeho plachý sen. A tak sobě místo blaha prázdný stín jen zakoupil. Zoufalost mu k srdci sahá, že se o vše oloupil. – Jednou jen, jak hvězda mrakem, štěstí se mu jasným zrakem pousmálo v duše noc, zažehnavši ďábla moc. Jako záře na úsvitě, jako ranní rosy mok, vniklo mu to krásné dítě a ta láska v levý bok. Srdcem čistá, čista v těle, oddat chce se jemu cele 94 lásky spjata řetězem v chrámu páně před knězem. Hučí, hlučí,hlučí svatebčané, zvučí, bručí zvonu hlas, na oltáři svíce plane touhy, touhy v srdci zas. „Již se blíží. Odkuď? Kady?“ – tak to šumí, šeptá všady, steré zraky zaměří z choru, z chrámu ze dveří. – „Pryč mi s cesty, pryč mi s očí!“ „„Ho, ho! ty spíš, zastav krok! Čístý jen v tu svatyň vkročí. Nám však došel smlouvy rok. Se mnou!““ – „Poshov!“ – „„Se mnou!““ – „Ztracen!“ – Ženich klesá ďáblem schvácen, nevěstu pak ubohou vzkřísit družky nemohou.