Můj žalm.
Mně mnohý z vás děl ve potupném smíchu,
že v bíledni jsem ve sny ponořen,
zas onen pravil, že jsem sluhou hříchu,
a že jsem blázen, blázen volal ten.
Ti pro mne potřes moudré hlavy měli,
ti pak jen kámen, tam kde srdce jsou;
však třeba lidé v schráň tu neviděli
a všichni, všichni zatratit mne chtěli,
ó, bože můj, ty vidíš v duši mou!
A volali, že srdce mé jest ledem,
kdy jimi štván jsem v hoři neplakal,
a děli zas, že otráveno jedem,
kdy srdci svému promluvit jsem dal.
Ba řekli to, že vlast svou nemiluju,
jen ctižádost že kojím v nitru svém,
že záští jen v té tajné výhni kuju
a z cizích nítí písně lásky snuju:
ó, bože můj! ty čítáš v srdci mém.
Ó, bože můj, ty, který blesky rodíš,
ó, vlož jich plamen v slova moje teď,
[107]
ty, který světy nekonečnem vodíš,
má žhoucí slova k jejich srdcím veď.
Ať rozpálí jim lásky žáry nitrem,
a duše znítí volnou myšlénkou.
Ať plaší tmy tak jako slunce jitrem
a šíří se, tak jako požár vítrem:
ó, bože můj, ty nadchni píseň mou!