Můj žalm.

Ladislav Quis

Můj žalm.
Mně mnohý z vás děl ve potupném smíchu, že v bíledni jsem ve sny ponořen, zas onen pravil, že jsem sluhou hříchu, a že jsem blázen, blázen volal ten. Ti pro mne potřes moudré hlavy měli, ti pak jen kámen, tam kde srdce jsou; však třeba lidé v schráň tu neviděli a všichni, všichni zatratit mne chtěli, ó, bože můj, ty vidíš v duši mou! A volali, že srdce mé jest ledem, kdy jimi štván jsem v hoři neplakal, a děli zas, že otráveno jedem, kdy srdci svému promluvit jsem dal. Ba řekli to, že vlast svou nemiluju, jen ctižádost že kojím v nitru svém, že záští jen v té tajné výhni kuju a z cizích nítí písně lásky snuju: ó, bože můj! ty čítáš v srdci mém. Ó, bože můj, ty, který blesky rodíš, ó, vlož jich plamen v slova moje teď, [107] ty, který světy nekonečnem vodíš, má žhoucí slova k jejich srdcím veď. Ať rozpálí jim lásky žáry nitrem, a duše znítí volnou myšlénkou. Ať plaší tmy tak jako slunce jitrem a šíří se, tak jako požár vítrem: ó, bože můj, ty nadchni píseň mou!