V knihách četl ve dne v noci,
ve dne v noci v pánvi škvařil,
zlata však se ani mocí
nedočetl, nedovařil.
Šedá byla jeho hlava,
v těle ani žilka zdravá,
v duši s bohem, světem rváč,
v srdci pro své mládí pláč.
Pánví ani knihou k štěstí
žádnému když nedospěl,
pod čakan tu na rozcestí
v půlnoci je hledat šel.
Podivné tam vedl čáry
zaklínaje pekel žáry
při sedmeru pečetích,
by mu byla pomoc z nich.
A ze lůna černé země
vyvstal před ním pekelník.
„Jaká přání vznášíš ke mně? –
Jaký dáváš službě dík? –“
„„Vrať mi krásnou mladost moji,
zlato duše chtíč nech skojí,
srdce daruj divčinou –
za to měj si duši mou.““
Ujednáno, podepsáno
perem v krvi smočeným,
a než nové vzešlo ráno,
rozžehnal se s prahem svým.
Do světa šel dalekého,
užívati štěstí svého,
hezké dívky míti rád. –
Bohat byl a k tomu mlád.
Klam však pouhý to, co chodí
mezi lidí z pekel bran,
šálením je ďábel vodí,
mam a klam jen jen ze všech stran.
V zrcadle, co odlesk zřený,
kyne mu jen přízrak ženy,
pouhá pěna v číši jen,
rozkoš jeho plachý sen.
A tak sobě místo blaha
prázdný stín jen zakoupil.
Zoufalost mu k srdci sahá,
že se o vše oloupil. –
Jednou jen, jak hvězda mrakem,
štěstí se mu jasným zrakem
pousmálo v duše noc,
zažehnavši ďábla moc.
Jako záře na úsvitě,
jako ranní rosy mok,
vniklo mu to krásné dítě
a ta láska v levý bok.
Srdcem čistá, čista v těle,
oddat chce se jemu cele
lásky spjata řetězem
v chrámu páně před knězem.
Hučí, hlučí svatebčané,
zvučí, bručí zvonu hlas,
na oltáři svíce plane
touhy, touhy v srdci zas.
„Již se blíží. Odkuď? Kady?“ –
tak to šumí, šeptá všady,
steré zraky zaměří
z choru, z chrámu ze dveří. –
„Pryč mi s cesty, pryč mi s očí!“
„„Ho, ho! ty spíš, zastav krok!
Čístý jen v tu svatyň vkročí.
Nám však došel smlouvy rok.
Se mnou!““ – „Poshov!“ – „„Se mnou!““ – „Ztracen!“ –
Ženich klesá ďáblem schvácen,
nevěstu pak ubohou
vzkřísit družky nemohou.