Otrokům.
S čel věnce dolů, s těla pestrý háv
a v roucho smutku již se odějte,
již sypte na své týmě popele;
vy rety zbledlé, již se nesmějte.
Ať nedotknuty stojí poháry
a stůl ať čeká darmo hostí svých,
nechť sladký pěvec loutnu roztříská
zpěv lásky duse v prsou rozžatých.
A chceš-li zpívat, žalmy zanotuj,
ty, kdo chceš hejřit, hejřiž v zoufání,
ty, kdo chceš píti, krví opoj se,
kdo lásky žádáš, zanech doufání.
34
A naše ženy? – My jsme otroci!
A naše děti? – My jsme v okovech!
Což může ptát se otrok po ženě,
což poutaného dětem platen vzdech?
Ó, podivná ty chaso otrocká,
ty zapomínáš svojí poroby,
bič pána zkoušíc výskáš vesele,
svou hanbu stavíš otců na hroby.
Ó, nešťastná ty chaso otrocká,
ty nepoznáváš svého otroctví,
ty zapomínáš na svých dědů prach
a na svých věštců svatá proroctví.
Ó, zbloudilá ty chaso otrocká,
v noc věčnou zda tvé oko zakleté? –
Jest tajno tebe, síla ramene
že svrhnout může jarmo staleté?
S čel věnce již, neb s rukou okovy,
s těl pestrý háv, neb s čela hanby znak,
buď robům pláč, neb jásot svobodným,
bič robům budiž; zbraně volným však.